rakouský hudební skladatel From Wikipedia, the free encyclopedia
Wolfgang Amadeus Mozart, jméno podle křestního záznamu Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus Mozart (27. ledna 1756, Salcburk[1] – 5. prosince 1791, Vídeň[2]) byl rakouský[p 1] klasicistní hudební skladatel a klavírní virtuos. Je uznáván jako geniální hudebník,[3][4] komponoval díla světského i duchovního charakteru – opery, symfonie, koncertní skladby pro různé sólové nástroje, komorní hudbu, mše a chorály.
| Wolfgang Amadeus Mozart | |
|---|---|
.jpg) Wolfgang Amadeus Mozart, kolem roku 1780 | |
| Základní informace | |
| Rodné jméno | Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus Mozart |
| Narození | 27. ledna 1756 Salcburk, Salcburské knížecí arcibiskupství |
| Úmrtí | 5. prosince 1791 (ve věku 35 let) Vídeň  Habsburská monarchie |
| Místo pohřbení | hřbitov svatého Marka ve Vídni |
| Žánry | Klasicismus, saradana, komorní hudba, opera a symfonie |
| Povolání | hudební skladatel, hudební pedagog, klavírista, hudebník, varhaník a houslista |
| Nástroje | varhany, klavichord, cembalo, fortepiano, housle, viola a klavír |
| Významná díla | Kouzelná flétna Figarova svatba Don Giovanni Così fan tutte Únos ze serailu … více na Wikidatech |
| Ocenění | Řád zlaté ostruhy (1770) |
| Manžel(ka) | Constanze Mozartová (1782–1791) |
| Děti | Karl Thomas Mozart Franz Xaver Wolfgang Mozart |
| Rodiče | Leopold Mozart a Anna Maria Mozartová |
| Příbuzní | Maria Anna Mozartová (sourozenec) |
| Sídlo | Mozartův rodný dům |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ve svém dětství koncertoval po celé Evropě. Poté, co opustil pozici dvorního skladatele v Salcburku, nenalezl již přes svou proslulost stálé placené místo pro zajištění existence své rodiny. Často cestoval a byl neustále v dluzích. Nechtěl sloužit jako lokaj aristokratické společnosti a přál si zůstat svobodným umělcem. Mezi jeho nejproslulejší díla se řadí opery Figarova svatba a Don Giovanni a jeho poslední monumentální, i když nedokončený, opus zádušní mše Requiem d moll (KV 626).
Narodil se 27. ledna 1756 v Salcburku jako nejmladší ze sedmi dětí Leopolda a Anny Marie Mozartových. Ze všech sedmi sourozenců se však dospělosti dožili jen Wolfgang a jeho o čtyři a půl roku starší sestra Marie Anna, přezdívaná Nannerl. Za předčasná úmrtí Wolfgangových sourozenců mohly především dětské nemoci a špatná hygiena.
Rodiče mu dali následující křestní jména: Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus.[p 2][p 3]
Není doloženo, že by Mozart sám kdy používal své nyní běžné druhé (v původním pořadí ovšem čtvrté) křestní jméno ve formě Amadeus. Původní jména Wolfgangus a Theophilus si sám upravil na Wolfgang Amadé a tak se i podepisoval. Během cest po Itálii se nazýval Wolfgango Amadeo. Jako Amadeus se sám označil jen v žertu ve třech dopisech.[5]
V dětství cestoval s celou rodinou na dlouhých hudebních turné po metropolích celé Evropy. Při tehdy tři roky trvajícím turné po západní Evropě navštívili severní Německo, Nizozemí, Paříž, dále Londýn, Haag a znovu Paříž, jižní Francii a Švýcarsko. Jeden koncert odehrál i v Prešpurku. V Anglii se seznámil s Johannem Christianem Bachem, který mu pomáhal dále se zdokonalovat ve hře na klavír, a poznal zblízka prostředí tam usedlé italské opery. Wolfgang (rodiče jej nazývali Wolferl, v překladu „vlček“) a jeho sestra Nannerl byli na tomto turné oba představováni jako zázračné děti.
