Strategie šachu
From Wikipedia, the free encyclopedia
Šachová strategie se zabývá hodnocením šachových pozic a stanovováním cílů a dlouhodobých plánů budoucí hry.[1] Prvky jež ze strategického hlediska hodnotíme jsou: hodnota kamenů na šachovnici, pěšcová struktura, pozice a bezpečnost králů, ovládání prostoru šachovnice a zejména ovládání klíčových polí a skupin polí (např. diagonál, volných sloupců, černých či bílých polí).
Pojetí strategie se v průběhu věků samozřejmě měnilo. První šachoví mistři jako Ruy López de Segura, Giulio Cesare Polerio či Gioacchino Greco se strategií nezabývali takřka vůbec a spoléhali na své taktické schopnosti, na korektnost svých kombinací a na léčky. První kdo předběhl svou dobu byl François-André Danican Philidor jenž již v 18. století objevil důležitost pěšců a pěšcové struktury pro výsledek partie. Největší zlom v rozvoji strategie však nastal s příchodem šachového teoretika a prvního oficiálního mistra světa v šachu Wilhelma Steinitze .[2] Právě on první jasně definoval většinu dodnes platných strategických pouček. Jeho učení poté rozvinuli hypermodernisté jako Aaron Nimcovič, Savielly Tartakower nebo Richard Réti.