Tramping
české a slovenské občanské lidové hnutí From Wikipedia, the free encyclopedia
české a slovenské občanské lidové hnutí From Wikipedia, the free encyclopedia
Tramping (anglická výslovnost [ˈtræmpɪŋ]) nebo trempink (česky tulačení) je české a slovenské občanské lidové hnutí inspirované Ligou lesní moudrosti, respektive woodcraftem, skautingem (resp. junáctvím) a americkým Divokým západem.
Pojem „tramp“, případně „tremp“ pochází z angličtiny a používal se jako označení pro tuláka nebo sezónního dělníka, často člověka nerespektujícího všeobecně vžité konvence okolní společnosti nebo osobu pohybující se na okraji společnosti a vyhýbající se vžitým společenským uzancím a povinnostem. Běžně šlo o osobu bezprávnou a bez majetku či společenského postavení; v Americe se pro takovou osobu spíš užívalo označení „hobo“ (mn. č. hoboes).
Původně znamenalo slovo „tramp“ loď bez pravidelného jízdního řádu, vozící zboží, případně náhodné cestující z přístavu do přístavu podle přání majitelů. Tím se inspirovaly party kanoistů na českých řekách, které si také připadaly jako posádky takového trampu. Vůbec námořníci a plavci – staří rakousko-uherští matrosové – se stali vzorem pro část mládeže republiky. První čeští trampové se také nechovali jako zálesáci či indiáni, ale spíše jako námořníci, většinou jezdili na pramičkách či kanoích apod.; zvykem z této doby je dodnes vlajkový stožár na každé osadě, slavnostní vztyčování vlajky a také původně námořnický pozdrav „a hoy“, do češtiny převzatý jako „ahoj“. Původně znamenal volání po poslání šalupy, tedy výzvu k setkání námořníků dvou lodí na dálné plavbě.
Do češtiny pojem „tramp“ vstoupil pravděpodobně převzetím z dobových překladů románů Jacka Londona začátkem 20. století. Obecně se jako zdroj uvádí Londonův román Cesta (The Road). Další inspirací byly dobové knihy a filmy tematicky čerpající z prostředí Divokého západu, například romány Karla Maye, Zane Greye, Jacka Shaefera, Roberta Louise Stevensona[zdroj?!] i různých, převážně amerických autorů.
Tramping bývá nazýván také „vandr“ či „vandrování“, což je významový posun od původního, dnes již zastaralého významu slova. Dále bývá označován slangovým výrazem „čundr“ a tramp výrazem „čundrák“ (z německého „tschundern“, „toulat se“). Pojem „čundrák“ býval poměrně pejorativní označení, později hanlivý význam ztratil a zlidověl.
Nejstarší známá česká osada byla založena kolem roku 1918 na Vltavě v místě zvaném Svatojánské proudy, dnes zatopeném vodami štěchovické přehradní nádrže. Původně bezejmenná skupinka bývalých pražských skautů časem z recese přejmenovala místo, kam jezdili o víkendech, na „Roaring Camp“ (Tábor řvavých) podle povídky Breta Harta. Později (podle osadní kroniky v roce 1919) zde – na lesním pozemku Strahovských premonstrátů – byla založena trampská osada „Ztracená naděje“ čili „Ztracenka“.[1] Název osady si osadníci zvolili podle němé filmové kovbojky The Valey of Lost Hope (1915, Údolí ztracené naděje). K osadníkům patřil také trampský textař a skladatel Jarka Mottl.
První trampové bývali obvykle lidé pocházející z chudších sociálních vrstev, příp. nezaměstnaní, kterým tento způsob života společensky vyhovoval. Později, když se hnutí zpopularizovalo v širších vrstvách české společnosti, se k trampům řadili i mladí ze středních vrstev, módně i z vyšších společenských vrstev, tzv. astracháni.
Městským výletníkům s auty a přepychovým vybavením se říkalo posměšně „paďouři“ nebo „mastňáci“ – někdy po nich zbývaly mastné papíry a jiný nepořádek. Naproti tomu praví trampové měli úctu k přírodě, po jejich táboření nebylo ani stopy, uklidili po sobě.
První čeští trampové byli starší skauti (roveři), kterým přestal vyhovovat pevný řád skautské organizace, ale měli vztah k přírodě a romantice. Bylo to v letech první světové války a označení „tramp“ se tehdy ještě nepoužívalo, říkalo se jim „divocí skauti“.
