From Wikipedia, the free encyclopedia
Nedestruktivní archeologie je souborem technik, metod a teorií, zaměřených na vyhledávání a vyhodnocení archeologických pramenů bez provedení destruktivního zásahu do terénu.[1] Hlavním cílem nedestruktivních terénních postupů je vyhledat stopy minulých lidských aktivit, klasifikovat je a vymezit v prostoru.[2]
_-_1906.jpg)
K přirozeně nejstarším nedestruktivním metodám patří povrchový sběr (movitých artefaktů), který byl v primitivní formě uplatňován již od počátků archeologie.[3] V 17.–18. století rovněž badatelé bez zásahu do terénu identifikovali první nemovité archeologické památky, které se projevovaly viditelnými změnami reliéfu (mohyly, pravěká ohrazení, římské vojenské tábory).[4] V 19. století začala jejich systematická dokumentace pomocí kreseb, fotografií i plánů.[4]
Po první světové válce došlo díky technickému pokroku k velkému rozvoji letecké archeologie. Jedním z hlavních propagátorů se stal Angličan O. G. S. Crawford, který jako první popsal základní způsoby identifikace archeologických památek pomocí stínových a porostových příznaků a vysvětlil příčiny jejich vzniku.[5] Letecká archeologie se rychle rozšířila v odborných kruzích celého světa a také v meziválečném Československu proběhly ve 20.–30. letech první pokusy se snímkováním ze vzduchu.[6]
Od 30.–40. let 20. století se rozvíjelo využití fosfátové analýzy (Olof Arrhenius, Walter Lorch).[7]
K významnějšímu rozvoji nedestruktivní archeologie však došlo až v druhé polovině 20. století, kdy mezi odborníky vzrůstal zájem o poznání zaniklého přírodního prostředí, ekonomiky či demografie minulých lidských populací. K řešení takových otázek však bylo nutné zkoumat větší úseky krajiny, přičemž nedestruktivní přístupy byly výrazně rychlejší a efektivnější než rozsáhlé archeologické odkryvy.[1]
Čelní místo zaujala vzhledem ke svému dosahu letecká archeologie. Po druhé světové válce se již naplno rozběhly projekty, usilující o vyhledávání archeologických památek a dokumentaci historické krajiny. V 60.–90. letech se letecká archeologie stala plně uznávanou a běžně užívanou disciplínou, vyučovanou na univerzitách. Vznikala četná specializovaná pracoviště, profesní sdružení i mezinárodní konference.[5] Vůdčí zemí se stala Velká Británie, kde působil zejména Kenneth St Joseph, zatímco v Německu i v okolních zemích pracoval Hans Otto Braasch. Oba při svých letech identifikovali tisíce nových archeologických lokalit a vybudovali rozsáhlé archivy leteckých snímků.[8]
V zemích s vhodnými podmínkami (zemědělská krajina mírného pásma, pouštní a polopouštní oblasti) se začal rozvíjet povrchový sběr.[3] K vypracování metody přispěly zejména britské a americké expedice, zkoumající antické civilizace Řecka a Itálie, ale i indiánské kultury v Americe. Ve velké míře byly povrchové sběry uplatněny také při mapování archeologického dědictví v Polsku, Německu, Dánsku nebo Maďarsku.[3][9] V Česku se aplikace povrchového sběru rozvíjela spíše až v závěru 20. století.[10][11] Také letecká archeologie mohla být v českých zemích ve větší míře uplatňována až po roce 1989 (Martin Gojda, Zdeněk Smrž, Jaromír Kovárník, Miroslav Bálek).[5]
Naproti tomu byly v poválečném období i v českých zemích objevovány reliéfní stopy zaniklých středověkých vsí (Zdeněk Smetánka, Ervín Černý),[12][13] komunikací (Tomáš Velímský, Petr Zavřel),[14][15] těžebních areálů (Jaroslav Kudrnáč, Karel Nováček)[16][17] i pravěkých a raně středověkých hradišť.[18]
V roce 1946 bylo v Británii v rámci archeologického výzkumu poprvé využito geofyzikální měření.[19] K významnému rozkvětu geofyziky v archeologii pak došlo díky rozvoji techniky a počítačového zpracování v 60. letech 20. století. V 60.–70. letech začala být geofyzika ve větší míře aplikována také v tehdejším Československu, zejména na Moravě (Ladislav Hrdlička, Vladimír Hašek, František Marek).[19] Další intenzivní vývoj počítačů a měřících přístrojů, umožňující snazší, rychlejší a kvalitnější zpracování naměřených dat vedl v 80. a 90. letech 20. století k širšímu využití geofyzikálních metod i při velkoplošných průzkumech archeologických lokalit, a to jak ve světě, tak v českých zemích (Ján Tirpák, Antonín Majer, Jiří Dohnal, Roman Křivánek).
