Srbochorvatština
jihoslovanský jazyk / From Wikipedia, the free encyclopedia
Srbochorvatština nebo zastarale srbocharvátština (српскохрватски/srpskohrvatski, popř. hrvatskosrpski/хрватскосрпски, někdy také psáno se spojovníkem) je jihoslovanský jazyk a primární jazyk Srbska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Černé Hory.[2] Jedná se o pluricentrický jazyk se čtyřmi[3] vzájemně srozumitelnými standardními variacemi, konkrétně srbštinou, chorvatštinou, bosenštinou a černohorštinou.[4][2]
Srbochorvatština (српскохрватски jезик, hrvatskosrpski jezik) | |
---|---|
Mapa rozšíření jazyka | |
Rozšíření | Srbsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora a Kosovo |
Počet mluvčích | 19 milionů (2022) v době přijetí myšlenky jednotného jazyka 16,5 milionu[1] |
Klasifikace | |
Písmo | latinka, cyrilice |
Postavení | |
Regulátor | Matice srbská, Matice chorvatská |
Úřední jazyk | do roku 1992 Jugoslávie |
Kódy | |
ISO 639-1 | sh |
ISO 639-2 | není |
ISO 639-3 | hbs |
Ethnologue | HBS |
Wikipedie | |
sh.wikipedia.org | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jihoslovanské jazyky historicky tvořily nářeční kontinuum. Pohnutá historie této oblasti, zejména kvůli expanzi Osmanské říše, vyústila v mozaiku dialektických a náboženských rozdílů. Štokavština se díky migracím obyvatelstva stala nejrozšířenějším naddialektem na západním Balkáně a pronikla směrem na západ do oblasti dříve obsazené čakavštinou a kajkavštinou (která se na severozápadě dále prolínala se slovinštinou). Bosňáci, Chorvati a Srbové se liší náboženstvím a historicky byli často součástí různých kulturních kruhů, ačkoli velká část národů žila vedle sebe pod cizími vládci. Během tohoto období byl jazyk označován pod různými jmény, jako „slovanský“ obecně nebo „srbský“, „chorvatský“ nebo „bosenský“ konkrétně. Klasicizujícím způsobem byl také označován jako „ilyrský“.
Proces jazykové standardizace srbochorvatštiny byl původně zahájen Vídeňskou jazykovou dohodou v polovině 19. století chorvatskými a srbskými spisovateli a filology, desetiletí před vznikem Jugoslávie.[5] Od samého počátku existovaly mírně odlišné spisovné srbské a chorvatské normy, ačkoli obě byly založeny na stejném dialektu štokavštiny - východohercegovinském dialektu. Ve 20. století sloužila srbochorvatština jako lingua franca Jugoslávie a byla jediným oficiálním jazykem v Království Jugoslávie (když se nazývala „srbo-chorvato-slovinština“),[6] a poté oficiálním jazykem čtyř ze šesti republik Socialistické federativní Jugoslávie. Rozpad Jugoslávie ovlivnil jazykové postoje, takže sociální pojetí jazyka se oddělilo podél etnických a politických linií. Od rozpadu Jugoslávie byla bosenština rovněž zavedena jako oficiální standard v Bosně a Hercegovině a probíhá hnutí za kodifikaci samostatného černohorského standardu.
Stejně jako ostatní jihoslovanské jazyky má srbochorvatština jednoduchou fonologii s běžným systémem pěti samohlásek a dvaceti pěti souhláskami. Její gramatika se vyvinula z obyčejné slovanské, se složitým ohýbáním, zachování sedmi gramatických pádů v podstatných jménech, zájmenech a přídavných jménech. Slovesa vykazují nedokonavý nebo dokonavý aspekt se středně složitým časovým systémem. Srbochorvatština je pro-drop jazyk s flexibilním slovosledem, přičemž podmět–sloveso–předmět je výchozí. Může být psán buď v lokalizovaných variantách latinky (Chorvatská abeceda, černohorská abeceda) nebo cyrilice (srbská cyrilice, černohorská cyrilice) a pravopis je ve všech normách vysoce fonematický. Navzdory mnoha lingvistickým podobnostem jsou znaky, které oddělují všechny standardizované variety, jasně identifikovatelné,[7] i když tyto rozdíly jsou považovány za minimální.[8]