.jpg)
Později podnikl, tentokrát už pouze se svým otcem, studijní cesty po Itálii. Pomocí otcových známostí získával od šlechtických příznivců objednávky na nové opery. V Itálii poznal italský hudební styl, jež byl tehdy uznáván za jediný a dokonalý, a zkomponoval dvě typicky italské opery: Mithridates, král pontský (Mitridate, re di Ponto) a Lucio Silla; dále serenádu Ascanius v Albě (Ascanio in Alba). Během italské cesty se zhoršil jeho vztah k otci. Po návratu z Itálie navštívil Vídeň a Mnichov, kde se konala premiéra jeho opery Zahradnice z lásky (La finta giardiniera).
_jouant_à_Paris_avec_son_père_Jean..._-_Google_Art_Project.jpg)
Mozart se vyznačoval fenomenálními schopnostmi od svého útlého dětství. Skládal již v pěti letech. Hrál na klavír a na housle. Spolu s otcem a sestrou koncertoval a předváděl svá raná díla před evropskou šlechtou. V 17 letech byl zaměstnán jako dvorní skladatel v Salcburku, sídelním městě Salcburského knížecího arcibiskupství. Stal se však brzy nesoustředěným a hledal lepší místo.
Od května roku 1767 ve Vídni vypukla epidemie černých neštovic, která se nevyhnula ani císařské rodině. Mozartovi se v té době nacházeli ve Vídni, otec Leopold Mozart chtěl u příležitosti svatby v císařské rodině uplatnit nadání své i svých dětí a vydělat při tom peníze. Když se místo svatby konal v císařské rodině pohřeb, Leopold Mozart se spolu s dcerou Nannerl a jedenáctiletým synem Wolfgangem rozhodli odjet nejprve do Brna, kam přijeli 24. října 1767, ale protože moravská šlechta byla v té době na svých venkovských statcích, odjeli do Olomouce. Tam se 26. října ubytovali v tehdejším hostinci „U Černého orla“ (dnes Hauenschildův palác), kde ještě téhož večera u malého Wolfganga propukly příznaky choroby. Avšak již 28. října nabídl kapitulní děkan hrabě Leopold Antonín Podstatský Leopoldu Mozartovi svého lékaře a ubytování rodiny v paláci, kde jim vyčlenil dva pokoje ve své rezidenci v kapitulním děkanství. Na kapitulním děkanství se kolem Mozartových vytvořil přátelský okruh zejména církevních hodnostářů: Rodinu navštěvovali například tehdejší biskupský ceremoniář Jan Leopold Hay, olomoucký kanovník Matyáš František Chorinský a kroměřížský probošt Antonín Theodor Colloredo-Waldsee (všichni pozdější biskupové), kanovníci Jan Leopold Post, Johann Baptist Grimm nebo student teologie Josef Tonsern. Mladý Wolfgang se v příjemném prostředí paláce poměrně rychle natolik zotavil, že mohl opět komponovat (dokončil zde mj. svou 6. symfonii F dur). Poté odjeli Mozartovi 23. prosince 1767 do Brna, kde byli ubytováni ve Schrattenbachově paláci a dne 30. prosince v tehdejší Taverně (dnešní Redutě) koncertovali pro hraběte Františka Antonína Schrattenbacha. Z Brna odjela rodina 9. ledna 1768 zpět do Vídně.
Nějakou dobu strávil Mozart v rodném Salcburku, ale brzy byl propuštěn z arcibiskupské služby a odjel na podzim roku 1777 s matkou na další turné po Evropě. Projel několik německých metropolí, a když se mu nepodařilo získat místo v Mannheimu, tehdejším hudebním centru, odcestoval i se svou matkou do Paříže. Mozartova matka Anna Maria se však v Paříži nakazila tyfoidní horečkou a za čtrnáct dní zemřela.
Do Salcburku se Mozart vrátil v lednu 1779 na místo varhaníka. Jako poddaný suverénního vládce Salcburského knížecího arcibiskupství (Fürsterzbistum Salzburg) usiloval o propuštění ze služby. Této žádosti však arcibiskup Jeroným z Colloreda nevyhověl, a tak se Mozart rozhodl do Vídně uprchnout ilegálně.
Během návštěvy Vídně v roce 1781 opustil Mozart svou pozici dvorního skladatele v Salcburku, což vedlo k téměř definitivní roztržce s otcem Leopoldem. Rozhodl se zůstat v hlavním městě, kde se rychle proslavil. Ve Vídni se Mozart zapojil do pokrokářských kruhů. Jeho tvorba byla součástí tehdejších pokusů o vytvoření původní německé opery včetně zpěvu v jazyku země, tedy němčině. Německá opera měla nahradit italské umění, považované za elitářské.