Ačkoliv původně byly nedestruktivní metody využívány k vyhledávání a předběžnému poznání archeologických památek před klasickým destruktivním výzkumem (exkavací), v současnosti se již jedná o plně svébytnou skupinu metod, které si kladou vlastní otázky a hledají na ně odpovědi bez nutnosti aplikace destruktivních metod.[1]
Nedestruktivními metodami je možné studovat rozsáhlá území, která nelze efektivně zkoumat archeologickými odkryvy (vykopávkami). Jsou tedy základním zdrojem dat pro sídelní a krajinnou (prostorovou) archeologii.[20] Na základě takto získaných dat je možné provádět analýzy pravěkého i středověkého osídlení daných regionů a hledat souvislosti mezi jejich jednotlivými prvky, například mezi zemědělskými osadami a rituálními areály nebo lokálními centry.[21]
Současně je možné snáze dokumentovat a studovat areály, které bývají archeologickým odkryvem zjišťovány jen vzácně nebo jsou jím obtížně uchopitelné a interpretovatelné. Jedná se především o rozsáhlé, ale málo výrazné komponenty (pole, cesty, výrobní areály, pravěká ohrazení, atd.).[20]
Pomocí nedestruktivních postupů lze v příznivých podmínkách získat velmi podrobnou představu o archeologických situacích, skrytých pod povrchem.[22] Jednotlivé metody však mají specifická omezení,[21] proto je vhodné různé přístupy kombinovat.
Velmi významný je rovněž fakt, že žádná z metod výrazněji nenarušuje archeologické prameny a ty proto mohou být zkoumány opakovaně, se zapojením různých postupů.[23] Nedestruktivní archeologie je tak jistým protipólem „klasického“ archeologického výzkumu odkryvem, při kterém dochází k nenávratnému odstranění původní nálezové situace. Od konce 20. století jsou proto v Evropě preferovány právě nedestruktivní postupy, které umožňují uchování archeologických památek pro další generace. K upřednostňování nedestruktivních metod se evropské státy zavázaly podpisem Maltské konvence.[24] Důvodem je především skutečnost, že ani nejpečlivěji provedená dokumentace při destruktivním archeologickém výzkumu nenahradí původní archeologickou situaci dokonale a část informací vždy nenávratně zaniká. Není tak možné jejich opakované studium. Přestože se možnosti archeologického výzkumu díky využití moderních metod neustále rozšiřují a zdokonalují, na již prozkoumaných lokalitách mohou být dodatečné informace získávány jen zřídka.
