domestikovaný pták chovaný jako zdroj potravy From Wikipedia, the free encyclopedia
Kur domácí (Gallus gallus f. domestica) (hovorově označován jako slepice nebo slípka, slípečka, slepička, moravskoslovenským nářečím slépka, obecně moravsky slepica, oblastně též kura, kůra, koura[1][2]) je domestikovaný pták. Všechna plemena kura domácího pocházejí pravděpodobně z kura bankivského, lesního kurovitého ptáka žijícího v jihovýchodní Asii. Domestikace proběhla před několika tisíci lety – kolem roku 3 200 př. n. l. byl kur bankivský chován v Asii, především v Indii. Kolem 1 400 př. n. l. chovali kury Číňané a Egypťané a v 7. stol. př. n. l. již byly domestikované slepice chovány v Evropě pro vejce a maso nebo někdy i pro peří.[3] První domestikovaní kurové se však pravděpodobně chovali hlavně pro kohoutí zápasy. Ve středověku slepice volně pobíhaly na dvorku statků, šlechta je chovala v parcích jako okrasnou zvěř.[zdroj?]
 Kur domácí | |
|---|---|
 Kur domácí - kohout | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | hrabaví (Galliformes') |
| Čeleď | bažantovití (Phasianidae) |
| Rod | kur (Gallus) |
| Druh | kur bankivský (G. gallus) |
| Trinomické jméno | |
| Gallus gallus f. domestica Linné 1758 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
První výstavy, stejně jako první intenzivní chovy, začínají od konce 19. stol. V roce 2003 bylo na světě chováno přes 24 miliard domácích kurů, což z nich činí nejpočetnější ptačí druh vůbec. Slepičí trus se oblastně označuje jako kuřinec, kuřina, slepičinec[1][2] či slepičák. Jedná se o jedno z nejkvalitnějších přírodních hnojiv, jež je právě pro svou kvalitu i prodáváno a distribuováno.
Kompletní genom kura domácího byl „přečten“ a analyzován k roku 2023.[4]
Kur domácí se chová hlavně kvůli produkci kuřecího masa a pro vejce. Svazy odborných chovatelů zabezpečují plemenitbu zvířat, ochranu genofondu a zvyšování úrovně plemen, zvláště hezká zvířata splňující standard bývají chovateli předváděna na výstavách. V některých státech se slepice stále chovají kvůli kohoutím zápasům.
Kohouti jsou zbarvenější než slepice. Kurové mají různé barvy opeření, které záleží na plemeni. Mají krátký zobák uzpůsobený k zobání potravy.
Vzrostlí jedinci mají na hlavě kožní výrůstky, které mohou mít v závislosti na plemeni různé barvy a tvary a které představují důležitý rozpoznávací znak jednotlivých plemen. Volně visící záhyby kůže na krku zvířete se nazývají krčními laloky, masitý kožní výrůstek na hlavě je hřeben. Hřebeny se dělí na jednoduchý (leghornky), růžicový (vyandotky), růžkový (francouzské laflešky), ořechový (malajky), hráškový (brahmánky, trojřadý), listový (francouzské hudánky), pohárkový (sicilské slepice) a další.
Jestliže má slepice na vrchu hlavy výlučně vzpřímená pera, má slepice chocholku. Malé kožní záhyby vedle uší se nazývají ušními závěsy. Obvykle neopeřená nebo jen málo opeřená část hlavy vymezená kořenem zobáku, očima, ušními závěsy a krčními laloky se nazývá obličej. Na obličeji některých slepic vytvářejí stvoly per tzv. kotletový vous. Pokud vous vyrůstá na hrdle, nazývá se krční vous. Vousatá plemena mají jen velmi malé nebo žádné laloky.
Spodní část dolních končetin mezi patním kloubem a prsty se nazývají běháky. Obvykle jsou neopeřené a útlejší, jejich barva se liší v závislosti na plemeni. Opeřená část dolních končetin se nazývá stehno. Je to spíše spodní stehno; horní stehno není u drůbeže viditelné. Především kohouti mají na vnitřní straně každého běháku ostruhu, což je rohovitý neprokrvený výběžek, který kohouti používají v boji. Většina plemen slepic má čtyři prsty: tři směřují dopředu a jsou doširoka rozevřené, jeden směřuje šikmo dozadu a zajišťuje zvířeti jistotu během stání. Některá plemena slepic, například dorkinky, hudánky či faverolky, mají prstů pět.