4. srpna 1782 se ve Vídni v katedrále sv. Štěpána Mozart oženil s dcerou své bývalé bytné Constanze (Konstancií), rozenou Weberovou.[6][p 4] Sňatek se setkal s odporem otce Leopolda a sestry Marie Anny. Dovršila se tím roztržka, která vznikla již při Mozartově konfliktu s knížetem-arcibiskupem Colloredem a jeho odchodu do Vídně. Leopoldu Mozartovi se také naprosto nezamlouval synův rozmařilý způsob života a neschopnost dobře hospodařit s často značnými příjmy.
Během prvních dvou let dosáhl Mozart ve Vídni vrcholu své tvorby, což se projevilo i na jeho příjmech. Po porodu prvního dítěte Raimunda, jenž však zemřel dva měsíce po narození, odjeli Mozart a jeho manželka do Salcburku. Wolfgang zamýšlel představit Constanzi otci a sestře. K usmíření v rodině však nedošlo.
Dva roky po narození druhého syna Carla Thomase (* 21. září 1784), který se dožil poměrně vysokého věku, porodila Constanze dalšího syna Johanna Thomase. Ten však zemřel velmi záhy. Dcera Theresia zemřela jako půlroční a Anna Maria ještě v den porodu. Teprve v pořadí šesté dítě syn Franz Xaver, narozený krátce před Mozartovou smrtí (* 26. července 1791), se dožil dospělosti (zemřel však dříve než jeho starší bratr Carl Thomas).
V roce 1785 Mozart vstoupil do vídeňské zednářské lóže „Dobročinnost“ (Zur Wohltätigkeit).
Po prvním návratu z Prahy (1787) byl Mozart přijat do služby u dvora, což mu zvýšilo příjmy, přesto se však pro svůj nákladný způsob života nadále potýkal s finančními obtížemi, které musel překlenovat půjčkami. V roce 1789 podnikl tříměsíční turné po severním Německu, ale ani to nebylo příliš výnosné. Po smrti císaře Josefa II. v roce 1790 zreorganizoval jeho bratr a nástupce Leopold II. dvorní život, to se však Mozarta finančně příliš nedotklo. Velmi náročné bylo tehdy uhrazení nákladů na léčení manželky Constanze v lázních Baden u Vídně. Doposud prodělané porody a nervové otřesy způsobené ztrátou čtyř dětí značně podlomily její zdraví.
Během dvou Mozartových návštěv v Praze byly v premiéře uvedeny dvě jeho opery:
V Praze Mozart navštěvoval manžele Duškovy, skladatele Františka Xavera Duška a jeho manželku, pěvkyni Josefínu Duškovou. Jejich bydlištěm byla Bertramka na Smíchově. Manželé Duškovi zůstali spřáteleni s Constanzí Mozartovou i po smrti jejího muže.
V lednu 1787 hrál v Ústavu šlechtičen na Novém Městě pražském árie z Dona Juana na kladívkový klavír dochovaný v Českém muzeu hudby.[7]
O prvním Mozartově pobytu v Praze napsal spisovatel František R. Kraus povídku "Mozart ve Staronové synagoze".
_by_Lange_1782.jpg)
Na podzim roku 1791 se Mozart nakazil infekční nemocí a 5. prosince 1791 ve Vídni zemřel. Své poslední dílo Requiem již nemohl dokončit.[p 5] Brzo se objevily spekulace, podle nichž byl Mozart otráven a jako nepohodlný odstraněn. Z tohoto domnělého zločinu byl často obviňován Antonio Salieri, domněnky však nebyly nikdy potvrzeny a neexistují pro ně důkazy ani indicie. V roce 2015 bylo dokonce v Českém muzeu hudby objeveno společné dílo Mozarta a Salieriho, dokládající spolupráci obou skladatelů.[8]
Pro nedostatek peněz bylo Mozartovo mrtvé tělo pohřbeno do „všeobecného jednoduchého hrobu“ (nikoliv do hromadného hrobu pro chudé), který se však nedochoval. Na vídeňském hřbitově Sankt Marx (Sankt Marxer Friedhof) v dnešním 3. městském okrese Landstraße (je součástí Vídně teprve od roku 1850), kde byl Mozart pohřben, byl však pro něho postaven památník.
