švýcarsko-německá surrealistická výtvarnice, básnířka, modelka a fotografka From Wikipedia, the free encyclopedia
Meret Elisabeth Oppenheim[1], též Méret (6. října 1913, Charlottenburg (Berlín) – 15. listopadu 1985, Basilej) byla švýcarsko-německá surrealistická výtvarnice, básnířka, modelka a fotografka. Stala se hlavní ženskou osobností surrealistického hnutí a patří k ženám, které zásadně ovlivnily vývoj moderního umění.[2]
| Meret Oppenheim | |
|---|---|
 | |
| Narození | 6. října 1913 Berlín |
| Úmrtí | 15. listopadu 1985 (ve věku 72 let) Basilej |
| Místo pohřbení | Carona |
| Alma mater | Académie de la Grande Chaumière |
| Povolání | fotografka, textařka, malířka, modelka, výtvarnice, sochařka, ilustrátorka, designérka šperků, kreslířka a umělkyně |
| Rodiče | Erich-Alphons Oppenheim |
| Partner(ka) | Max Ernst |
| Významná díla | Meret Oppenheim fountain Object |
| Ocenění | umělecká cena (1975) Berlínská umělecká cena (1982) |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Meret Oppenheim pocházela z rodiny německo-židovského lékaře Ericha Alfonse Oppenheima a jeho švýcarské manželky Evy Wenger. Jméno Meret dostala podle Meretlein, divokého děvčete žijícího v lesích, postavy z novely Gottfried Kellera Der grüne Heinrich. Její babička Lisa Wenger vystudovala malířství na düsseldorfské Akademii a vedla školu malby na porcelánu v Basileji, matčina sestra Ruth Wenger, provdaná krátce za Hermanna Hesse, byla malířka a koncertní pěvkyně. Meret měla sestru Kristin (* 1915, etnoložka) a bratra Burkharda (* 1919).
Roku 1914, když byl otec povolán do armády,[3] se matka s Meret přestěhovala ke svým rodičům do Delémontu ve Švýcarsku. Zde od mládí přicházela do kontaktu se současnými umělci i všemi druhy umění, včetně divadla. Po absolvování základní školy pokračovala na reálce v Schopfheimu, soukromé škole v Zell, škole Rudolfa Steinera v Basileji, dívčí škole s internátem v Königsfeldu (Schwarzwald) a vysoké škole v Lörrachu. Od roku 1918 do roku 1932 rodina žila poblíž Basileje v jihoněmeckém městě Steinen, kde si otec otevřel lékařskou praxi. Jako patnáctiletou ji otec seznámil s dílem svého přítele Carla Gustava Junga a od té doby si začala zapisovat své sny, které se pak staly inspirací pro většinu jejího díla. Ovlivnila ji také retrospektivní výstava Paula Klee v Kunshalle Basel roku 1929.
V 18 letech (1932) odešla s o čtyři roky starší malířkou Irène Zurkinden do Paříže. Zapsala se ke studiu na Académie de la Grande Chaumière, ale většinou tvořila ve svém pokoji v hotelu Odessa na Montparnassu. Roku 1933 se přestěhovala do ateliéru na Avenue de Châtillon 44, kde ji navštívili Hans Arp a Alberto Giacometti. Ti ji pozvali k účasti na výstavě surrealismu na Salon des Surindépendants. Později se seznámila s André Bretonem a začala docházet na schůzky surrealistického kroužku v Café de la Place Blanche, jehož členy byli i Marcel Duchamp, Max Ernst a Man Ray. Po celý život ráda pózovala fotografům a díky sérii fotografií Man Raye (Erotique voilée) z roku 1933 byla považována za "Múzu surrealistů". Prodělala neopětovanou lásku k Giacomettimu a prožila milostný vztah s Ernstem a Man Rayem. Až do roku 1960 se zúčastňovala skupinových výstav surrealistického umění.
