ukrajinský politik From Wikipedia, the free encyclopedia
Viktor Fedorovyč Janukovyč (ukrajinsky Віктор Федорович Янукович, rusky Виктор Фёдорович Янукович; * 9. července 1950 Jenakijeve, Doněcká oblast) je bývalý ukrajinský politik, v letech 2002–2004, 2004–2005 a 2006–2007 premiér a v letech 2010–2014 prezident země. V prezidentských volbách v roce 2010 byl se ziskem 48,95 % hlasů zvolen prezidentem Ukrajiny, úřadu se ujal 25. února 2010.[2] Po vleklé ukrajinské krizi probíhající od listopadu 2013 a po jeho zmizení byl dne 22. února 2014 v nepřítomnosti parlamentem fakticky sesazen.[1] Po té se za pomoci ruských speciálních složek odebral do exilu do Ruska.
| Viktor Janukovyč Віктор Янукович | |
|---|---|
 Viktor Janukovyč v roce 2010 | |
| 4. prezident Ukrajiny | |
| Ve funkci: 25. února 2010 – 22. února 2014[1] | |
| Předseda vlády | Julija Tymošenková Oleksandr Turčynov Mykola Azarov |
| Předchůdce | Viktor Juščenko |
| Nástupce | Oleksandr Turčynov |
| 9. a 12. předseda vlády Ukrajiny | |
| Ve funkci: 22. listopadu 2002 – 7. prosince 2004 | |
| Prezident | Leonid Kučma |
| Předchůdce | Anatolij Kinach |
| Nástupce | Mykola Azarov |
| Ve funkci: 28. prosince 2004 – 5. ledna 2005 | |
| Prezident | Leonid Kučma |
| Předchůdce | Mykola Azarov |
| Nástupce | Mykola Azarov |
| Ve funkci: 4. srpna 2006 – 18. prosince 2007 | |
| Prezident | Viktor Juščenko |
| Předchůdce | Jurij Jechanurov |
| Nástupce | Julija Tymošenková |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | KSSS (1980–1991) Strana regionů (2003-2010) žádná (od 2010) |
| Rodné jméno | Віктор Федорович Янукович |
| Narození | 9. července 1950 (74 let) Jenakijeve, Doněcká oblast, Ukrajinská SSR, SSSR |
| Národnost | ukrajinská |
| Choť | Ljudmyla Oleksandrivna |
| Děti | Olexander Viktor |
| Alma mater | Doněcký polytechnický institut |
| Profese | strojní inženýr |
| Náboženství | Ukrajinská pravoslavná církev |
| Ocenění | Řád za zásluhy 3. třídy (1998) Řád za zásluhy 2. třídy (2000) Čestný občan Doněcké oblasti (2002) Řád za zásluhy 1. třídy (2002) medaile Anania Širakaciho (2004) … více na Wikidatech |
| Podpis |  |
| Commons | Viktor Yanukovych |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Narodil se v dělnické rodině polského a běloruského původu. Jeho matka zemřela, když mu byly dva roky, později přišel i o otce a vyrůstal s polskou babičkou.[3] V roce 1967 byl odsouzen na tři roky odnětí svobody za účast na loupeži,[4] po roce ho však propustili v rámci amnestie k 50. výročí VŘSR. V roce 1970 byl opět odsouzen, a sice na dva roky za těžké ublížení na zdraví. Server iDnes.cz napsal, že podle některých zdrojů to bylo za hrubé znásilnění.[2] Ve vězení se měl stát spolupracovníkem KGB, což mu mělo zajistit rychlejší propuštění i zahlazení obou odsouzení již v roce 1978.[5]
V 70. letech pracoval jako autoelektrikář. V roce 1980 získal diplom inženýra-mechanika na Doněcké státní technické univerzitě (dříve Doněcký polytechnický institut), v roce 2001 ukončil Ukrajinskou akademii zahraničního obchodu, obor mezinárodní právo. Od roku 1996 do 21. listopadu 2002 byl gubernátorem Doněcké oblasti (gubernátor je zpravidla jmenován prezidentem Ukrajiny).[2]
Janukovyč je od roku 1972 ženatý, jeho manželka se jmenuje Ljudmila Olexandrivna. Manželé mají nyní již jen jednoho syna Olexandra (* 1973). Jeho firmy získávaly v době, kdy byl jeho otec prezidentem, mnoho státních zakázek a dostal se tak mezi 100 nejbohatších Ukrajinců.[5][6]
Mladší syn Viktor (1981–2015) se podle zpráv 20. března 2015 utopil v Bajkale, když auto, které řídil, se na ledě propadlo do jezera.[7]
Janukovyč se stal v dubnu 2003 předsedou Strany regionů a v roce 2004 byl jedním z favoritů prezidentských voleb na Ukrajině: byl podporován prezidentem Leonidem Kučmou, ruskojazyčným obyvatelstvem na východě i Ruskem; v jeho kampani, kterou vedl jeho pozdější protikandidát z roku 2010 Serhij Tihipko,[8] pracovali také ruští poradci.
