rakouský politik From Wikipedia, the free encyclopedia
Leo von Bilinski, též Leon von Bilinski nebo Leon Biliński (15. června 1846 Zališčyky – 14. června 1923 Vídeň), byl polský (haličský) a rakousko-uherský, respektive předlitavský šlechtic a politik, koncem 19. století ministr financí Předlitavska ve vládě Kazimíra Badeniho, v letech 1909–1911 ještě ministr financí ve vládě Richarda Bienertha. V letech 1912–1915 byl společným ministrem financí pro celé Rakousko-Uhersko a po rozpadu monarchie ještě ministrem financí v Polsku (1919).
Po dokončení vysokoškolských studií v roce 1862 nastoupil jako úředník ve Lvově. Působil jako docent (od roku 1874 coby profesor) politické ekonomie na Lvovské univerzitě. V letech 1879–1880 byl jejím rektorem.[2] V roce 1871 se oženil s Josefou Seiche von Nordenheim, dcerou lázeňského lékaře v Teplicích Josefa Seicheho von Nordenheim.[3][4] Jejich manželství zůstalo bezdětné.
Od roku 1883 zasedal jako poslanec haličského zemského sněmu a roku 1883 nastoupil i do vídeňské Říšské rady (celostátní parlament)[2], kde reprezentoval městskou kurii v Haliči, obvod Stanislavov, Tysmenicja atd. Poslanecký slib složil 7. dubna 1883. Mandát obhájil ve volbách do Říšské rady roku 1885 a volbách do Říšské rady roku 1891 (opět městská kurie, obvod Stanislavov, Tysmenicja atd.). Rezignace na jeho poslanecký mandát byla oznámena na schůzi 26. dubna 1892.[5] Během druhé poloviny existence vlády Eduarda Taaffeho prosazoval spolupráci polských poslanců s německou většinou a v roce 1890 odmítal český kritický postoj k Trojspolku.[2] Od roku 1892 byl sekčním šéfem na ministerstvu obchodu a současně pověřen řízením Rakouských státních drah.
Jeho politická kariéra vyvrcholila od konce 19. století za vlády Kazimíra Badeniho, v níž se stal ministrem financí Předlitavska. Funkci zastával v období 30. září 1895 – 30. listopadu 1897. Kromě toho byl zpočátku pověřen i řízením Ministerstva pro haličské záležitosti (do nástupu Edwarda Rittnera).[6] Jako ministr se podílel na obnově vyrovnání mezi Předlitavskem a Uherskem, prosadil daňovou reformu. Po odchodu z vlády pracoval až do roku 1909 jako guvernér Oesterreichisch-ungarische Bank – rakousko-uherské centrální banky.[2]
Mezitím byl dále aktivní na parlamentní úrovni. Znovu byl do Říšské rady zvolen ve volbách do Říšské rady roku 1897 (městská kurie, obvod Stanislavov, Tysmenicja atd.).[5] Zde nyní podporoval spolupráci konzervativní pravice, katolické lidové strany a Poláků. Byl rovněž stoupencem česko-německé dohody.[2] V únoru 1900 přešel jako doživotní člen do Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady).[5]
Do poslanecké sněmovny (dolní komory) se ovšem vrátil ve volbách do Říšské rady roku 1907 (obvod Halič 21).[5] Roku 1911 se stal předsedou klubu polských poslanců (Polský klub) v Říšské radě. Od roku 1907 opětovně zasedal i v haličském zemském sněmu.[2] Vrátil se i do vládních funkcí. Ve vládě Richarda Bienertha zastával od 10. února 1909 do 9. ledna 1911 opět post ministra financí Předlitavska.[7] Z vlády odešel pro neshody s parlamentem i polským poslaneckým klubem.[2]
Ve volbách do Říšské rady roku 1911 obhájil parlamentní křeslo. Poté, co roku 1912 rezignoval, ho v Říšské radě nahradil Roman Krogulski.[8] V roce 1912 totiž usedl na post Ministra financí Rakouska-Uherska, tedy společného ministra pro obě poloviny říše, jehož faktickou rolí byla finanční správa společně spravované Bosny a Hercegoviny. V roce 1914 nedoporučoval cestu Františka Ferdinanda d'Este do Sarajeva. Po atentátu ovšem podpořil tvrdý postup Rakouska-Uherska vůči Srbsku, který pak vedl k vyhlášení války.[2]
Po roce 1918 se krátce uchýlil do Vídně, kde se výrazněji veřejně neangažoval. Roku 1919 ho ovšem povolal Józef Piłsudski do nově samostatného Polska, kde se Bilinski v roce 1919 nakrátko stal ministrem financí Polska ve vládě Ignacy Jana Paderewského.[9] Po odchodu z vlády opět přesídlil do Vídně. Zde působil jako prezident nově zřízené Polnisch-Österreichische Bank. Zasedal také ve výboru pro likvidaci centrální banky zaniklého Rakouska-Uherska.[2]
Zemřel v červnu 1923 ve Vídni. Jeho tělo převezeno a pohřbeno v Teplicích v hrobce rodiny jeho manželky.[10][11]
Po otci Viktorovi byl nositelem šlechtického titulu rytíř. Ve funkci sekčního šéfa na ministerstvu obchodu obdržel v roce 1892 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[12] Během své politické kariéry získal několik vysokých státních vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí. Mimo jiné získal také čestný doktorát na Jagellonské univerzitě v Krakově, kde byl též čestným členem Akademie věd a umění. Dále byl nositelem čestného občanství v několika městech (Řešov, Stanislawów, Rudky, Brody, Lublaň, Tachov).[13]
velkokříž Leopoldova řádu
Řád železné koruny I. třídy
komtur Řádu Františka Josefa
Jubilejní pamětní medaile.png){kind=small}
Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž s válečnou dekorací
velkokříž Řádu červené orlice (Německo)
velkokříž Vévodského sasko-ernestinského domácího řádu (Sasko)
velkokříž Řádu rumunské koruny (Rumunsko)
velkokříž Řádu Fridrichova (Württembersko)_-_ribbon_bar.png){kind=small}
velkokříž Řádu Takova (Srbsko)
komandér Řádu znovuzrozeného Polska (Polsko)Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