Přestože některé z nedestruktivních postupů zasahují pod povrch terénu (vrty, mikrosondáž, vzorkovací sondáž, povrchový sběr), při vhodné aplikaci je narušení natolik minimální, že nedochází k omezení vypovídacích možností archeologických pramenů.[25]
Nedestruktivní archeologické metody lze rozdělit do čtyř hlavních skupin:[26]
Dálkový archeologický průzkum nebo též letecká archeologie využívá různé druhy dat. Až do závěru 20. století dominovala prospekce z letounů, pohybujících se v malých výškách, čímž vznikají šikmé snímky, pořizované přímo pro potřeby archeologie. Od počátku 21. století se však stále častěji uplatňuje i studium archeologických památek prostřednictvím kolmých leteckých fotografií nebo družicových snímků. Tyto záběry nevznikají primárně pro archeologické účely, mají proto svá specifika (snímání např. často probíhá v nevhodném období), dokáží však mapovat značné úseky zemského povrchu a šikmé snímkování vhodně doplňovat.[27]
Archeologické památky je možné identifikovat pomocí různých druhů stop (tzv. příznaků), které po sobě lidská činnost zanechává. Tyto stopy jsou obvykle výrazně lépe patrné při pozorování z výšky než při pohledu ze země.[28] Nejvýznamnějším způsobem identifikace pohřbených archeologických památek pomocí letecké prospekce jsou porostové neboli vegetační příznaky. Půda má v místě výskytu archeologických objektů odlišnou chemickou skladbu i strukturu než nedotčené okolí, což způsobuje změny na vegetaci, která z této půdy vyrůstá. Nad zahloubenými objekty, jejichž výplň má obvykle vyšší obsah živin a déle zadržuje vodu, mají rostliny lepší podmínky k životu. Vyznačují se vyšším vzrůstem, vyšší hustotou i sytější barvou, obvykle také později dozrávají. Naopak nad konstrukcemi má porost málo vláhy i nedostatek místa pro kořeny, je proto nižší a řidší než v okolí.[28]
Často jsou pozorovány také příznaky půdní. V důsledku čerstvé orby, kdy půda není chráněna vegetací, jsou na povrchu dobře patrné tmavé, humózní výplně zahloubených objektů (např. příkop nebo zemnice), a to zejména na světlejších půdách nad vápencovým či sprašovým podložím (vzniká největší kontrast). Relikty konstrukcí s hojným obsahem malty či světlého kamene, ale i pozůstatky zaniklých cest a mezí se naopak vyrýsují jako světlé linie, nejlépe samozřejmě v tmavých půdách.[28]
Zejména v zemích, kde nedochází k intenzivní orbě (Velká Británie, Blízký východ) se při pozorování a snímkování krajiny v nízkém slunečním světle (brzy ráno nebo v podvečer) projevují stínové příznaky. Šikmé světlo vykresluje výrazné stíny, které zvýrazňují viditelnost mírných, jinak nepatrných nerovností terénu – pozůstatků zaniklých památek.[28] Veškeré letecké fotografie jsou ukládány do archivu spolu s informacemi o jejich přesné poloze. Následuje analýza snímků, klasifikace a interpretace zachycených památek (určení jejich původu, funkce a přibližného stáří), rektifikace šikmých snímků a zakreslení zjištěných jevů do mapy.[27][29]
K šikmému snímkování jsou nejvhodnější malé sportovní letouny, lze však využít i horkovzdušné balony či draky. Díky výborným manévrovacím schopnostem by byly vhodné též vrtulníky, jejich širšímu uplatnění však brání zejména vysoké provozní náklady. Od počátku 21. století jsou stále častěji využívány drony, jejichž nevýhodou je zatím malá plocha, kterou jsou v porovnání s letouny schopny obsáhnout. Vhodné jsou proto spíše k podrobnější dokumentaci již známých lokalit, nikoliv k velkoplošnému průzkumu.[27]
