Severské náboženství
soubor věrských představ a praktik starých Seveřanů, především v době vikinské, až do jejich christianizace mezi 10. až 12. stoletím. / From Wikipedia, the free encyclopedia
Severské náboženství označuje soubor věrských představ a praktik starých Seveřanů, především v době vikinské, až do jejich christianizace mezi 10. až 12. stoletím. Vzhledem k tomu, že Seveřané neměli žádnou jednotnou kulturní autoritu, lišily se tyto představy i praktiky, někdy snad velmi výrazně, v čase i místě a lze tak hovořit o severských náboženstvích.[1] Sdílí řadu rysů s širším náboženským germánským, ale také dalšími indoevropskými náboženstvími.[2]
Severské náboženství je známo z archeologických dokladů, jako jsou pohřby, kultické objekty, sošky a amulety, obětiny nebo například reliéfy. Jen zlomek z nálezů má však s jistotou náboženský charakter a jejich interpretace je často nejasná. K písemným pramenům patří runové nápisy, které však bývají velmi kusé, a zprávy cizinců. K těm patří především arabští autoři ibn Fadlán a ibn Rusta, a autoři křesťanští, kteří však explicitně proti severskému náboženství vystupovali. Nejvýznamnějšími prameny týkajícími se náboženství i mytologie jsou především Poetická Edda, Snorriho Edda, Eddica minora, Sága o Volsunzích a Sága o Hervaře. Vzhledem k tomu, že zpravidla vznikly ve 13. století na Islandu, tedy v křesťanském prostředí, je nutno počítat s tím, že byly zaznamenány s určitým zkreslením. Taktéž zákoníky obsahují určité informace o náboženství.[2]
V severském náboženství bylo ctěno velké množství bohů, jako byl Thór, Frey, Freya a především Ódin, bůh války, poezie, smrti a vůdce božského rodu Ásů. Tento tradiční pohled je zpochybňován ve prospěch myšlenky lokálních henoteistických kultů.[1] O bozích a dalších mytických postavách existovala rozsáhlá mytologie, zahrnující příběh o stvoření světa z těla prvotního obra Ymiho, komplikovanou kosmologii i vyprávění o apokalyptické bitvě ragnarok mezi bohy a jotuny, jejich protivníky. Kromě bohů byly ctěny i další bytosti jako dísy, álfové a duchové krajiny landvaettir.[2]
Méně zdrojů máme o podobě severského kultu. Ten byl praktikován pod širým nebem – v hájích, na vrcholcích, u pramenů a jezer, ale také v domácnostech, hodovních síních a chrámech. Nejznámější ze svatyň stála ve Staré Uppsale. Bohové byli zpodobňováni idoly ve formě dřevěných pilířů s lidskými hlavami. Známa je instituce kněze, zvaného godi, a kněžky, gydja, ale také specialisty na ústní tradici (thulr), vědmy (volva), a zlovolného čarodějníka (vitki) a čarodějnici (seidkona). Hlavním náboženským úkonem byla oběť, z nichž nejtypičtější byl blót, krvavá oběť, při které bylo maso rozděleno mezi přítomné. K nejvýznamnějším svátkům patřil zimní Jól.[2]
Obnovený zájem o severské náboženství je spojen s obrozeneckým hnutím v 19. století, kdy došlo v germánských zemích ke znovudocenění jejich předkřesťanského dědictví. Hrálo tak roli jak v romantickém vikinském revivalu, tak v pozdější historické rekonstrukci a živé historii. Novopohanské hnutí Ásatrú se chápe jako obnovená podoba severského náboženství. Kromě toho především jeho mytologická tradice výrazně ovlivnila podobu žánru fantasy, ale i další formy literatury a výtvarného umění. Znalost severských mýtů v jejich původní, respektive dochované podobě však obecně není příliš rozšířena.[2]