Předválečná historie trampingu z dob prvopočátků trampingu je známa díky osobnosti Boba Hurikána a jeho knize Dějiny trampingu, popisující zlomkovitě některá známější místa, kam předváleční trampové (hlavně pražští) jezdili, a osady, které autor znával. Hurikánova kniha je poměrně rozsáhlá, ovšem je amatérským a emociálně laděným popisem doby psaným pohledem přímého účastníka;[2] uvádí některé, dnes již známější události z historie trampingu a některá fakta; nečiní si nárok na kompletní ani odborné hodnocení fenoménu zvaného tramping.
Trampové postupně objevovali tehdy ještě neosídlenou přírodu, zejména v jižním okolí Prahy, především v povodí řek Vltavy a Sázavy, později i v povodí řeky Berounky či v hlubokých lesích na Brdech či na jejich lesnatém předhůří – na Hřebenech. Tramping se posléze rozšířil v menší či větší míře do všech koutů bývalého Československa. V povodí Vltavy a Sázavy pak také vznikly první osady po vzoru osad při osídlování Západu.
Trampské hnutí je založeno na přátelství a kamarádství, přirozeném humanismu, elementární úctě k druhému člověku, lásce a úctě k přírodě, jakož i na úctě ke svobodě každého člověka. Z lesní moudrosti, resp. od woodcraftu, přebírá tramping neformálně zákony a zásady, které formuloval americký spisovatel Ernest Thompson Seton. Vnější atributy trampingu se mění, ale základní zásady jsou neměnné a platné dodnes.
Tramping je výrazně společenský fenomén, typický a charakteristický pro české a slovenské městské a průmyslové aglomerace, po vzniku samostatného Československa. Označuje neorganizované hnutí, jehož jádrem jsou starší teenageři. Tramping jako hnutí jim umožňuje realizovat své představy o životě a klasické touhy mladých lidí po volnosti, romantice, dobrodružství, vztazích založených na přátelství a vzájemné důvěře malých skupin, a na jednoduchém, srozumitelném a přírodním způsobu života, který si mohou dospívající lidé, jinak svazovaní společenskými konvencemi, vytvářet podle svých představ.
Podstatnou a důležitou vlastností trampingu bylo a stále je, že nebyl nikdy pevně organizován a veškeré pokusy o organizovanost nebo komercionalizaci nikdy neuspěly. Trampové se úmyslně nechtěli jakkoliv organizovat, neboť věděli předem, jak by to dopadlo: organizaci by pak uchvátil stát, začal by předpisovat, co se má a nemá dělat, a bylo by po svobodě. Žádná pravidla nebyla nikdy sepsána ani dohodnuta, a přesto jsou uznávána a dodržována naprostou většinou lidí, kteří se k trampingu hlásí. (Například oheň je pro trampa „posvátný“. Ani v dešti by ho nezapaloval např. benzínem, to by se znemožnil sám před sebou i v očích kamarádů. Když se večer sedělo u táboráku, nepadalo v úvahu do posvátného ohně přátelství hodit nedopalek cigarety – to byla pro trampy urážka.) Tramping je totiž především životní názor a postoj doplněný o nekonzumně zaměřený životní styl.
Každá osada měla kromě svého originálního názvu (tj. měla své neoficiální nezaměnitelné jméno) také svého šerifa a vlajku; po válce k těmto základním atributům přibyly i domovenky na rukávech bund a košil. („Předepsané“ umístění domovenky bylo na levém rukávu, půl stopy pod ramenním švem košile či bundy.) Na domovence byla zkratka T. O. (trampská osada). Bývali také trampové-samotáři, ti měli zkratku T. S. (tramp samotář) a svoje, zpravidla anglické jméno. Když tramp-samotář potkal na vandru T. O., mohl se k nim přidat a byl přátelsky uvítán, pobyl s nimi, jak dlouho chtěl, a pak šel dál svou cestou – byla kamarádská volnost, nikdo nikoho neomezoval. Pokud jim byl sympatický, vyměnili si s ním adresu, a zvali ho každoročně na výroční potlach, kde se s ním rádi zase viděli.
Jednotlivé osady mívaly své osadní kapely a pěvecké sbory, které se pyšnily vlastními osadními písněmi. Trampské písně zněly a dosud znějí u táboráků a osadních ohňů, přičemž mnohé byly velmi úspěšné. Písně, jež se zpočátku šířily výhradně ústním podáním a mnohé z nich časem téměř či zcela zlidověly (viz pasáž Odraz v kultuře), bývaly později komerčně vstřebány žánrem populární hudby.
