francouzský hudební skladatel From Wikipedia, the free encyclopedia
Joseph-Maurice Ravel [žozef móris ravel] (7. března 1875 Ciboure – 28. prosince 1937 Paříž) byl francouzský hudební skladatel švýcarsko-španělského původu. Je znám jako impresionistický skladatel, ale zejména jeho pozdní díla nesou výrazné stopy nastupující moderny, expresionismu a neoklasicismu. Jeho nejznámějším dílem je Bolero.
Joseph-Maurice Ravel | |
---|---|
Rodné jméno | Joseph Maurice Ravel |
Narození | 7. března 1875 Ciboure |
Úmrtí | 28. prosince 1937 (ve věku 62 let) Paříž |
Příčina úmrtí | neurologická porucha |
Místo pohřbení | Levallois-Perret Cemetery |
Povolání | dirigent, klavírista a hudební skladatel |
Ocenění | Síň slávy Grammy (1991) Římská cena rytíř Řádu čestné legie Honorary Member of the International Society for Contemporary Music |
Nábož. vyznání | ateista |
Rodiče | Pierre-Joseph Ravel[1] a Marie Ravel[1] |
Rod | famille Ravel |
Příbuzní | Édouard Ravel[2] (sourozenec) |
Podpis | |
Web | http://www.maurice-ravel.net/index.htm |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Otec Maurice Ravela, Joseph, pocházel ze Švýcarska. Pracoval jako inženýr na výstavbě železnice ve Španělsku, kde se seznámil s Marií Delouartovou, svou budoucí ženou a matkou dvou synů, Maurice a Edouarda. Matka pocházela z Baskicka a španělský vliv se projevoval v pozdější Ravelově hudbě. [3] Manželé se usadili na francouzské straně Pyrenejí, v Ciboure, poblíž španělských hranic.
Rodina záhy po Ravelově narození přesídlila do Paříže, kde se usadila na bulváru Pigalle. Ravel hrál od šesti let na klavír a ve čtrnácti vstoupil na pařížskou konzervatoř.[4] Ravel studoval hru na klavír u Charlese W. de Bériota a později kompozici na Pařížské konzervatoři, mezi jeho učitele patřil např. Gabriel Fauré.[5] Na konzervatoři s ním studoval i Ricardo Viñes, pozdější interpret jeho klavírních děl a celoživotní přítel.[3] Během studií se Ravel stal členem umělecké skupiny Les Apaches, která měla velkou zálibu v ruské hudbě. Jejím členům věnoval svůj klavírní cyklus Zrcadla. [3]
Maurice Ravel se neúspěšně ucházel o Římskou cenu, kdy podle zadání vytvořil tři dnes málo známé kantáty – Alcyone, Alyssa a Myrrha; za Myrrhu, kterou pojal z ironie trochu sladkobolně, dostal 2. místo. I tato epizoda jistě přispěla k tomu, že později odmítl Řád Čestné legie, zahraniční pocty ovšem přijímal, tak se stal rytířem Belgického království i doktorem honoris causa v Oxfordu.
Po počátečních nezdarech si definitivně získal respekt Španělskou rapsodií (1907), již dříve ovšem zaujal klavírními Vodotrysky (1901), všeobecně oblíbenou se stala i Pavana za mrtvou infantku (1899). Pro Ruský balet Sergeje Ďagileva dokončil v roce 1912 hudbu k baletu Dafnis a Chloé. Později ji upravil do dvou suit, z nichž zejména druhá patří k nejhranějším Ravelovým skladbám.[5]
Za války se Ravel dobrovolně přihlásil do armády, kam ho kvůli malému vzrůstu a nízké váze málem nepřijali. Nakonec sloužil jako řidič.[5] Ve volných chvílích složil na frontě Tři sbory a capella – na vlastní texty, odkazující ke kultuře francouzského středověku a renesance.
Roku 1920 se přestěhoval do Montfort l'Amaury u Paříže, kde hledal klid na své deprese. Dům s japonskou zahradou byl plný starožitností a exotických předmětů. Ravel v něm bydlel až do své smrti 1937. Mezitím však, už jako známý umělec, cestoval a napsal ještě řadu vynikajících děl. V roce 1926 navštívil Skandinávii a Anglii, v roce 1928 USA a Kanadu.
