česká novinářka From Wikipedia, the free encyclopedia
Petra Procházková (* 20. října 1964 Český Brod) je česká novinářka a humanitární pracovnice. Stala se známou především svým zpravodajstvím z válečných konfliktů, které vznikly po rozpadu Sovětského svazu na Kavkaze, dále působila například v Afghánistánu. Téměř 30 let psala pro Lidové noviny, v roce 2018 přešla do Deníku N.
| PhDr. Petra Procházková | |
|---|---|
.jpg) Petra Procházková (2020) | |
| Rodné jméno | Petra Švábová |
| Narození | 20. října 1964 (60 let) Český Brod  Československo |
| Povolání | novinářka, spisovatelka a reportérka |
| Alma mater | Univerzita Karlova |
| Témata | Rusko, Blízký východ, Asie a Čečensko |
| Ocenění | Cena F. Peroutky (1997) Novinářská křepelka (1998) Cena K. H. Borovského (1999) medaile Za zásluhy _BAR.svg){kind=small} III. stupeň (2000)Cena 1. června (2001)  rytíř Řádu čestné legie (2023) |
| Manžel(ka) | Paikar Paikar |
| Děti | syn Zafar |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Po vystudování gymnázia absolvovala fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Doktorát získala v lednu 1989 za práci na téma kreslených seriálů, s důrazem na vývoj časopisu Čtyřlístek.[1] Do té doby pracovala v časopise Květy, odkud však byla v polovině ledna 1989 propuštěna za účast na Palachově týdnu.[1] Následně začala pracovat v Lidových novinách jako reportérka domácí rubriky. V roce 1992 byla vyslána do Ruska, kde pracovala jako zahraniční korespondentka. Působila také jako válečná zpravodajka, její první reportáže pocházely z Abcházie.
V roce 1994 spolu s Jaromírem Štětinou založili soukromou novinářskou agenturu Epicentrum. Začala pracovat s kamerou a natočila různé reportáže. Přispívala do Lidových novin, slovenského deníku SME, týdeníku Týden a dalších časopisů. Podávala zprávy a svědectví o konfliktech v Osetii, Abcházii, Gruzii, Tádžikistánu, Náhorním Karabachu, Afghánistánu, ale i o uprchlických táborech a vypálených kurdských vesnicích v Kurdistánu. Dokázala se dostat i mezi gerilové bojovníky na Východním Timoru. Několik let se zajímala o problematiku Čečenska a v roce 1994 byla také očitým svědkem bombardování Grozného ruskou armádou. V době útoku militantů pod vedením Šamila Basajeva na město Buďonnovsk a obsazení zdejší nemocnice se s několika novináři nabídla jako rukojmí místo pacientů nemocnice.
V roce 2000 přerušila zpravodajskou práci a po dobu jednoho roku se intenzivně věnovala nezávislé humanitární práci v Grozném. Zde založila dětský domov pro padesát válečných sirotků, o které se stále stará. V témže roce ji ruské úřady označily jako personu non grata, a musela tak Rusko opustit. V roce 2001 a 2002 byla zpravodajkou a korespondentkou v Afghánistánu.
Spolu s Janou Hradilkovou založila v roce 2001 občanské sdružení Berkat (čečensky „štěstí“), které pomáhá dětem, ženám a dalším v Čečensku, Afghánistánu i uprchlíkům v České republice.[2]
Od roku 2014 byla zpravodajkou Lidových novin na Ukrajině. V září 2018 oznámila po 27letém působení v redakci Lidových novin odchod, a to kvůli aféře s údajně vládou podstrčeným textem podporujícím pozici předsedy vlády a nepřímého vlastníka vydavatelského domu MAFRA Andreje Babiše.[3][4] Začátkem října 2018 pak oznámila své působení v Deníku N.
Poprvé byla vdána za Čecha, po rozvodu žila s Čečencem Ibrahimem, kterého unesli Rusové a je nezvěstný, nikdy nebyl prohlášen za mrtvého. Od roku 2003 je podruhé vdaná, a to za humanitárního pracovníka a dokumentaristu Paikara Paikara z Afghánistánu a má syna Zafara (* 2007).[5]
III. stupeň (2000)Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
