Sekvenování DNA
From Wikipedia, the free encyclopedia
Sekvenování DNA (též sekvenace či sekvencování, mnohdy také „čtení“ DNA) je souhrnný termín pro biochemické metody, jimiž se zjišťuje pořadí nukleových bází (A, C, G, T) v sekvencích DNA.[1] Tyto sekvence jsou součástí dědičné informace v jádru (u prokaryot spíše tzv. nukleoid), dále však i v plazmidech, mitochondriích a plastidech.
Dnes je známo obrovské množství metod sekvenování DNA. Od sedmdesátých let 20. století je používána zejména metoda Fredericka Sangera, která využívá v klasické podobě dideoxynukleotidů a následné elektroforézy. V poslední době se do popředí dostává hlavně pyrosekvenování a další metody, jež slibují zrychlení i zlevnění celého procesu. Sekvenování DNA je užitečné nejen v základním výzkumu biologických procesů, ale i v aplikovaných oborech, jimiž je diagnostika nemocí či forenzní medicína. Sekvenování se uplatnilo např. v projektu čtení lidského genomu (Human Genome Project), ale přečteny byly genomy i mnoha jiných organismů, včetně různých rostlin, živočichů a mikroorganismů. Někdy se sekvenují pouze jisté části genomu, které mají pro výzkumníky v daném okamžiku význam.