Maurice Ravel byl svobodný, bezdětný, liboval si v elegantním oblečení a silných cigaretách Caporal. Po otci, vynálezci, zdědil velký zájem o hodinové, hrací i jiné mechanické strojky a hračky, které také sbíral. Mezi další záliby patřil chov exotických koček a pěstování exotických rostlin.[5] Jeho dobrou přítelkyní byla Ida Rubinsteinová, ruská tanečnice židovského původu a později mecenáška, která inspirovala Ravela k napsání jednoho z jeho nejznámějších děl, baletu Bolero (1928).[5][6]
Na začátku třicátých let složil dva klavírní koncerty (G dur a D dur), které patří mezi jeho nejlepší skladby. Koncert D dur psal pro levou ruku na přání rakouského klavíristy Paula Wittgensteina, který přišel o pravou ruku ve válce.[5] V roce 1932 podnikl větší turné po Evropě a v jeho rámci koncertoval i v Praze.
Roku 1932 utrpěl při jízdě taxíkem zranění hlavy. Krátce nato začal trpět apraxií a ačkoliv byl schopen stále hudbu vnímat a komponovat, ztratil schopnost své myšlenky zachytit do not. V roce 1935 ještě naposledy navštívil Španělsko a Maroko.[5] Zemřel 28. prosince 1937 po nepovedené operaci mozku v Paříži. Je pochován na hřbitově v Levallois-Perret.[4]
Ravel byl ve svém díle zpočátku ovlivněn Claudem Debussym, Erikem Satiem, ale také ruskou Mocnou hrstkou a dalšími dobovými skladateli jako například Julesem Massenetem anebo Emmanuelem Chabrierem.[5] Byl schopný syntetizovat velmi rozmanité proudy a zároveň si již od svých prvních děl vytvořit dobře rozpoznatelný styl, který pouze obohacoval o další prvky.
Příznačné pro Ravela jsou zejména vybroušené složité harmonie na pokraji tonality, časté používání neharmonických prodlev, rafinovanost sazby a sevřenost a přehlednost formy. Samostatnou kapitolu představuje Ravelovo umění orchestrace. U Ravela se střídaly impresionistické skladby s neoklasicistními, u nichž kladl důraz na formální vytříbenost. Výraz Ravelovy hudby sahá od malátné křehkosti s odkazy na středověkou a jinou historickou hudbu přes extrovertní a bujná allegra odkazující k španělské kultuře, ale i k lehčí francouzské produkci své doby, až k velmi tvrdým, harmonicky výbojným kompozicím s názvuky expresionismu.
V celé jeho tvorbě je patrný vliv lidových melodií a to nejen iberských, ke kterým měl přirozeně blízko, ale i, cikánských, arabských, židovských, řeckých, maďarských, ruských a dalších. Ravel byl okouzlen světem staré Vídně čehož ohlasem jsou jeho klavírní Valses nobles et sentimentales a především symfonická báseň La Valse. Při úspěšném turné po USA a Kanadě v roce 1928 se seznámil v New Yorku se skladatelem Georgem Gershwinem, který ho zavedl do Harlemu na koncert Duke Ellingtona. Ravelovo okouzlení jazzem 20. let a dalšími prvky americké hudby se pak projevilo i v jeho dalších skladbách, zejména v opeře Dítě a kouzla a Druhé sonátě pro housle a klavír
Ve dvacátých letech se jeho styl výrazně posouvá směrem k expresionismu – jde zejména o tvrdší disonantnost souzvuků a nové způsoby instrumentace. To se týká zejména Madagaskarských písní, případně Dua pro housle a violoncello. Orchestrace u Ravela bývá tak barvitá, že mu dobová kritika vytýkala, že je to to první, čeho si u jeho skladeb člověk všímá. Ve své tvorbě Ravel nepoužíval často symfonickou formu a vyhýbal se náboženským tématům. Ravelovo dílo není početně velké, ale stalo se synonymem dokonalé skladatelské práce a je stále znovu prováděno.
(mnoho orchestrálních skladeb i baletů vzniklo dodatečnou instrumentací původně klavírních skladeb)
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.