Významnou složkou osadního života trampů býval sport, kupř. lukostřelba, lasování, lyžování, zimní a horská turistika, vodní turistika, resp. vodáctví, trampská atletika (vrh různými předměty na dálku či na cíl, kupř. vrh sekerou, kládou či hod oštěpem nebo krumpáčem). Ze známých kolektivních sportů byl významný klasický volejbal či původem čistě český trampský sport, dnes již celosvětově rozšířený nohejbal (čili trampský fotbal).
Jakožto svobodomyslné občanské lidové hnutí to tramping (spolu s oběma příbuznými hnutími skautingem a lesní moudrostí) v dobách totalitních vlád neměl nikdy lehké. Všechna tato hnutí byla totalitními režimy potlačována a uzurpována, často nevybíravým způsobem. Projevovalo se to v praxi všelijak: kontrolami StB na nádražích, bouráním trampských bud na Brdech i jinde, rozháněním potlachů Veřejnou bezpečností, páráním domovenek na rukávech bund a košil, zákazem skautské činnosti, násilným obsazováním skautských kluboven, krádežemi kronik aj. Skauty a trampy „neměl vůbec rád“ nacismus ani komunismus. Vždyť právě z řad trampů a bývalých skautů (a také sokolů a orlů) se rekrutovalo množství lidí aktivně činných v protinacistickém odboji za druhé světové války. Svobodomyslnost, volnost, neformálnost, obdiv k západní demokratické kultuře, důraz na prosté lidské bratrství a humanismus, politický liberalismus, láska a úcta k přírodě a mnohé jiné projevy těchto hnutí totalitním režimům (slušně řečeno) nikdy nevyhovovaly a nebyly jim po chuti.
V dnešní době se setkáváme s názory, že klasický tramping i skauting, tak jak ho známe z dějin 20. století, je již definitivně překonanou minulostí a že je již de facto mrtvým hnutím. I na toto téma probíhá v současné společnosti dosti živá diskuse a téma se zdá značně otevřené, tato záležitost není plně a uspokojivě vysvětlena dodnes. Velký společenský pohyb a změny, jež nastaly po událostech z listopadu roku 1989 poznamenaly bezpochyby i trampské hnutí; jisté ale je, že všechna tři příbuzná hnutí (tramping, skauting a lesní moudrost) našla své moderní myšlenkové ekvivalenty v mnoha jiných občanských hnutích a lidových iniciativách zaměřených kupř. na ochranu přírody a krajiny, na ekologii či na ochranu památek a životního prostředí apod. Nelze také nevidět, že i mnohá současná moderní sportovní odvětví aktivně provozovaná v přírodě (tzv. outdoor aktivity) mají svůj reálný předobraz v některých starších formách trampského či skautského sportování a pobytu v přírodě. Stále živá je především pěší a lyžařská turistika, vodáctví, horolezectví, jezdectví a v místech, kde je dovoleno, táboření v přírodě i další sportovní či rekreační aktivity.
V desátých letech 21. století se přirozeně zvýšil zájem o skauting, jako potřebu hledání pevnějších hodnot v nových sociálních podmínkách. Členství ve skautu je vnímáno jako zásadní hodnota např. při výběrovém řízení v profesích, v nichž je nezbytná zodpovědnost a etika.
Odborné hodnocení fenoménu zvaného tramping ze sociálních a sociologických kriterií, stejně jako popis novodobé historie trampingu, zpracovaný ve vší komplexnosti, zejména v období po druhé světové válce (a to až do roku 1989) na své kvalitní literární a historické zpracování teprve čeká. Ve druhé polovině 20. století se dokumentaci a odbornému zpracování trampingu věnovalo např. muzeum v Jílovém u Prahy, kde vznikla také malá stálá expozice; po roce 2000 na něj navázalo Muzeum umění a designu Benešov, které se zabývalo zejména stavbami trampských osad a drobnou hmotnou kulturou. Dílčí publikace tohoto výzkumu je obsažena v publikaci Z Benešova za architekturu 20. století.[3] V Posázaví pak byly muzeem rozmístěny informační tabule seznamující s fenoménem trampingu a Posázavského pacifiku. Bohatý dokumentační fond byl však při politickém útoku na benešovské muzeum roku 2017 zlikvidován.[zdroj?] Návazně lze považovat za výzkumné pracoviště Etnografické muzeum Národního muzea v Praze, které v roce 2020 připravilo obsáhlou výstavu Sto let českého trampingu, k níž byla vydána doprovodná publikace.[4] Téma trampingu lze nalézt také v jednotlivých výstupech Etnologického ústavu Akademie věd ČR.[5]
Z historického hlediska lze odhadovat (přesné údaje nejsou, a pravděpodobně nikdy nebudou k dispozici, důvodem je neorganizovanost a regionální roztříštěnost trampského hnutí, stejně jako jeho filozofie neorganizované samostatnosti), že trampingu jako hnutí se v průběhu přibližně posledních 100 let jeho dosavadní existence aktivně účastnilo několik set tisíc lidí celkem asi pěti po sobě následujících generací. Počet jednotlivých trampských skupin (trampské party a osady), které se dobově věnovaly aktivitám trampingu, je v průběhu této doby odhadován na 30 000 až 40 000 (některé odhady mluví až o osmdesáti tisících).