Ústřední volební komise ho nejdříve i přes řadu stížností na falšování voleb prohlásila 21. listopadu 2004 jejich vítězem (s deklarovaným ziskem 49,42% hlasů oproti 46,69% pro Juščenka), aniž by se stížnostmi zabývala. To vyvolalo vlnu masových protestů a demonstrací, které vyústily v anulování výsledků a opakování druhého kola voleb dne 26. prosince 2004. V opakovaném hlasování, které podle vyjádření mezinárodních pozorovatelů tentokrát již proběhlo v souladu s demokratickými pravidly, získal prozápadní kandidát Juščenko 52,00% hlasů, kdežto Janukovyč pouze 44,19%. Oficiální volební výsledky byly Ústřední volební komisí publikovány 11. ledna 2005.
Podle vyhlášení ústřední volební komise se Janukovyč stal vítězem prezidentských voleb na Ukrajině. Janukovyč vyšel vítězně z prvního kola 17. ledna 2010 se ziskem 35 % hlasů. Dle očekávání uspěl na východě a jihu země, na Krymu a také v Zakarpatí. Druhá skončila dosavadní premiérka Julija Tymošenková se ziskem 25 % hlasů.
Po sečtení všech hlasů druhého kola voleb vyhrál Janukovyč se ziskem 48,95 % nad Tymošenkovou, která obdržela 45,47 % odevzdaných hlasů. Mezinárodní pozorovatelé označili volby za regulérní a čestné, Janukovyč se následně prohlásil vítězem voleb. Tymošenková výsledky voleb neuznala a podala žádost na jejich přezkoumání u Nejvyššího soudu, který pak 17. února oznámil, že pozastavil platnost výsledků voleb, dokud její stížnost neprojedná. 20. února 2010 však Tymošenková svou žalobu u soudu stáhla, čímž výsledky prezidentských voleb nabyly platnost.[9][10][11]
25. února došlo k inauguraci Janukovyče do úřadu prezidenta, premiérka Julije Tymošenková a předchozí prezident Viktor Juščenko vyjádřili s inaugurací nesouhlas.[2]
Přestože byl Janukovyč obecně vnímán spíše jako „proruský“ kandidát, nebylo pro něj v počátku jeho vlády dle jeho vyjádření sbližování s Ruskem prioritou. Jeho první prezidentská zahraniční cesta na začátku března 2010 vedla do Bruselu. Členství v NATO ale odmítal [12], slíbil Rusku obnovení bratrských vztahů [13] a poměrně rychle ale začal činit kroky hodnocené opozicí jako proruské, např. další pronájem Sevastopolu Rusku[14]. V roce 2013 pak prohlásil, že následující dva roky je priorita Ukrajiny vztahy s Ruskem [15]. Ve stejném roce prodal Rusku dluhopisy za podmínek, umožňující Rusku požadovat okamžité splacení dluhu. [16]
Janukovyč dle volebního programu hodlal spolupracovat s Evropskou unií, nakonec ale smlouvu o spolupráci mezi EU a Ukrajinou v listopadu 2013 odmítl, což mezi částí obyvatel a parlamentní opozicí vyvolalo vlnu protestů. Demonstranti tvrdili, že budou protestovat do doby, než se něco nezmění a dokud Janukovyč neodstoupí, tak jako to bylo u Oranžové revoluce. Protesty šly až tak daleko, že Janukovyč povolal policejní složky na „protiteroristickou operaci". První ozbrojené zásahy byly provedené proti pokojné demonstraci[17], následně se začaly demonstrující proti zásahům ozbrojených sil začaly bránit. Při těchto střetech zemřelo okolo 80 lidí, z toho 13 policistů.[18]
Dne 21. února Janukovyč pod tlakem evropských států podepsal spolu se třemi předsedy opozičních stran a ministry zahraničních věcí Německa, Francie a Polska dohodu o vyřešení krize,[19] podle níž se obě strany měly zdržet násilných akcí, parlament měl odhlasovat návrat k ústavě z roku 2004, mělo být zahájeno nezávislé vyšetření násilností, sestavena vláda národní jednoty a do prosince 2014 provedeny předčasné prezidentské volby.[20] Zástupce prezidenta Ruské federace se pouze zúčastnil jednání, avšak dohodu nepodepsal. Následující den demonstranti v čele s aktivisty Pravého sektoru bez ohledu na dohodu prohlásili, že Janukovyč musí okamžitě odstoupit.[zdroj?] Poté demonstrovali i ve vládní čtvrti a před parlamentem. Janukovyč zmizel a prohlásil tyto události za státní převrat.[21] Protože parlament nevěděl, kam zmizel, a bylo jasné, že je pod kontrolou Ruska, byl odvolán z funkce. Prezident Ruské federace Vladimir Putin později tvrdil, že pověřil šéfy ruských speciálních složek a lidi z ruského ministerstva obrany ochranou Viktora Janukovyče.[22] Janukovyč vzápětí uprchl podle Putinova líčení na svou vlastní žádost s ruskou pomocí na Krym a po několika dnech do Ruska.[23] Usadil se pak v Rostově na Donu. Po útěku požádal Rusko o vojenskou intervenci na Ukrajině [24]
