MENA (zanglického „Middle East and North Africa“) je geografická oblast zemí Středního východu aSeverní Afriky.[1] Označuje se také jako WANA, SWANA[2][3] nebo NAWA, přičemž Blízký východ se alternativně označuje jako Západní Asie („West Asia“) nebo Jihozápadní Asie („Southwest Asia“); jedná se ojiný způsob označení této geografické oblasti namísto používání běžnější politické terminologie.
Jako označení regionu se MENA často používá vakademické sféře, při vojenském plánování, pomoci při katastrofách, mediálním plánování (jako označení oblasti vysílání) avobchodní komunikaci. Kromě toho má tento region řadu společných kulturních, ekonomických aenvironmentálních rysů napříč zeměmi, které jej tvoří; například některé znejextrémnějších dopadů změny klimatu se projeví právě vMENA.[4][5]
Oblast NEMA nemá standardizovanou definici; různé organizace ji definují jako region zahrnující různá území nebo ji jako region nedefinují vůbec.
Organizace spojených národů
Regionální skupiny OSN ani geosystém OSN používaný UNSD region MENA neobsahují. Některé agentury aprogramy OSN sice region MENA definují, ale jejich definice si mohou navzájem odporovat aněkdy se vztahují pouze na konkrétní studie nebo zprávy.
Studie Světové banky zroku 2003 uvádí: „Vgeografické klasifikaci Světové banky tvoří region Blízkého východu aseverní Afriky (MENA) následujících 21 zemí nebo území: šest členů Rady pro spolupráci vPerském zálivu (Bahrajn, Katar, Kuvajt, Omán, Saúdská Arábie aSpojené arabské emiráty [SAE]) a15 dalších zemí nebo území: Alžírsko, Džibutsko, Egyptská arabská republika, Irák, Íránská islámská republika, Izrael, Jordánsko, Libanon, Libye, Malta, Maroko, Jemenská republika, Syrská arabská republika, Tunisko aZápadní břeh Jordánu aGaza.“[8] Klednu 2021 uvádějí webové stránky Světové banky jako definice MENA stejný soubor 21 zemí/území: „Alžírsko; Bahrajn; Džibutsko; Egypt, Arabská republika; Írán, Islámská republika; Irák; Izrael; Jordánsko; Kuvajt; Libanon; Libye; Malta; Maroko; Omán; Katar; Saúdská Arábie; Syrská arabská republika; Tunisko; Spojené arabské emiráty; Západní břeh Jordánu aGaza; Jemenská republika“.[9]
Zpráva Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky zroku 2010 uvádí: „Pro účely této studie byl region MENA definován jako zahrnující následujících 18 zemí: Alžírsko, Bahrajn, Egypt, Irák, Jordánsko, Kuvajt, Libanon, Libye, Mauretánie, Maroko, Omán, Katar, Okupovaná palestinská území, Saúdská Arábie, Sýrie, Tunisko, Spojené arabské emiráty aJemen.“[10]
Zpráva Organizace pro výživu azemědělství zroku 2015 uvádí: „Mezi 21 zemí MENA patří Alžírsko, Bahrajn, Džibutsko, Egypt, Írán, Izrael, Jordánsko, Katar, Kuvajt, Libanon, Libye, Malta, Maroko, Omán, Palestina, Saúdská Arábie, Sýrie, Tunisko, Spojené arabské emiráty aJemen“.[11]
Jak uvádí zpráva UNICEF zroku 2019, regionální klasifikace UNAIDS pro oblast MENA „zahrnuje 20 zemí/území: Alžírsko, Bahrajn, Džibutsko, Egypt, Írán, Irák, Jordánsko, Kuvajt, Libanon, Libye, Maroko, Omán, Katar, Saúdská Arábie, Somálsko, Súdán, Syrská arabská republika, Tunisko, Spojené arabské emiráty aJemen.“[12]
Klednu 2021 se na webových stránkách Dětského fondu Organizace spojených národů jako MENA označuje následujících 20 zemí: „Alžírsko, Bahrajn, Džibutsko, Egypt, Írán (Islámská republika), Irák, Jordánsko, Kuvajt, Libanon, Libye, Maroko, Omán, Katar, Saúdská Arábie, Stát Palestina, Súdán, Syrská arabská republika, Tunisko, Spojené arabské emiráty, Jemen“.
Ekonomové Hamid Reza Davoodi aGeorge T. Abed, kteří pracovali pro Mezinárodní měnový fond (MMF), vroce 2003 uvedli: „Region MENA zahrnuje arabské státy na Blízkém východě avseverní Africe – Alžírsko, Bahrajn, Džibutsko, Egypt, Irák, Jordánsko, Katar, Kuvajt, Libanon, Libyi, Mauretánii, Maroko, Omán, Saúdskou Arábii, Somálsko, Súdán, Syrskou arabskou republiku, Tunisko, Spojené arabské emiráty aJemen – plus Islámský stát Afghánistán, Íránskou islámskou republiku, Pákistán, Západní břeh Jordánu aGazu.“ Autoři zdůrazňují, že těchto „24 zemí MENA (…) je seskupeno pouze pro analytické účely“. Přestože údajně „sdílejí společné problémy akulturní vazby odlišné od sousedních ekonomik“, jako je Izrael aTurecko, islám je dominantním náboženstvím aarabština hlavním jazykem, existují vregionu MENA „značné náboženské menšiny“ a„významné jazykové rozdíly“, přičemž v Afghánistánu, Íránu aPákistánu není arabština většinovým jazykem.[13]
CHEN, James. Middle East and North Africa (MENA): Countries and Economy [online]. investopedia.com, rev. 2023-04-30 [cit. 2023-11-03]. Dostupné online. (anglicky)
In search of equal partners: On being a SWANA artist and cultural worker in the EU [online]. Culture Action Europe, 2022 [cit. 2023-11-03]. Dostupné online. (anglicky)
VAN WAAS, Laura. The situation of stateless persons in the Middle East and North Africa [online]. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, 2010-10 [cit. 2023-11-03]. Dostupné online. (anglicky)
Egypt, Jordan, Morocco and Tunisia: Key trends in the agrifood sector [online]. Organizace pro výživu azemědělství, 2015 [cit. 2023-11-03]. Dostupné online. (anglicky)
Seizing the Opportunity: Ending AIDS in the Middle East and North Africa [online]. Dětský fond Organizace spojených národů, 2019-07 [cit. 2023-11-03]. Dostupné online. ISBN978-92-806-5043-3. (anglicky)
ABED, George T.; DAVOODI, Hamid. Challenges of growth and globalization in the Middle East and North Africa. Washington, D.C: Mezinárodní měnový fond, 2003. ISBN978-1-58906-229-0. (anglicky)