Také okolnosti Mozartova pohřbu jsou dodnes předmětem zkoumání a dohadů. Mozartova mrtvola zůstala do druhého dne v bytě. Pak byla v rakvi přepravena do postranní kaple vídeňské katedrály svatého Štěpána, kde se 6. nebo 7. prosince 1791 konal smuteční obřad. Poté se pohřební průvod vydal směrem ke hřbitovu. Na tehdejší hranici města (dnes pouze 1. okres Vnitřní Město) průvod skončil, jak tehdy bylo zvykem. Podle některých zpráv jen hudební skladatel Johann Georg Albrechtsberger a jeho rodina rakev doprovodili až přímo ke hřbitovu.[9] Poté byla rakev s mrtvým Mozartem ponechána v márnici. Samotný pohřeb se konal beze svědků asi až po 48 hodinách, tedy snad 8. prosince 1791, což byla předepsaná lhůta, aby se zamezilo pochování zdánlivě mrtvých zaživa. Mozartovým hrobníkem byl jistý Simon Preuschl,[10] který rakev uložil do hrobu nijak neoznačeného, ani křížem, ani jinak.[11]
Mozartova vdova Constanze zůstala po jeho předčasné smrti krátce bez finanční podpory. Dluhy, které po Mozartovi zůstaly, a náklady na živobytí své a dvou synů mohla pak nějakou dobu krýt díky penzi, kterou jí udělil císař Leopold II. Ten také přispěl na výtěžek benefičního koncertu ve prospěch Mozartových pozůstalých. Později se Constanze Mozart podruhé provdala za dánského diplomata a spisovatele Georga Nissena.
Svou první skladbu složil ve svých 5 letech. Mozart obvykle pracoval dlouho a tvrdě, dokázal skladby dokončit závratnou rychlostí s blížící se dobou termínu.
Během dvou let působení v Salcburku zkomponoval kromě obvyklých skladeb souvisejících se službou u dvora také několik oper pro kočovné divadelní společnosti a divadlo v Mnichově. Mozart život v Salcburku špatně snášel.
Během následujících roků ve Vídni složil velký počet symfonií, koncerty pro různé sólové nástroje (především pro klavír a housle), mše a několik oper. Tak vznikla zpěvohra Zaide a dnes velmi oceňovaná opera Únos ze serailu (Die Entführung aus dem Serail).
Mezi lety 1786 a 1791 vznikly Mozartovy čtyři nejslavnější opery. Nejprve to byla Figarova svatba (1786) a rok poté Don Giovanni. Figarova svatba je zhudebněním politicky kontroverzní komedie francouzského dramatika Beaumarchaise, k jejímuž prvnímu uvedení ve Vídni dal svolení sám císař Josef II. Autorem libret obou slavných oper byl Ital Lorenzo da Ponte a obě byly s velkým úspěchem uvedeny v Praze. Operu Don Giovanni Mozart v Praze dokončil a dostalo se jí zde ve Stavovském divadle dne 29. října 1787 prvního provedení, kterému byl Mozart osobně přítomen. Mozartův tehdejší triumf v Praze pomohl ke zmírnění jeho finančních problémů.
Dne 6. září 1791 měla opět ve Stavovském divadle v Praze premiéru Mozartova další opera La clemenza di Tito, složená pro slavnostní korunovaci Leopolda II. na českého krále.
V téže době Mozart získal objednávku na novou italskou operu, jejíž libreto původně odmítl Antonio Salieri, Mozartův konkurent, s názvem Così fan tutte („Takové jsou všechny“). V září roku 1790 uvedl Mozart operu Così fan tutte ve Frankfurtu nad Mohanem a podnikl další koncertní turné. Rovněž složil několik menších komorních děl a také zpěvohru (či operu) Kouzelná flétna (Die Zauberflöte) na libreto svého přítele Emanuela Schikanedera v německém jazyce. Toto okamžitě velmi populární dílo bylo poprvé provedeno 30. září roku 1791 v tehdy předměstském Divadle na Vídeňce (Theater auf der Wieden), jehož ředitelem byl Schikaneder. Ačkoli se Kouzelná flétna na první pohled jeví jako pouhá pohádka, obsahuje řadu zednářských a společensky radikálních motivů.
