druh rostliny From Wikipedia, the free encyclopedia
Maniok jedlý (Manihot esculenta), známý též pod jmény cassava (česky kasava (ž.) nebo kasave (ž. neskl.)[1]) či yuca[2] (nezaměňovat s jukou), anebo tapioka[3][pozn. 1] v Asii[zdroj?], je kulturní tropická rostlina patřící do čeledi pryšcovité (Euphorbiaceae).
| Maniok jedlý | |
|---|---|
 | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | rostliny (Plantae) |
| Podříše | cévnaté rostliny (Tracheobionta) |
| Oddělení | krytosemenné (Magnoliophyta) |
| Třída | vyšší dvouděložné (Rosopsida) |
| Řád | malpígiotvaré (Malpighiales) |
| Čeleď | pryšcovité (Euphorbiaceae) |
| Rod | maniok (Manihot) |
| Binomické jméno | |
| Manihot esculenta Crantz, 1766 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Pochází z tropické Ameriky a je zahrnován mezi klíčové okopaniny.[5] Pěstoval se již 4000 let př. n. l.[6] Vyznačuje se velmi atraktivním látkovým složením, jak pro výživu člověka, tak i hospodářských zvířat, a to hlavně nejen díky přítomnosti škrobu, ale i množství bílkovin.[5] Někdy se manioku podobně jako jamům a batátům přezdívá sladké brambory.
Maniok je bylina nebo keř dorůstající výšky 1 až 5 metrů.[7]
Kořenový systém tvoří pět až deset vějířovitě rozložených kořenových hlíz, které vznikly ztloustnutím adventivních kořenů. Tyto hlízy (20–100 cm dlouhé) dorůstají válcovitého nebo vřetenovitého tvaru. Mohou vážit až 2 kg. Jejich povrch je růžový až tmavě hnědý.[5]
Stonek o obvodu 2–7 cm je tvořen ztloustlými články.[5]
Listy manioku jsou dlouze řapíkaté a jejich čepele jsou hluboce dlanitě laločnaté. Počet laloků se pohybuje od tří do devíti. Zbarvení listů je velmi variabilní od žlutozelené až po červenou barvu.[7]
Barevnou variabilitou disponují kromě listů i květy, které bývají světle žluté nebo červené, bezkorunné, se zvonkovitým kalichem. Květenství, která vyrůstají v paždí listů, dosahují u samčích a samičích květů délky 10 cm.[7]
Plodem je asi 1,5 cm dlouhá tobolka s úzkými podélnými křídly. Ve zralosti tobolka praská a vymršťuje tak semena.[7]
Obsahuje glykosid linamarin, který je při narušení buněk pletiva hydrolyzován enzymem linamarázou na kyanovodík. K tomuto jevu dochází nejen při vaření a krájení, ale i sušení, pečení nebo kvašení hlíz.[5]
Podle obsahu linamarinu se rozlišují odrůdy hořké a sladké. Obě jsou jedlé a představují základní potravinovou složku pro více než 500 milionů lidí. Představují tak velmi cennou potravinu, zejména v Africe.[5]
Je to hlavně škrob, který se z hlíz získává a který se používá nejen v potravinářském a kosmetickém průmyslu, ale i při výrobě lepidel.[5]
Rovněž se využívá jako krmivo – zkrmuje se v podobě maniokové moučky hlavně prasatům, skotu, ovcím a kozám. Dále se z něj vyrábí škrobová šlichta používaná při šlichtování. Z kasavy se též připravuje i pivo a jiné alkoholické nápoje.[5]
Maniok jedlý se pěstuje zejména v tropických oblastech. V současné době v tropech takřka všech světadílů.[5] Minimum srážek v kombinaci s písčitými nebo písčitohlinitými půdami představuje pro maniok ideální růstové podmínky.[7]
Nevýhodou těchto klimatických podmínek je problematické skladování.[5] Hlízy manioku jedlého se totiž vyznačují vysokým obsahem vody, která v kombinaci s vysokou teplotou vzduchu urychluje proces kvašení a následného hnití.[5]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