Činnost trempingu se vyskytuje na pomyslné šedé zóně. Ačkoli je napříč odbornou obcí uznávaný[6] jeho společenský i environmentální přínos, mnohdy se pojí s vytvářením primitivních staveb typu jednoduchých chatek, srubů či posezení. U těchto „campů“ a „osad“ jsou přítomna ohniště. Rozdělávání ohňů v lese však české zákony neumožňují, neudělí-li k tomu vlastník lesa výjimku[7].
Oproti historické ostrakizaci trampingu ze strany vládnoucích garnitur (viz kapitola Společenský přínos) je v současnosti veden spor ohledně budování trampských nocovišť a míst, kde se trampové v lesích setkávají. Osobní zaujetí v tomto případě můžeme spatřovat u vystudovaného parazitologa Ivana Breziny. Ten spolu s několika anonymními osobami sdružujícími se pod názvem Roverští elfové s využitím mnoha falešných profilů a stránek na sociálních sítích[8] vytváří soustavný mediální tlak na správu CHKO Kokořínsko a těší se z bourání těchto nocovišť, které pod tlakem stížností realizuje Agentura ochrany a přírody krajiny ČR. Stejná skupina osob se začíná věnovat i CHKO Brdy. K tomuto byla vytvořena i mobilní aplikace, která ukazuje GPS polohu jednotlivých kempů, čímž způsobuje overturismus (resp. overtrampismus)[9], na který státní aparát reaguje.
V roce 2023 natočila Česká televize dvoudílný seriál v pořadu Nedej se! pojednávající o současné situaci v CHKO Kokořínsko[10]. Ten vzbudil řadu otázek nejen v trampské komunitě, neboť ústřední provázející postavou je Ivan Brezina bez toho, aby byla vyvážena názorová polarita ze strany trampů či odborné komunity.
Dalším výrazným médiem z opačného názorového spektra je server Info.cz, kde žurnalista a šéfredaktor Pavel Vondráček vede v třináctidílném podcastu Trampské války[11] rozhovory s odborníky i angažovanými trampy na dané téma. Jeden z dílů obsahuje i útočný rozhovor s Martinem Markem[12], režisérem výše zmíněného seriálu České televize.
V roce 1928 vyšel „první český trampský román“ Arizona, jehož autorem je Jaroslav Jan Paulík. Je poetistickou prózou a trampský motiv je dobově příznačným výrazem určitého životního stylu protestujícího proti konvencím.
Svérázný, ale cenný obraz života trampů v období tzv. první republiky přináší humoristický román Vlastimila Rady a Jaroslava Žáka s názvem Dobrodružství šesti trampů (1933). Parodováním klasických textů i šestákových kovbojek a zálesáckých románů zdařile navozuje dobovou atmosféru dramatických výprav do posázavské „divočiny“ a věčné „války“ mezi trampy a paďoury. I současnými trampy je přijímán jako jedno ze základních literárních děl jejich hnutí. Podle knihy natočila Československá televize roku 1969 stejnojmenný šestidílný muzikálový seriál, poměrně hvězdně obsazený.
Z poválečné doby lze zmínit humoristické knížky Zdeňka Šmída z vodáckého prostředí Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii. (Olympia 1979, 1987, 1997, 2005, 2012; Bongo 1994) a Proč bychom se netěšili, aneb, Jak se držet nad vodou (Olympia 1998, 2004, 2008; Formát 2001), podle nichž byl natočen seriál sporné úrovně (ČT, 2009), a knížku zasvěcenou vyznavačům vysokohorské turistiky Proč bychom se nepotili, aneb, Jak se chodí po horách. (Olympia 1984, 1997, 2007, 2012) aj.