Roku 1936 se zúčastnila výstav surrealismu v Paříži a New Yorku a měla svou první autorskou výstavu v Galerii Schulthess v Basileji. Otec musel z rasových důvodů ukončit svou praxi v Německu a celá rodina se přestěhovala do Švýcarska. Tam nesměl jako Němec pracovat a Meret přišla o finanční zázemí. Roku 1938 podnikla cestu do Itálie se surrealistickou malířkou Lorou Fini a francouzským spisovatelem André Pieyre de Mandiargues. V Basileji po dva roky navštěvovala kursy kreslení a restaurování na tamní Vysoké škole umění a řemesel. Získala potřebné technické vzdělání a našla si možnost skromného výdělku jako restaurátorka. Roku 1939 se stala členkou protifašistické skupiny Group 33. Po poslední předválečné výstavě v Galerii René Drouin v Paříži roku 1939 začala její umělecká krize, během které řadu děl nedokončila nebo zničila a až do roku 1954 nevystavovala. II. světovou válku strávila ve Švýcarsku.[4]
V roce 1949 se provdala za obchodníka Wolfganga La Roche (1909–1967), se kterým žila v Bernu až do jeho smrti v roce 1967. V roce 1967 měla retrospektivu v Moderna Museet ve Stockholmu a v letech 1974 a 1975 výstavy ve Stockholmu, Winterthuru a Duisburgu. V 60. letech se její domovské město Bern stalo významným uměleckým centrem. Meret Oppenheim kromě domova v Bernu měla od roku 1968 rekreační dům v Caroně (Švýcarsko) a od roku 1972 ateliér v Paříži.
V roce 1974 získala uměleckou cenu města Basilej a ve svém slavnostním projevu se věnovala "androgynní" podstatě kreativity a potřebě ženy obhájit osobní svobodu. V roce 1982 byla Meret Oppenheim oceněna Grand Prix města Berlín ("Berliner Kunstpreis") a zúčastnila se výstavy Dokumenta 7 v Kasselu. Krátce před smrtí se stala členkou Akademie umění v Berlíně. Zemřela na srdeční selhání 15. listopadu 1985, v den vydání její knihy Caroline. Největší sbírku jejího díla vlastní Kunstmuseum Bern.
,_1972,_01.jpg)
Meret Oppenheim upoutala svými díly Arpa a Giacomettiho a poprvé vystavovala již jako devatenáctiletá studentka na Salon des Surindépendants roku 1933. Ke svému nejznámějšímu dílu se inspirovala když seděla v pařížské kavárně s Dorou Maar a Pablem Picassem. Picasso si všiml jejího kovového náramku s kožešinou a žertoval o tom, že cokoli ozdobené kožešinou je přitažlivější. Krátce po tom Meret Oppenheim koupila šálek, talířek a lžičku a pokryla ho kožešinou z čínské gazely. Vystavila ho jako Objekt (1936) nejprve v Paříži a poté na výstavě Fantastic Art, Dada and Surrealism v Museum of Modern Art v New Yorku. Její dílo, považované od té doby za ikonický surrealistický objekt, ji okamžitě proslavilo a jako první žena byla přijata do Klubu surrealistů.
Roku 1946 Objekt do svých sbírek zakoupilo Museum of Modern Art v New Yorku.[5] André Breton Objekt nazval Le Déjeuner en fourrure (Snídaně v kožešině), jako parafrázi Manetovy Snídaně v trávě (Le Déjeuner sur l’herbe) a s odkazem na erotický román Leopolda von Sacher-Masocha Venus en fourrures (1870, něm. Venus im Pelz).
Série Surrealistických rukavic, kterou navrhovala od roku 1934 pro prestižní módní dům Elsy Schiaparelli byla převratná a později často imitovaná.[6] Rukavice z kozinky ozdobila zlatými drápy[7], barevnými nehty, kostrou ruky nebo kresbou cév.[8]
Jiným slavným objektem Méret Oppenheim je dvojice hnědých dámských bot spojených ve špičce (Das Paar, 1956) nebo dámské lodičky s kožešinou na nártu, které navrhla pro Elsu Schiparelli. Kromě objektů tvořila i sochy, kreslila a malovala a navrhovala šperky a kostýmy. Roku 1956 navrhla kostýmy a masky pro provedení Picassovy hry Le Désir attrapé par la queue v Bernu, v režii Daniela Spoerriho. Během jarního banketu pro tři dvojice svých přátel (Frühlingsfest, 1959) nechala účastníky konzumovat opulentní hostinu z těla nahé ženy se zlatou tváří. Na přání Bretona byla akce zopakována o několik měsíců později jako Kannibalenfestmal na Exposition inteRnatiOnale du Surréalisme (EROS) v Galerii Cordier v Paříži. Uměleckými kritiky je řazena i k dadaistům, protože některá její díla mají povahu "ready-mades."
V 70. letech byla důležitou postavou v debatách o feminismu, ačkoli sama se za feministku nepovažovala. Mezi surrealisty byla uznávána jako autorita v oboru psychoanalýzy a podařilo se jí prolomit bariéru mezi uměním a módou návrhy pro Elsu Schiaparelli.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
