Vnitřní emigrace
From Wikipedia, the free encyclopedia
Vnitřní emigrace (německy Innere Emigration, francouzsky émigration intérieure) je označení pro jedince nebo sociální skupinu, která pociťuje odcizení od své země, její vlády a kultury. Důvodem může být nesouhlas vnitřních emigrantů se státním zřízením, politikou nebo kulturou, či jejich víra ve vlastní, odlišné ideály, které považují za důležitější než loajalitu ke svému národu nebo zemi.
![ikona](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/2/2c/Broom_icon.svg/48px-Broom_icon.svg.png)
Tento pojem se vztahuje také na politické disidenty, kteří žijí v policejním státě, ale tajně porušují cenzuru literatury, hudby nebo umění. Tento koncept je pravidelným námětem dystopických románů.
V SSSR byl termín vnitřní emigrant (внутренний эмигрант) namířen proti nepohodlným disidentům, kteří byli tímto způsobem přirovnáváni k protikomunisticky smýšlejícím sovětským emigrantům na západě.
Východisko vnitřní emigrace nastínil sovětský disident Boris Pasternak v dopise kolegovi básníkovi Titsianu Tabidzemu, když svého přítele vyzval, aby ignoroval útoky proti jejich poezii v tisku: „Spoléhej se jen sám na sebe. Kopej ještě hlouběji, bez bázně a hany, ale uvnitř sebe, v sobě samém. Pokud tam nenajdeš lidi, zemi a nebe, vzdej se hledání, protože pak už není kde hledat.“[1]