Doloženě nejstarší „trampskou“ písní je český text na hudební motiv anglického tradicionálu. Autorem je František Hvížďálek a píseň se jmenuje „San Caroline“. Poprvé vyšla tiskem roku 1917 v nakladatelství Fr. Kovařík.
Český tramping měl po celou dobu své existence velký vliv také na hudební dění zejména v oblasti české lidové a české populární hudby. A platilo to nejen pro období první republiky. Po druhé světové válce se to také velmi projevilo – mimo jiné třeba velkým rozmachem hudebních žánrů folk, country & western music, doplněném o původní tradiční i moderní trampskou hudbu. Celou tuto skupinu hudebních žánrů moderní trampské a skautské hnutí vždy považovalo tak trochu za svou a dosti často se s ní i výrazně ztotožňovalo.
Moderní trampové měli i svůj vliv na vznik specificky trampského písničkářství a s ním spojeného literárního dění na poli trampské literatury, zejména na poli kvalitní poezie.
Česká trampská hudba se vyvinula ve svébytný písňový žánr, do jisté míry se překrývající s folkem (případně považovaný za jeho odnož) a country. Jedná se vesměs o akustickou hudbu doprovázenou strunnými a menšími dechovými nástroji, často s propracovanou vokální polyfonií. Řada trampských písní zlidověla a přešla do školních zpěvníků a obecného povědomí, z meziválečných např. Ingrišova „Niagara“ (1931), Prknova „Ascalona“ či původní trampská hymna „Vlajka vzhůru letí“ od Jendy Kordy; z poválečných Wabiho „Rosa na kolejích“ (jakási tábornická „hymna“), Nedvědovy „Stánky“, Ryvolova „Bedna od whisky“ a mnohé další. Mnoho trampských písní a písničkářů vešlo ve známost díky folkovému festivalu Porta.
S popularitou se přirozeně nesly i žánrové parodie, např. v meziválečné době „Babička Mary“ Voskovce, Wericha a Ježka, z novější doby píseň bratří Ebenů „Trampská“ (album Já na tom dělám, 2002) hraná od 80. let 20. století paroduje Jana Nedvěda.
Mezi moderními trampy bychom také našli řadu vynikajících výtvarníků a fotografů, kteří při pobytu v přírodě čerpali (a až doposud stále čerpají) nejen svoji tvůrčí inspiraci ale především svou základní životní energii.
Mezi bývalými skauty a trampy lze najít i celou řadu velmi významných českých umělců, ze spisovatelů nelze opomenout celoživotního skauta a významného českého spisovatele Jaroslava Foglara. Mezi dnes už světově proslulé české trampy patřil i vynikající český grafik, ilustrátor a malíř Zdeněk Burian a mnozí jiní.
Trampské jméno (trampská přezdívka) = jméno trampa nebo trampky, které se používá výhradně na vandrech v přírodě, v lese, v solónu, v baru, na chatách a srubech, v haciendách; obvykle jsou to zkomolená anglicko-americko-kanadská (jinými slovy anglosaská) jména jako Johny, Johnny, Bill, Bimbo, Palec, Savana, Dany, Andy, Kendy, Mecky, Jerry, Čiko, Keny, Kiwi, Čumák, Fred, Jimi, Pedro, Ferry, Galoš, Ušák, Ešus, Bily, Matur, Divoch, Gaučo, Sally, Cvoček, Harry, Kim, Dejvi, Uragán, Fredy, Notor, Melichar, Golem nebo jména z říše divokých zvířat: Daněk, Delfín, Lišák, Slimák, Medvěd, Orel, Bizon, Leopard, Kamzík, Kobra, Jestřáb, Sup, Mravenečník, Hranostaj, Skunk, Hyena, Jelen, Grizzly, Mauglí, Sokol, Havran, Gepard, Jaguár apod.; v případě dívek, slečen, čarodějek, čarodějnic a jiných dam jsou to velmi krásná a poetická jména typu: Konvalinka, Schovanka, Mučenka, Pirátka, Saza, Krasavice, Kopretina, Kozenka, Koňadra, Kačenka, Kung-pao, Marion, Beruška, Mary, Vendeta, Tygřice, Laňka, Bublina, Fešanda, Káča, Klotylda, Claudie, Pralinka, Bledule, Baculka, Bambule, apod. Čas od času se do trampské mluvy vloudí také jména mexická až španělská, jako třeba Pedro, Chose, Rodrigo, Chuan, Elvíra, Carmen, Frančeska, Doloros apod.
