![cover image](https://wikiwandv2-19431.kxcdn.com/_next/image?url=https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/9f/Bernsteins%25C3%25A4ure2.svg/langcs-640px-Bernsteins%25C3%25A4ure2.svg.png&w=640&q=50)
Kyselina jantarová
chemická sloučenina / From Wikipedia, the free encyclopedia
Kyselina jantarová (systematicky kyselina butandiová) je nasycená dikarboxylová kyselina. Má vzorec C4H6O4. Její anion se nazývá sukcinát (z latinského suc(c)inum – jantar). Název kyseliny pochází od minerálu jantaru (mineralizovaná pryskyřice třetihorních jehličnanů), ve kterém byla objevena.
Kyselina jantarová | |
---|---|
![]() | |
Obecné | |
Systematický název | kyselina butandiová |
Triviální název | kyselina jantarová |
Latinský název | acidum succinicum |
Anglický název | succinic acid |
Německý název | Bernsteinsäure, Succinylsäure |
Sumární vzorec | C4H6O4 |
Identifikace | |
Registrační číslo CAS | 110-15-6 |
Vlastnosti | |
Molární hmotnost | 118,09 g/mol |
Disociační konstanta pKa | pKa1=4,2 pKa2=5,6 |
Bezpečnost | |
[1] Nebezpečí[1] | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Kyselina jantarová je nedílnou součástí všech živých organismů a je univerzálním adaptogenem. Vzniká v buňkách člověka, zvířat a rostlin a je zodpovědná za energetický metabolismus. Deficit kyseliny jantarové v lidském těle způsobuje zdravotní problémy, a proto musí být neustále doplňována, zejména při velké fyzické nebo duševním námaze.
Kyselina jantarová se vyskytuje také ve víně, kde vzniká jako vedlejší produkt metabolismu kvasinek během alkoholové fermentace. Příčinou vyšších koncentrací kyseliny jantarové ve víně je nedostatek asimilovatelného dusíku v moštu během fermentace. Bývá označována jako látka zodpovědná za projev terroir ve víně. Projevuje se kamenitou chutí, vysušuje patro a vínu dává až slaný nádech.
Kyselina jantarová se používá například jako léčivo, barvivo a ke změkčování plastů. V potravinářství se využívá ke zvýšení kyselosti a chuti potravin, například v masných výrobcích a nápojích. Je považována za bezpečnou látku bez nežádoucích účinků.
Již faraóni ve starém Egyptě věřili v omlazující moc jantaru, a proto si pod kůži zašívali jantarové destičky. Až do 20. století se léky na bázi kyseliny jantarové a jejích solí používaly při kataru a syfilidě.