Odcizení (filozofie)
termín / From Wikipedia, the free encyclopedia
Odcizení je pojem používaný ve filozofii a sociální teorii, který zahrnuje řadu psychologických a společenských neduhů spočívajících ve škodlivém oddělení subjektu (jedince, společenství) od různých věcí, ke kterým patří.[1] Lidé jsou kupříkladu odcizeni jeden od druhého, pokud si nerozumí či k sobě nepociťují přiměřené city; jsou odcizeni od politického procesu, pokud se z něj cítí vyčleněni.[2] Pojem odcizení je často užíván v souvislosti s bezmocí, ztrátou smyslu či sociální izolací.[3][4]
Rozšíření pojmu odcizení v moderních dějinách má kořeny v díle německého filozofa G. W. F. Hegela (německy Entfremdung). Širší pozornost získal na základě děl Karla Marxe, který jej použil při popisu kapitalistického výrobního procesu, který podle něj vede k odcizení dělníků od produktů jejich vlastní práce.[2] Ve 20. století se stal jedním z klíčových pojmů kritické sociální teorie, psychoanalýzy i existenciální filozofie[5] a stal se předmětem řady empirických výzkumů, které zahrnovaly i vývoj sociologických škál na měření míry odcizení.[3]