Nářečí češtiny
mluvené formy českého jazyka omezené na určité oblasti Česka / From Wikipedia, the free encyclopedia
Nářečí češtiny jsou mluvené formy českého jazyka, omezené na určité oblasti Česka. Jednotlivá nářečí jsou si navzájem většinou srozumitelná. Vlivem médií a obecné češtiny se rozdíly mezi nimi stírají.
1 – česká skupina (podskupiny: 1a – severovýchodočeská, 1b – středočeská, 1c – jihozápadočeská, 1d – českomoravská)
2 – středomoravská skupina
3 – východomoravská skupina
4 – slezská skupina (4a – slezskomoravská podskupina, 4b – slezskopolská podskupina)
5 – nářečně různorodé oblasti (bývalá německojazyčná území)
Přechod mezi českými a slovenskými nářečími je plynulý, tvoří jazykové kontinuum.
Nářečí českého jazyka se rozdělují do 4 skupin:[1]
- Česká nářeční skupina (s obecnou češtinou jako interdialektem)
- Středomoravská nářeční skupina (hanácká)
- Východomoravská nářeční skupina (moravskoslovenská)
- Slezská nářeční skupina, která zahrnuje především nářečí slezskomoravská (lašská) a dále jako jednotku se zvláštním postavením (s ohledem na její smíšené zařazení, kde převažuje polština, popř. slezština nad češtinou) nářečí slezskopolská na území ČR.
Pohraniční území, osídlené před rokem 1945 převážně Němci, je nářečně různorodé. Nuceně vystěhované německé obyvatelstvo bylo nahrazeno českými obyvateli z různých oblastí, případně Slováky. V pohraničních oblastech Čech směřuje vývoj k obecné češtině. Na Moravě a ve Slezsku, kde se stýkali mluvčí až ze tří různých oblastí, k moravské variantě obecné češtiny, jíž ale (na rozdíl od Čech více i v polooficiálních projevech) významně konkuruje spisovná čeština.