Milada Hejlová
vězeň nacismu, nar. 1906-03-01 From Wikipedia, the free encyclopedia
vězeň nacismu, nar. 1906-03-01 From Wikipedia, the free encyclopedia
Milada Hejlová rozená Jasanská (1. března 1906 Praha – 24. října 1942 zastřelena v 9.46 hodin v koncentračním táboře Mauthausen)[1][2] náležela za Protektorátu Čechy a Morava spolu se svým manželem Františkem Hejlem k frakci ilegálního protiněmeckého sokolského odboje, jehož členové tvořili jádro nejbližších podporovatelů parašutistů skupiny Anthropoid. Spolu s manželem patřila k radikálním zastáncům útoku na R. Heydricha.[3]
| Milada Hejlová | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | Jasanská |
| Narození | 1. března 1906 Praha,  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 24. října 1942 (ve věku 36 let) koncentrační tábor Mauthausen,  Německá říše |
| Příčina úmrtí | popravena zastřelením ranou do týla |
| Bydliště | Pod Viktorkou č. 4; Praha-Strašnice |
| Povolání | žena v domácnosti |
| Domovské město | Praha |
| Ocenění | československý válečný kříž |
| Choť | František Hejl (1900–1943) |
| Děti |
|
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Milada Jasanská se narodila 1. března 1906 v Praze.[1] Se svým budoucím manželem Františkem Hejlem ji spojoval sdílený zájem o cvičení a dění v Sokole zvláště poté,[4][5][6] co se František stal v říjnu 1922 cvičitelem Sokola v pražském Karlíně. František Hejl pocházel z Horní Čermné v okrese Ústí nad Orlicí,[6] byl absolventem obchodní školy a pracoval jako bankovní úředník.[6] Dne 6. července 1931 se manželům Hejlovým narodila prvorozená dcera Eva.[4] O tři roky později (15. dubna 1934) v Praze přišla na svět jejich druhorozená dcerka Hana.[3][7] Rodina Hejlova bydlela v pražských Strašnicích v rodinné vilce se zahradou na adrese Pod Viktorkou číslo 4.[6][p. 1] Milada Hejlová spolu se svým manželem patřila do skupiny nejbližších podporovatelů parašutistů výsadku Anthropoid.[1]
V karlínské sokolské jednotě se již od počátku nastolení protektorátu formovala podzemní organizace, která byla napojena na další ilegální složky domácího odboje.[6] František Hejl (ve funkci 1. místonáčelníka Barákovy sokolské župy) patřil k rozhodujícím osobám, pod jejichž vedením se zformovalo jedno z aktivních středisek sokolské podpory parašutistů ze skupiny Anthropoid.[6] Vila manželů Hejlových sloužila jako úkryt řady odbojářů v ilegalitě a také k úkrytu některých parašutistů.[8] Objekt fungoval zároveň i jako jedno z center činnosti sokolské odbojové organizace Jindra.
Dalším místem setkávání sokolských odbojářů byl byt v činžovním domě na adrese Sokolovská 41/7,[p. 2] kde bydlel člen odbojové organizace Jindra MUDr. Břetislav Lyčka se svojí manželkou Františkou Lyčkovou.[9] Na samém počátku roku 1942 se v bytě konala ilegální schůzka, jejímž tématem byla pomoc sokolské organizace Jindra parašutistům. Porady se zúčastnili (mimo jiné) František Pecháček, Emanuel Filípek, František Hejl a Antonín Oktábec.[9] Jmenovaní členové odboje se na tomto místě scházeli častěji (naposledy zřejmě ještě několik dní před provedením atentátu na R. Heydricha).[9]
S parašutisty Janem Kubišem a Josefem Gabčíkem spolupracoval Hejl již velmi brzy po jejich příchodu do Prahy začátkem roku 1942.[10] A nebyl sám, neboť v protiněmeckých ilegálních aktivitách kooperoval s odbojáři, které dobře znal ze Sokola: s MUDr. Břetislavem Lyčkou, Václavem Novákem, Františkem Pecháčkem, Jaroslavem Piskáčkem a Janem Zelenkou-Hajským.[10][5] František Hejl a jeho manželka Milada Hejlová náleželi (spolu s ostatními sokolskými odbojáři frakce „Říjen“) k významným podporovatelům parašutistů, manželé Hejlovi sdíleli a činy podporovali myšlenku úderu proti zastupujícímu říšskému protektorovi a aktivně se účastnili příprav na Heydrichovu likvidaci.[3][10][5]
.jpg)
.jpg)
Manželé Hejlovi byli v Praze zatčeni 14. července 1942.[8][11][6][5] Ve stejný den (14. července 1942) byl zatčen i další podporovatel parašutistů a sokolský odbojář Antonín Oktábec[11] a odbojář, podporovatel parašutistů a náčelník libeňského sokola Bohuslav Strnad.[11] Pro Františka si přišlo gestapo do zaměstnání; Milada byla zatčena doma v místě bydliště. Po prvním výslechu byli oba převezeni do vyšetřovací vazby na Pankrác.[1][3]
Milada Hejlová byla do věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín přemístěna 26. srpna 1942.[1] Hromadným transportem byla deportována 22. října 1942 do koncentračního tábora Mauthausen, kde byla registrována 23. října 1942.[12] Dne 24. října 1942 zde byla zastřelena v 9.46 hodin.[1][8][11][3]
František Hejl byl rovněž odeslán do Malé pevnosti Terezín, ale zde byl kvůli dalším výslechům vězněn až do 15. ledna 1943.[3] Byl převezen do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl popraven výstřelem do týla dne 26. ledna 1943 v 16.47 hodin.[3][8][6][5] Společně ve stejný den byl popraven na stejném místě i Antonín Oktábec.[11]
Dcery manželů Hejlových – Eva a Hana – zůstaly po zatčení rodičů (14. července 1942) na zahradě před domem se zapečetěným bytem.[4] Školou povinná děvčata byla v půlce prvního měsíce prázdnin a tak jim babička z matčiny strany zajistila náhradní ubytování na několik dní u sousedů – rodiny Kadeřábkových, kteří měli dcery v podobném věku.[4][7] Do Horní Čermné, kde měly dívky babičku a dědečka, odcestovat nemohly, neboť do bylo v Sudetech, kam se mohlo jen na povolení.[7] Následně trávily dívky letní čas až do konce prázdnin pobytem u rodinných přátel a bývalé chůvy Emy v Jaroměřicích nad Rokytnou na Moravě.[4][7] (Prahu směly opustit jen pod podmínkou, že gestapo bude informováno o místech jejich letního pobytu.)[7] Pro nejnutnější věci denní potřeby se dívky do zapečetěného bytu dostaly jen díky dobré vůli jednoho příslušníka gestapa, který stranil domácímu odboji.[7] Když koncem prázdnin 28. srpna 1942 dojely Eva s Hankou vlakem zpět na Praha-Těšnov (nádraží)|Denisovo nádraží v Praze, byly na místě zajištěny gestapem.[4][7]
Eva a Hana byly vězněny ve speciální věznici gestapa (dětský domov s tvrdým režimem) v Praze na zámečku na Jenerálce.[8] Spolu s dalšími dětmi odbojářů a podporovatelů parašutistů prošly obě internačním táborem ve Svatobořicích[8] a pracovním táborem v Plané nad Lužnicí, kde se v květnu 1945 dočkaly konce druhé světové války.[3][p. 3]
Prezident Edvard Beneš udělil Františku Hejlovi a jeho manželce Miladě Hejlové in memoriam československý válečný kříž.[3]