Kromě snímání z nízko letících letounů lze též využít kolmé fotografie (tzv. měřické snímky), získávané obvykle letouny ve větších výškách. Systematické kolmé snímkování probíhá v evropských zemích již od meziválečného období (v Československu od roku 1935).[30] Fotografie nebývají pořizovány primárně pro archeologické účely a často nevznikají v čase a v podmínkách nejvhodnějších pro leteckou archeologii, přesto mohou zachytit pohřbené archeologické památky nebo relikty původní krajiny (zaniklá říční ramena, cesty, plužiny a podobně).[31] Značný význam mají historické měřické snímky, dokumentující podobu krajiny před rozsáhlými změnami v druhé polovině 20. století.[27]
V nejnovější době dosahuje velkého uplatnění letecké laserové skenování – LIDAR (Light detection and ranging). Výsledkem měření je mračno bodů, které lze v počítači dále zpracovat do podoby digitálního modelu terénu. Na něm jsou obvykle dobře patrné veškeré stopy lidské činnosti včetně archeologických památek (opevnění, mohylníky, cesty, těžební areály, aj.).[32][33]
Význam využití LIDARu v archeologii tkví kromě rychlosti práce v tom, že laserové paprsky pronikají vegetací a umožňují snímání povrchu i v místech s hustým porostem, která jsou nepřístupná pro běžné letecké snímkování.[34][35]
Ačkoliv primárním zdrojem dat pro archeologii jsou stále snímky pořízené z nízkých výšek, od závěru 20. století významně stoupá míra využití družicových snímků. Ty zachycují rozsáhlé plochy zemského povrchu, takže jsou vhodné pro rekonstrukci přírodních podmínek celých regionů. Lze je rovněž použít v oblastech, které nejsou běžnému leteckému snímání přístupné (např. Blízký východ).[36]
Družicové snímky navíc umožňují získávat data i mimo viditelnou část spektra (infračervené či mikrovlnné snímky), čímž dochází ke zviditelnění pod povrchem ukrytých památek díky jejich fyzikálním vlastnostem (obdobně jako archeogeofyzika).[27][37]
Geofyzikální metody v archeologii (též archeogeofyzika) využívají studium fyzikálních veličin a jejich změn v zemské kůře.[38] Často dochází k jejich aplikaci v kombinaci s leteckou archeologií.[39]
V archeologii se uplatňuje větší množství metod:[38][40]
Lidská aktivita může zřetelně měnit chemické složení půdy, zejména vlivem ukládání (a následného rozkladu) různých druhů odpadu.[41] Projevuje se zvýšeným obsahem určitých chemických prvků či látek. Nejlépe se v půdě váže a zachovává fosfor a jeho sloučeniny (fosforečnany). Méně často je sledován i obsah lipidů nebo oxidu uhličitého, který může vyšších koncentrací dosahovat činností mikroorganismů v kompostech a odpadních areálech.[41] Na rozdíl od mnoha jiných nedestruktivních metod lze geochemickou analýzu provádět v jakémkoli ročním období.[41]
Vzorky zeminy se zkoumají metodami fyzikální chemie. Ke spolehlivé interpretaci zjištěných dat je nutno poznat i fyzikální vlastnosti zkoumaných zemin (zrnitost, konzistence, vlhkost, objemová hmotnost, vodní kapacita, meze lepkavosti, stabilita půdních agregátů i barva), které mohou významně ovlivnit schopnost vázat hledaný prvek nebo pomoci k odlišení přirozených a antropogenních uloženin.[41]
Dosud nejvýznamnějším sledovaným prvkem v archeologii je fosfor, jehož zvýšené množství v půdě je důsledkem rozkladu organických zbytků (včetně lidských těl) nebo ukládáním fekálií. Ukládání fosforu v zemi významně ovlivňuje zrnitost půdy, ale i její pH, vápenatost a obsah železa.[41] Fosfátovou analýzou lze při plošné aplikaci (odebíráním vzorků v pravidelných rozestupech na větší ploše) vyhledávat archeologické situace. Je ale také vhodným doplňkem archeologických odkryvů, protože dokáže identifikovat vizuálně nedochované pozůstatky minulých lidských aktivit, například místa ukládání odpadu nebo ustájení dobytka, projevující se výrazně zvýšeným podílem fosforu v porovnání s okolím.[42] Uplatnění nachází rovněž při výzkumech pohřebišť, kdy může pomoci odlišit symbolické, záměrně prázdné hroby bez lidských ostatků (kenotafy) od hrobů, v nichž došlo působením kyselé půdy k úplnému rozkladu kostí.[43][44]