Slepice potřebují kurník jako ochranu proti nepřátelům, nepříznivému počasí a větru. Protože slepice špatně snášejí teplo, je třeba, aby se do kurníku dostalo výlučně ranní slunce. Kurník je možné postavit dřevěný nebo zděný. Pokud je to jen trochu možné, je vhodné stěny kurníku izolovat, tzn. použít dvě vrstvy dřeva, mezi nimiž se nachází izolační materiál. Toto opatření zabrání průniku velké zimy a extrémního horka. Vnitřní stěny kurníku by měly být natřeny barvou na beton. Čím hladší budou stěny a podlaha, tím lépe. Spáry a dírky jsou živnou půdou pro bakterie a cizopasníky a nikdy není možné je pořádně vyčistit. Prodyšnost je také velmi důležitá, zatuchlý a vlhký kurník může způsobit onemocnění. Čerstvý vzduch je naopak pro slepice důležitý. Větrání lze zajistit různými způsoby. Nejjednodušší větrání u malého kurníku je pomocí několika šoupátek pod hřebenem střechy, umístěných nejlépe proti sobě, aby vzduch mohl volně proudit. Je to potřeba udělat tak, aby otvory byly vysoko nad hřady, protože průvan může být slepicím nepříjemný. Jinou možností ventilace je jedno nebo více okének s jemným pletivem (proti hmyzu), otevřených po celých 24 hodin. Za mrazu je třeba taková okénka zavřít. Střecha kurníku by měla mít dostatečný sklon, popř. i okap. Na dně kurníku by měla být vrstva ostrého písku nebo nařezané slámy. Není vhodné používat neřezané seno nebo slámu, protože by se mohly slepicím omotat kolem běháků.
Výběh pro slepice je vhodný na zahradě s minimální plochou 10 m2 na jedince. Ideální vhodná plocha pro kvalitní život slepic je prostor okolo 20 m2 a více – nejlepší možná rozloha odpovídá 100 m2 na 4 slepice. Čím větší prostor, tím si lépe slepice obstarají pestřejší stravu a budou spokojenější. Trávník je poté i méně rozhrabaný, když je dostatečný prostor, na němž se slepice mohou pohybovat, výkaly jsou také více rozprostřené.
Slepice je všežravec. Živí se zrním (směs pšenice, ovsa, kukuřice a ječmene, někdy doplněná semínky slunečnice), zeleným krmením (bobuloviny, např. ostružiny nebo maliny; zelenina, např. salát, brokolice, mrkev, nať cibule nebo česneku, jetel, vojtěška, mladé kopřivy, tráva, pampelišky; nebo ovoce, např. jablka či hrušky), což je především bráno jako přilepšení, ale díky výskytu přírodních barviv mají příznivý vliv na zbarvení a kvalitu žloutku. Slepice si ve volném výběhu hledají také žížaly, ponravy, červy a různý hmyz. Pro dobrou snášku je důležité, aby krmení obsahovalo dostatek bílkovin, bez kterých slepice nemůže tvořit vejce, mezi zdroje patří například sója, mleté kosti, sušená krev popř. odpad z mléčné výroby, jako například syrovátka.
V obchodech je k dostání grit (vypálené a pomleté skořápky ústřic, které obsahují vápník nutný k tvorbě skořápky) a kamínky na trávení, které slepici v žaludku pomáhají rozmělňovat potravu. Místo gritu lze použít např. i vysušené roztlučené vaječné skořápky. Základ krmení v chovech bývá kompletní krmivo, které je obvykle ve formě sypké směsi nebo granulí. Problémem může být, že v dnešní době jsou do granulí přidávána antibiotika[zdroj?]. Denně by slepice měly dostávat 30–100 g této potravy, v závislosti na výdeji energie a druhu plemene. Důležité je zajistit, aby měly slepice přístup k čerstvé studené vodě, jelikož slepice spotřebují dvakrát více vody než krmiva. Pokud jsou slepice žíznivé, nesnáší vejce.
Kohouti bývají plodní od zhruba 7 měsíců a slepice může snášet vajíčka od 4–6 měsíců věku, nicméně kvočnou, tj. slepicí natolik duševně vyzrálou, aby vyseděla vejce a postarala se o kuřata, se však stává až později (kolem 12. měsíce), a záleží také především na plemenu, jelikož některá mají kvůli nepřerušované snášce kvokavost eliminovanou, její výskyt se však ojediněle u nich může objevit, ovšem nelze na ni ve většině případů spoléhat. Před nástupem umělých líhní byly velice oblíbené krůty jako náhradní kvočny, jelikož se daly přimět snadno ke kvokání. Páření probíhá tzv. naskočením kohouta a nazývá se pojímání. Zatímco se kohout na slepici přidržuje zobákem, dojde k spojení kloak obou zvířat a přenosu spermií, které si slepice uloží do semenných schránek a opakovaně je využívá. Proto může slepice ještě 14 dní po spáření snést oplodněná vejce. K dostatečné oplozenosti vajec je zapotřebí optimální počet obou pohlaví určený temperamentem plemene, u lehkých plemen zvládne jeden kohout až 20 slepic, u středně těžkých až těžkých je to o 5–10 slepic méně. Slepice však nesnášejí vejce pouze po páření, v reprodukčním období v nějaké úžeji vymezené části roku jako je tomu u většiny ostatních ptáků. Tato vlastnost byla šlechtěním potlačena, takže snášejí i vejce neoplozená a to obvykle po celý rok.
