Oxidy (zastarale kysličníky) jsou dvouprvkové sloučeniny kyslíku s méně elektronegativními (elektropozitivnějšími) prvky. Oxidy mohou vznikat buď prudkou oxidací (hořením) za přítomnosti kyslíku anebo pozvolnou oxidací jiným způsobem, zejména kyslíkem atmosférickým anebo kyslíkem obsaženým v některých látkách (oxidačních činidlech), a při dalších chemických reakcích. Kyslík má v oxidech oxidační číslo −II.
V českém jazyce se pro pojmenování oxidů používá unikátní chemické názvosloví, jehož autorem je Vojtěch Šafařík. Vzorec oxidu odpovídá schématu XmOn, kde X je chemická značka prvku a m a n jsou počty atomů. Pokud je počet atomů (m, n) roven jedné, nepíše se ani nevyslovuje. Koncovka názvu je odvozena podle valence příslušného prvku X (pro jedno- až osmimocný prvek postupně -ný, -natý, -itý, -ičitý, ičný/ečný, -ový, -istý, -ičelý, -utý).
U některých oxidů jsou výjimečné zvláštnosti nebo nepravidelnosti:
- pravidelně utvořený název se nepoužívá nebo se používá méně často, například H2O není oxid vodný ale voda,
- P4O10 (P2O5) není oxid „fosforičný“, ale fosforečný (v rámci pravidla),
- pravidlo valence nutně nezohledňuje násobný počet atomů, například dvě zápisem rozdílné sloučeniny NO2 i N2O4 jsou shodně oxid dusičitý.
Tabulka
| Oxidační číslo atomu ligandu |
Přípona názvu oxidu |
|---|---|
| I | -ný |
| II | -natý |
| III | -itý |
| IV | -ičitý |
| V | -ičný -ečný |
| VI | -ový |
| VII | -istý |
| VIII | -ičelý |
| IX | -utý[1] |
Pokud je třeba vypočítat zapsaný poměr mezi atomy, lze použít jednoduché pravidlo:
- Pokud je oxidační číslo n sudé (n=2x, x=1, 2, 3 nebo 4), zapisuje se poměr s počáteční jedničkou (v čitateli): 1:n/2
- Pokud je oxidační číslo n liché (n=2x+1), zapisuje se poměr s dvojkou na začátku 2:n
V současnosti se zvažuje ještě zavedení koncovky -utý pro oxidační číslo atomu oxidu IX.[2]
Dle chemického chování
Kyselé
Většinou to jsou oxidy od kovů s oxidačním číslem vyšším než pět a nebo od nekovových prvků. S vodou reagují za vzniku kyslíkatých kyselin, popřípadě, pokud nejsou rozpustné ve vodě, s bází za vzniku solí.
Bazické
Oxidy od elektropozitivních prvků (typicky I.A a II.A skupina). S vodou reagují za vzniků hydroxidů daného kovu.
Neutrální
Oxidy nereagující s kyselinami ani zásadami. Příklady mohou být oxidy dusnatý a uhelnatý
Amfoterní
Většinou oxidy s nízkými oxidačními čísly. Reagují se zásadami i kyselinami za vzniků solí. Jako příklad může být oxid zinečnatý.
Podle struktury
Iontové
V těchto oxidech je mezi atomem kyslíku a druhého prvku iontová vazba. Z toho vyplývá že iontové oxidy tvoří převážně elektropozitivní prvky. O2− iont je silná zásada (s vodou reaguje za vzniku dvou hydroxidových iontů - odjímá jí proton).
Polymerní
Tyto oxidy tvoří řetězovité uspořádaní ve kterém se opakuje základní molekula. Příklad může být oxid křemičitý.
Molekulové
V těchto oxidech se uplatňují kovalentní vazby.
Podvojné
Oxidy obsahující dva různé kovy.
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
