Rigorózní práce (hovorově někdy též rigo, angl. rigorous thesis) je typ školní práce, kterou obhajují uchazeči o tzv. malý doktorát[1] na vysokých školách (univerzitách). Jde o obsáhlejší práci (tzv. kvalifikační), která by měla být na odpovídající úrovni, a jejíž úspěšná obhajoba je pro uchazeče jednou z podmínek pro řádné složení rigorózní zkoušky, a to pokud absolvent vysoké školy s titulem magistr (Mgr.) usiluje o získání titulu doktor práv (JUDr.), doktor filozofie (PhDr.), doktor přírodních věd (RNDr.), doktor farmacie (PharmDr.), licenciát teologie (ThLic.), nebo doktor teologie (ThDr.).
Státní rigorózní[2] zkoušku mohou absolventi vykonat pouze v téže oblasti studia.[3] Obhajoba rigorózní práce je tedy součástí státní rigorózní zkoušky.[3]
Rigorózní práce (nebo její obdoba) se může v některých případech týkat také vysokoškolských studentů lékařských magisterských studijních programů (MVDr./MDDr./MUDr.), pro ty však není obhajoba této práce povinná ze zákona,[4][5] v některých těchto oborech se nicméně takováto práce zhotovuje, v jiných nikoli, vždy dle akreditované skladby příslušného studijního oboru.[6][7][8]
Obecně lze tedy uvést, že rigorózní práce je tak spjata s fakultativním rigorózním řízením, resp. tedy se získáním uváděného tzv. malého doktorátu, ten je však ze zákona stále titulem magisterské úrovně, master's degree – blíže ISCED, k případnému získání tzv. velkého doktorátu (Ph.D. – doktor) se obhajuje disertační práce. Jako „doktorská práce“ se obvykle označuje disertační práce, nicméně někdy tím může být myšlena právě i rigorózní práce.
Na rozdíl od diplomové (magisterské) práce je rigorózní práce většinou obsáhlejší a také má být vědecky hodnotnější. K tvorbě této práce zpravidla bývá přidělen uchazeči konzultant, rovněž bývá takováto práce spjata s oponenturou.
V minulosti, až do roku 1953, se pro získání doktorského titulu psala disertace, ačkoli ústní zkouškou bylo rigorózum, výjimkou pak byly tituly doktora práv a medicíny, k jejichž získání se skládaly pouze ústní zkoušky. Rigorózní práce se poprvé objevila mezi lety 1966 a 1980. Poté se rigorózní zkoušky konaly již jen ústně.[9] Znovu se rigorózní práce zavedla roku 1998.[10]
Orientačně lze uvést, že rigorózní práce bývá obecně rozsáhlejší než diplomová práce a méně rozsáhlá než disertační práce. Konkrétní podmínky pro rigorózní práce si však každá vysoká škola (univerzita), resp. fakulta, stanoví sama, a to vzhledem k příslušné oblasti (např. pokynem rektora).[pozn. 1] Orientačně lze uvést, že rigorózní práce má mít rozsah minimálně 100 normostran (neboli 180 000 znaků) a má prokázat schopnost samostatné činnosti v oblasti výzkumu nebo vývoje nebo samostatné tvůrčí činnosti.[11]
Uchazeč o rigorózum, nebo ten, který pracuje na rigorózní práci, se někdy nazývá rigorozant. Tito někdy opisují, tzv. plagiátorství, přitom použití části, případně i celého cizího díla možné je, základem bývá uvést zdroj, je také třeba dodržovat pravidla včetně bibliografických citací. Někdy si též nechávají zhotovovat části, nebo i celou práci, od někoho jiného, čili zneužije principů ghostwritingu, a to zpravidla za úplatu, např. od kamaráda, firmy, nebo i rodiny, či jiné osoby, která si takto přivydělává atp., takovéto zhotovování práce pak postrádá onen původně zamýšlený účel.
Pokud to umožňují vnitřní předpisy dané instituce (např. tzv. rigorózní řád), může být v těchto případech jako rigorózní práce uznána třeba též i diplomová práce či disertační práce nebo kupř. jiná monografie, jindy toto možné být nemusí. Poměrně běžnou praxí bylo, že kvalitnější závěrečné diplomové práce – či přesněji, pokud typicky student absolvovat s tzv. červeným diplomem, resp. s vyznamenáním, byl mu tzv. malý doktorát udělen rovnou po studiu vysoké školy.
Uchazeč o malý doktorát v této fakultativní rigorózní zkoušce mívá tedy zpravidla vždy již absolvovánu vysokou školu a měl by tak prokázat uváděné, čímž se očekává, že práce též bude na odpovídající úrovni (blíže: vědecká metoda).
I když se nejedná o studenty, mají tito uchazeči o rigorózum dle zákona „právo za úplatu používat zařízení a informační technologie [školy] potřebné pro přípravu k této zkoušce.“[3]
K tvorbě této práce bývá přidělen uchazeči konzultant, tím bývá většinou akademický pracovník v pozici profesora, docenta, odborného asistenta, event. jiný významný odborník (např. doktor věd), ten pak zpravidla s uchazečem práci konzultuje. Oponentem pak bývá typicky jiný akademický pracovník (popř. dva), který rovněž většinou zpracovává posudek.
Obhajoba je součástí státní rigorózní zkoušky.[3] Členové komise zpravidla dostávají možnost se předem seznámit s prací samotnou, eventuálně s posudky. Činnost komise zpravidla řídí její předseda. Komise pak během obhajoby hodnotí práci na tomto základě. Rozhodující je pak obhajoba,[3] tedy obecně i dobrá práce samotná nemusí být nakonec před komisí obhájena a naopak i špatná práce samotná může nakonec před komisí skončit úspěšnou obhajobou. Komise se po skončení obhajoby o konečném hodnocení většinou tajně radí a usnáší, přičemž rozhodnujícím je pak její konečné stanovisko.
Průběh obhajoby bývá různý, zpravidla záleží na zvyklostech a předpisech dané instituce, rovněž zejména na daném oboru. Někde mohou členové komise pokládat za klíčové užití vědeckých metod, jinde se spíše zohledňuje originalita (originální zpracování problematiky). Uchazeč členům komise zpravidla u obhajoby uvádí, k čemu dospěl, v čem je práce přínosná, či originální, co přináší nového atp. Následuje většinou zevrubnější rozprava uchazeče s jednotlivými členy komise a vypořádávání připomínek. Obhajoba může orientačně trvat kupříkladu od 30 do 60 minut, nicméně uvedené bývá vždy velmi individuální.
Náklady rigorózního řízení zpravidla hradí uchazeč.
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
