Seznam účastníků Smlouvy o všeobecném zákazu jaderných zkoušek
seznam na projektech Wikimedia / From Wikipedia, the free encyclopedia
Smluvní státy Smlouvy o všeobecném zákazu jaderných zkoušek (CTBT) jsou státy, které podepsaly a ratifikovaly mezinárodní dohodu zakazující veškeré jaderné výbuchy ve všech prostředích. Technicky nebudou „účastníky“, dokud smlouva nevstoupí v platnost,[1] v tomto okamžiku budou tyto státy také členskými státy Organizace smlouvy o všeobecném zákazu jaderných zkoušek (CTBTO), která vznikne po vstupu smlouvy v platnost. Jsou také uvedeny státy, které nejsou smluvními stranami, včetně těch, které jsou signatáři a které nikoli. Signatářské státy jsou členy Přípravné komise CTBTO.
24. září 1996 byla dána k podpisu Smlouva o všeobecném zákazu jaderných zkoušek (CTBT). Všech pět států s jadernými zbraněmi uznaných na základě Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (Čína, Francie, Rusko, Spojené království a Spojené státy) podepsalo smlouvu a 66 dalších států následovalo toho dne.[2] Fidži se stalo prvním státem, který smlouvu ratifikoval 10. října 1996. K září 2023 smlouvu podepsalo 187 států a ratifikovalo 178 států. Nejnověji Srí Lanka ratifikovala smlouvu v červenci 2023.[3][4][5][6][7]
Podpisy jsou přijímány v sídle Organizace spojených národů v New Yorku oprávněnými zástupci státu.[8] Ratifikace se provádí se souhlasem jedné nebo obou komor zákonodárné a výkonné moci státu. Ratifikační listina slouží jako dokument zavazující stát k mezinárodní smlouvě a může být přijata pouze s validačním podpisem hlavy státu nebo jiného úředníka s plnou mocí ji podepsat.[9] Listina je uložena u generálního tajemníka Organizace spojených národů.[10]
Podle CTBT existuje 195 států přílohy 1[11], které zahrnují podmnožinu 44 států přílohy 2[12].
Státy přílohy 1 jsou dohodnuty na konferenci a v současnosti zahrnují všech 193 členských států OSN, Cookovy ostrovy, Svatý stolec a Niue. Všechny státy přílohy 1 se mohou stát členy Výkonné rady, hlavního rozhodovacího orgánu organizace odpovědné za dohled nad její činností.[13] Tyto státy jsou formálně vázány podmínkami smlouvy; jejich ratifikace však není nutná pro nabytí účinnosti smlouvy (pokud nejsou zároveň státem přílohy 2).
Státy přílohy 2 jsou státy, které se formálně účastnily Konference o odzbrojení v roce 1996 a v té době vlastnily jadernou energii nebo výzkumné reaktory.[14] V příloze 2 je uveden seznam těchto 44 států: Alžírsko, Argentina, Austrálie, Rakousko, Bangladéš, Belgie, Brazílie, Bulharsko, Kanada, Chile, Čína, Kolumbie, Korejská lidově demokratická republika, Demokratická republika Kongo, Egypt, Finsko, Francie, Německo, Maďarsko, Indie, Indonésie, Íránská islámská republika, Izrael, Itálie, Japonsko, Mexiko, Nizozemsko, Norsko, Pákistán, Peru, Polsko, Jižní Korea, Rumunsko, Ruská federace, Slovensko, Jihoafrická republika, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko , Turecko, Ukrajina, Spojené království, Spojené státy americké a Vietnam.
Osm států přílohy 2 smlouvu neratifikovalo: Čína, Egypt, Írán, Izrael a Spojené státy již smlouvu podepsaly, zatímco Indie, Severní Korea a Pákistán ji nepodepsaly. Smlouva vstoupí v platnost teprve podpisem a ratifikací výše uvedených států přílohy 2 smlouvy, 180 dní poté, co všechny uloží své ratifikační listiny.[15]