Výzkum antropogenních tvarů reliéfu zahrnuje vyhledávání, zaměřování, dokumentaci a interpretaci povrchových tvarů reliéfu, které jsou pozůstatkem někdejší lidské činnosti.[4] Jedná se o relativně nenáročný způsob výzkumu, jímž lze studovat i větší úseky krajiny. Na rozdíl od povrchového sběru se provádí v trvale zatravněné nebo zalesněné krajině, kde nedošlo k zarovnání reliéfních tvarů vlivem dlouhodobé orby.[4]
_01.jpg)
Dokumentace zachycených památek zahrnuje kromě fotografií i geodetické zaměření (výškopis, polohopis). Rozlišují se objekty bodové, liniové i plošné. Mohou je tvořit útvary negativní (zahloubené, konvexní) i pozitivní (převýšené, konkávní), ale také plochy s nepřirozeně rovným či naopak zvlněným (tzv. neklidným) povrchem.[45] Zachytit lze i větší celky takových objektů (celé zaniklé vsi, mohylníky, těžební areály). Správná identifikace antropogenních tvarů a jejich odlišení od přirozených útvarů vyžaduje značné zkušenosti. Zahloubené útvary lze snadno zaměnit za vývraty nebo krátery po bombách, nízké valy i příkopy se často nezáměrně vytváří i na hranicích parcel nebo lesních školek. Rovněž hromady kamenů nebo nízké kamenné zídky bez pojiva nemusí být pozůstatkem zaniklých staveb, ale důsledkem odstraňování překážejících kamenů z polí a jejich ukládání na mezích.[45]
.JPG)
Mezi hlavní druhy reliéfně patrných objektů patří:[45]
Výzkum antropogenních tvarů reliéfu v terénu je spojen s intenzivním studiem historických pramenů (včetně orální historie) a mapových podkladů. Zaniklé archeologické památky mohou být identifikovány na historických mapách i pomocí nepravidelností katastrálních hranic nebo díky místním a pomístním jménům (Poustka, Hrádek, Zlatníky) v mapách současných. Protože žádná z možností není bezvýhradně spolehlivá, je nutné jednotlivé prameny vhodně kombinovat.[45]
Aplikace v archeologii je pouze okrajová a většinou se používá v kombinaci s jinými metodami. Studují se při ní živé rostliny, které reagují na vlastnosti podkladu (půdy) a zprostředkovaně tak odrážejí podpovrchové situace.[50] Vegetace dokáže indikovat zejména struktury, nacházející se mělce pod povrchem terénu, situace ve větších hloubkách se již tak dobře neprojevují. Spolehlivější je indikace mladších památek (středověk, novověk).[50]
Povrchový sběr zkoumá stopy lidského osídlení pomocí movitých předmětů, rozptýlených na povrchu terénu. Slouží k vyhledávání a základnímu vymezení sídelních komponent (rozsah, účel a intenzita lidské činnosti) i ke zmapování archeologického potenciálu určité oblasti.[53] Přináší jinak nedostupné poznatky o dřívějším využívání krajiny a poskytuje představy o struktuře osídlení celých regionů. Umožňuje zkoumat prostorové vztahy mezi jednotlivými areály (např. sídliště, pohřebiště, místa získávání surovin). Je proto vhodným nástrojem sídelní a prostorové archeologie.[3] Na rozdíl od výzkumu antropogenních tvarů reliéfu je využitelný zejména na zemědělsky obdělávaných plochách.[3]
Povrchový sběr ve střední Evropě je založen na předpokladu, že orba narušuje archeologické památky skryté pod zemí a převracením půdy je dostává na povrch terénu (v pouštních a polopouštních oblastech artefakty odhaluje eroze).[53] Archeologové proto systematicky procházejí zorané plochy a sbírají artefakty rozptýlené na povrchu, přičemž podrobně evidují místa jejich nálezu pomocí GPS, map a plánů.[54][55]
Výhodou povrchového sběru je relativně dobrá datovatelnost získaných archeologických pramenů, často proto slouží i k chronologickému zařazení památek, zjištěných jinými nedestruktivními metodami. Mezi nalézanými prameny v českém prostředí dominují střepy keramických nádob, získávány jsou ale i kovové artefakty, štípaná industrie, struska nebo sklo.[53]