Dne 22. února 2014 byl Janukovyč parlamentem (Verchovná rada) sesazen z funkce prezidenta Ukrajiny.[1] Podle některých pozorovatelů a odborníků na státní právo se tak stalo v rozporu s ukrajinskou ústavou.[25][26] Způsob, jakým byl Janukovyč z úřadu prezidenta sesazen, neodpovídal článkům 108 a 111 tehdejší ukrajinské ústavy.[27] Právník Matthias Hartwig z Institutu Maxe Plancka v Heidelbergu vyslovil názor, že vláda Ukrajiny vzniklá po sesazení Janukovyče nebyla právoplatně instalována.[28] Povinnosti prezidenta poté převzal nově zvolený předseda parlamentu Oleksandr Turčynov.[29]
Žije v luxusní vile, vlastněné ruským ministerstvem vnitra, ve vesnici Bakovka, součásti města Odincovo nedaleko Moskvy, i když svou oficiální adresu uvádí v Rostově na Donu.[30]
Hned v únoru 2014 zmrazily švýcarské úřady všechny tamní majetky Janukovyče, jeho syna a dalších 18 blízkých osob, a zahájily vyšetřování Janukovyče a jeho syna pro podezření z praní špinavých peněz.[31] V prosinci 2021 bylo zmrazení opět prodlouženo,[32][33] má jít o majetek v hodnotě 70 mil. švýcarských franků.[34]
24. ledna 2019 byl ukrajinským soudem odsouzen ke 13 letům vězení za trestný čin vlastizrady a napomáhání při vedení války proti Ukrajině[35], neboť 1. března 2014 poslal ruskému prezidentovi Putinovi dopis, v němž žádal o obnovení pořádku na Ukrajině za použití ruských armádních a policejních sil.[36]
Začátkem března 2022, po zahájení ruské invaze na Ukrajinu, byl podle informací ukrajinských služeb v Minsku a po předpokládaném obsazení Kyjeva ruskou armádou měl být opět dosazen do funkce prezidenta Ukrajiny.[37]
23. května 2022 vydal ukrajinský soud zatykač na Janukovyče v souvislosti s Charkovskou smlouvou, kterou v roce 2010 prodloužil pronájem námořních zařízení na Krymu Rusku a která umožnila ponechat v přístavu Sevastopol ruskou Černomořskou flotilu. Podle ukrajinské generální prokuratury smlouva umožnila zvýšit počet ruských vojáků na Ukrajině, následně v roce 2014 obsadit a anektovat Krym.[36]
Řád za zásluhy III. třídy – 13. listopadu 1998 – za významný osobní přínos k rozvoji ropného a plynárenského průmyslu a za výstavbu plynovodu Doněck-Mariupol[38]
Řád za zásluhy II. třídy – 3. července 2000 – za významný osobní přínos k ekonomickému rozvoji Doněcké oblasti a provádění státní sociální politiky[39]
Řád za zásluhy I. třídy – 3. července 2002 – za významný osobní přínos k sociálně-ekonomické a kulturní sféře, vysokou profesionalitu a při příležitosti 70. výročí založení Doněcké oblasti[40]
velkokříž Řádu čestné legie – Francie, 2010[41]
Řád přátelství I. třídy – Kazachstán, 6. července 2010 – za velký přínos k posílení a rozvoji bilaterálních vztahů mezi Kazachstánem a Ukrajinou[42]
Řád Mesropa Maštoce – Arménie, 30. června 2011 – za příspěvek k posílení arménsko-ukrajinských přátelských vztahů, prohloubení spolupráce mezi Arménií a Ukrajinou a za jeho osobní příspěvek k odstranění následků zemětřesení Spitak[44]
Řád José Martího – Kuba, 22. října 2011[45][46]
Řád Zajda – Spojené arabské emiráty, 2012[48]
Řád Srbské republiky II. třídy – Srbsko, 2013
Řád Hejdara Alijeva – Ázerbájdžán, 17. listopadu 2013 – za zvláštní zásluhy při rozvoji vztahů přátelství a spolupráce mezi Ukrajinou a Ázerbájdžánem[50]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