Krátce před svou smrtí započal Mozart kompozici slavného Requiem, které však napsal sám jen asi ze dvou třetin.[p 6]
Mozart složil během svého krátkého života neuvěřitelných 626 děl: symfonie, komorní hry, opery a sborové skladby. Je dlouhodobě jedním z nejpopulárnějších klasických skladatelů a jeho vliv na vývoj hudebního umění je hluboký. Ludwig van Beethoven skládal své vlastní rané práce ve stínu Mozarta a Joseph Haydn napsal, že „potomci neuvidí takový talent znovu za 100 let.“
Mozartův fyzický vzhled popsal jeho přítel tenorista Michael Kelly: „Wolfgang byl pozoruhodně malý muž, velmi hubený a bledý, s až přespříliš velkým množstvím pěkných světlých vlasů.“ Jeden z prvních Mozartových životopisců Niemetschek napsal: „Nebylo na jeho fyzickém vzhledu nic zajímavého, byl malý a jeho tvář kromě jeho obrovských, pronikavých očí neznačila žádné známky geniality.“ Jeho pleť na obličeji byla zjizvená z dětství od neštovic. Miloval elegantní oblečení. Kelly si vybavoval vzpomínky na něj při zkoušce: „Byl na pódiu se svým sytě červeným frakem a zlatým krajkovaným kloboukem, udával tón hudby orchestru.“ O jeho hlasu později jeho žena Constanze napsala: „Měl tenor, spíše tlumený, když hovořil, a jemný ve zpěvu, ale když ho něco rozčílilo nebo bylo nutné být přísný, zněl energicky a silně.“
Podle romantické fabulace 19. století byl Antonio Salieri Mozartovým protivníkem, údajně na něho žárlil, záviděl mu jeho genialitu, a měl dokonce zavinit jeho smrt. Historická pravda je odlišná. Přestože byl Mozart bezesporu mnohem nadanější hudebník, měl Salieri větší úspěch u současníků. Zastával také velmi prestižní a výnosnou funkci ředitele divadla a dvorního kapelníka, protože jako Ital se těšil přízni dobové módy, která upřednostňovala Italy a italský styl opery. Za takové situace mohl spíš Mozart žárlit na svého protežovaného italského soka, zejména když Antonio Salieri často dostával přednost před Mozartem při objednávkách nové opery pro císařský dvůr. Přesto mezi nimi nebylo nijak silné nepřátelství, a nedávno znovu objevený tisk tří písní dokládá dokonce jejich spolupráci. Na libreto Lorenza da Ponte zkomponovali Salieri, Mozart a neznámý skladatel Cornetti každý po jedné písni.[12]
Wolfgang Amadeus Mozart je považován za jednoho z největších skladatelů klasické hudby všech dob. Dílo W. A. Mozarta je katalogizováno a každá skladba nese označení katalogu KV a pořadové číslo.
Nejlepší nahrávka díla W. A. Mozarta je jednou za dva roky oceněna cenou Wiener Flötenuhr.
Na nekomerčním projektu Musopen postupně přibývají volně šiřitelné (jako volná díla) Mozartovy skladby, které nahráli a zpracovali přední světoví hudebníci.
Ačkoli některé Mozartovy rané skladby byly napsány pro cembalo, v raných letech se seznámil Mozart také s klavíry od řezenského stavitele klavírů Franze Jakoba Späthe.[13] Později, když Mozart navštívil Augsburg, na něj udělala dojem Steinova piana, a o tento dojem se podělil v dopise svému otci.[13] 22. října 1777 měl premiéru Mozartův triple-klavírní koncert (K.242) na nástrojích od Steina.[14] Varhaník v augsburské katedrále Johan Michael Demmler hrál první, Mozart druhou a Johann Andreas Stein třetí část.[15] V roce 1783, když žil Mozart ve Vídni, koupil nástroj od Waltera.[16] Leopold Mozart potvrdil pouto, které Mozart měl ke svému fortepianu Walter: „Nelze popsat ten shon. Piano vašeho bratra bylo nejméně dvanáctkrát přesunuto z jeho domu do divadla nebo do domu někoho jiného.“[17]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
