Chorvatština
jihoslovanský jazyk / From Wikipedia, the free encyclopedia
Chorvatština je standardizovaná varieta srbochorvatského[2] pluricentrického jazyka[3][4][5][6][7][8] používaná hlavně Chorvaty.[9] Je národním úředním jazykem a spisovnou normou Chorvatska, jedním z úředních jazyků Bosny a Hercegoviny, Černé Hory, srbské provincie Vojvodina, Evropské unie a uznávaným menšinovým jazykem jinde v Srbsku a dalších sousedních zemích.
Chorvatština (hrvatski jezik) | |
---|---|
Mapa rozšíření jazyka | |
Rozšíření | Chorvatsko, Rakousko, Bosna a Hercegovina, Maďarsko, Itálie |
Počet mluvčích | 5,6 milionů[1] |
Klasifikace | |
Písmo | Latinka |
Postavení | |
Regulátor | Rada pro normalizaci standardního chorvatského jazyka |
Úřední jazyk | Bosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina Chorvatsko Chorvatsko Burgenland Burgenland Rakousko Rakousko Itálie Itálie (Molise) |
Kódy | |
ISO 639-1 | hr |
ISO 639-2 | scr (B) hrv (T) |
ISO 639-3 | hrv |
Ethnologue | CRX |
Wikipedie | |
hr.wikipedia.org | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
V polovině 18. století začaly první pokusy poskytnout chorvatskou literární normu na základě novoštokavského dialektu, který sloužil jako nadregionální lingua franca – k potlačování regionálních čakavských, kajkavských a štokavských vernakulárních jazyků.[10] Rozhodující roli sehráli chorvatští vukovci, kteří kromě návrhu fonologického pravopisu upevnili na konci 19. a na počátku 20. století používání ijekavské novoštokavštiny jako spisovné normy.[11] Chorvatština se píše Gajovou latinskou abecedou.[12]
Kromě štokavského dialektu, na kterém je založena standardní chorvatština, existují na území Chorvatska další dva hlavní naddialekty, čakavština a kajkavština. Tyto naddialekty a čtyři národní standardy jsou obvykle zahrnuty pod termín „srbochorvatština“; tento termín je pro rodilé mluvčí kontroverzní[13] a názvy jako „Bosensko-chorvatsko-černohorsko-srbské“ (BCMS) se snaží používat lingvisté a filologové v 21. století.[14]