Při vyhodnocování získaných dat je ovšem nutné přihlížet k důsledkům archeologických transformací.[56] Odolné artefakty (např. kamenné nástroje) se v průběhu let téměř nerozpadají a působením orby mohou v ornici dlouhou dobu „cestovat“ i na velké vzdálenosti. Jiné předměty (např. pravěká keramika) jsou naopak poměrně křehké a rychle se ničí, takže jejich nález bývá spolehlivým dokladem lidské přítomnosti v daném místě.[56] Hojně nalézané zlomky středověké a novověké keramiky se ovšem do půdy dostávaly zejména vlivem zemědělských postupů (zlomky rozbitých nádob byly odhazovány na hnojiště, odkud se dostaly na pole spolu s hnojem) a osídlení místa obvykle přímo nedokládají. Rovněž je nutné zvažovat vliv eroze, která může způsobit překrytí archeologických památek vrstvami sterilní zeminy (a tím jejich zneviditelnění pro povrchový sběr), ale i vznik pseudolokalit, kdy se pod svahem postupně vytváří koncentrace artefaktů, přemisťovaných spolu s erodovanou hlínou z výše položených míst.[56]
Metody zahrnující drobné fyzické zásahy pod povrch terénu jsou již ve své podstatě destruktivní (přímo zasahují archeologické prameny), ale v přiměřeném rozsahu je míra destrukce archeologických památek minimální, takže – obdobně jako u ostatních nedestruktivních metod – nedochází k zániku vypovídací hodnoty pramenů.[25]
Cílem těchto metod je odhalení vrstev, indikujících lidskou přítomnost a aktivitu v minulosti. Často se používají v prostředí, kde nelze uplatnit povrchový sběr (trvale zalesněné či zatravněné plochy, plochy překryté silnými vrstvami sedimentů).[57] Mohou být použity zcela samostatně jako svébytný způsob sběru dat, ale i k ověření situací, zachycených jinými metodami (letecká archeologie, geofyzikální měření) nebo k získání předběžných informací před zahájením archeologického odkryvu.[58]
Vyhledávání vrstev slouží ke zjištění či vyloučení přítomnosti, případně k vymezení rozsahu vrstev, ukrytých pod povrchem.[58]
Účelem vzorkování vrstev není jen zjištění jejich přítomnosti a rozsahu, ale i získání artefaktů či ekofaktů (umožňujících mimo jiné datování a přírodovědné analýzy), případně poznání stratigrafie.[60] Proto jsou zásahy ve srovnání s pouhým vyhledáváním vrstev rozsáhlejší.
Detektory kovů, sloužící k vyhledávání kovových předmětů (včetně těch skrytých pod povrchem) patří mezi geofyzikální metody, jejich použití je však přímo spojeno se zásahem pod úroveň terénu při vyzvedávání artefaktů.[63]
Detektory kovů lze využít jako málo destruktivní metody např. při výzkumu železářských areálů nebo středověkých cest (nálezy mincí nebo podkov v okolí cest). Často jsou ale využívány i jako doplněk archeologického odkryvu (identifikace drobných kovových artefaktů v hrobě s možností jejich šetrnějšího vyzvednutí, průzkum povrchových vrstev před mechanizovanou skrývkou, dohledání opomenutých artefaktů na haldách vytěženého materiálu).[64]
Detektory kovů jsou v archeologii dlouhodobě kontroverzní otázkou, protože jejich využití je časté u amatérských hledačů pokladů. Bez spolupráce s archeology a patřičné dokumentace (geodetické zaměření, sledování kontextu a stratigrafie, odborný průzkum nálezů) je takové použití v rozporu se zákonem[65] i se zásadami ochrany kulturního dědictví a dochází při něm k vážným ztrátám informací. Mimo vlastní kovové předměty mizí i informace o jejich původním uložení, který jsou pro poznání dané lokality mnohdy cennější než vlastní artefakty.[66][67] Neřízeným detektorovým průzkumem a nadměrným prokopáním mohou být archeologické lokality značně poškozeny. Žádoucí je proto úzká spolupráce uživatelů detektorů s archeology.[68][69]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