Při znatelném oteplením vlivem prvních jarních měsíců začíná období kvokání, kdy některé slepice přestanou snášet, neústupně sedí na vejcích a nechce je opustit; chceme-li ji vejce odebrat, reaguje zlostně. Kvočna taky přijímá málo krmiva a často vydává kvokavé nebo naříkavé zvuky, může působit jako by byla nemocná. Na břiše slepice vzniká hnízdní nažina, tj. místo bez peří, díky kterému se zlepší přenos tepla ze slepice na vejce. Sezení na vejcích (kvokavost) trvá asi 21 dní, při kterých je třeba slepici z hnízda alespoň obden odstranit, jelikož zadržuje trus, u větších vajec o 1–2 dny déle, z menších vajec se líhnou kuřátka dřív. Jejich pípání, kterým se kontaktují s matkou, lze slyšet už den před vyklubáním. Líhnutí trvá několik hodin a probíhá pod tělem kvočny. Po vyklubání kuřat kvočna mladé po asi 6–7 týdnů vodí sem a tam, aby jim ukázala jejich životní prostor. Kuřata se od ní učí nápodobou správnému chování. Při hrozícím nebezpečí, chladu či dešti je kvočna schovává pod sebe do teplého peří. Kvokavost byla u mnohých plemen šlechtěním potlačena. Plemena pověstná kvokavostí s jistým odchovem potomstva jsou např. brahmanky, wyandotky nebo zakrslé rousné. Plemena, která kvokají zřídka nebo nikdy jsou např. fréské slepice, barneveldky, leghornky a hlavně všichni užitkoví kříženci. Jejich kuřata se proto musí nechat vylíhnout pod kvočnou jiného plemene nebo v umělé líhni.
Počet vajec, které slepice za život snese, je dán počtem jejích vaječných buněk, který zůstává od narození slepice fixní. Výkonné nosnice tuto zásobu spotřebují během několika let, méně výkonné nosnice mohou snést vejce i ve velmi vysokém věku (ojediněle např. i v 10 letech). Obvykle však po dosažení 5–6 let slepice již téměř vejce nesnáší nebo snáší málo a nepravidelně, v této době také přestává být plodný i kohout. Slepice snesou nejvíce vajec v prvním snáškovém období (cyklu), které je ukončeno pelicháním, což je periodicky se opakující období přirozeného fyziologického klidu, kdy u slepice dochází k výměně peří a slepice nenese; trvá asi 1–2 měsíce, také snáška v zimních měsících ustává ovšem z většiny kvůli zkrácení světelného dne. Ve druhém snáškovém cyklu snáší slepice méně vajec, která jsou však větší než vejce z prvního cyklu, takže výsledná hmotnost všech vajec z prvního a druhého cyklu je prakticky stejná.
Kočky někdy útočí na kuřátka nebo malá plemena slepic; psi, pokud nemají příliš rozvinutý lovecký instinkt, slepicím neubližují. Není vhodné chovat slepice spolu s drobnými zvířaty (morčata, malí králíci, malé kachny, křepelky, menší druhy bažantů, želvy), protože do nich slepice rády ze zvědavosti klovou. Je-li dostatek prostoru, soužití s kachnami, klidnými husami, krůtami, koňmi, prasaty, ovcemi nebo kozami bývá poklidné.
Popsaným způsobem lze slepici držet a nést, aniž by propadla panice. Rozhodně by se neměla zvedat za křídla nebo za běháky vzhůru nohama, což je pro zvíře velmi nepříjemné. Nejlepší čas k chytání je večer za šera, když slepice hřadují a jsou klidnější a nestresují se.
Slepice chované pro produkci masa se označují jako brojleři, resp. kvůli nízkému věku při porážce (cca 30–50 dní) jako brojlerová kuřata. Odhaduje se, že na světě je chováno 20 miliard brojlerů; z toho 24 % v USA, 18,5 % v Číně, 14 % v EU (na zbytek světa pak připadá 43,5 %).
Brojleři byli vyšlechtěni k rychlému nabírání svalové hmoty při co nejmenší spotřebě krmiva. Dospělec kura bankivského váží obvykle pod 1 kg, což je váha, které dosáhnou brojleři během pár týdnů. Účinnost přeměny krmiva na svalovou hmotu vyjadřuje konverze krmiva, což je množství krmiva potřebné na získání jednotky hmotnosti. Zatímco v roce 1976 bylo k dosažení hmotnosti 2 kg potřeba 5 kg krmiva, v roce 1997 to bylo již jen 3,3 kg.
Mezi brojlery a nosnicemi jsou některé rozdíly v chování. Brojleři stráví sezením nebo odpočíváním více než 75 % času, zatímco nosnice (srovnatelného věku) méně než 30 %. Brojleři vykazují také velmi málo tendencí k popelení nebo protahování křídel (u nosnic je např. tendence k popelení tak silná, že i když nemají kde se popelit, pokouší se popelit „ve vzduchu“ na drátěné mřížce v kleci).
Brojleři nejsou chováni v klecích, jsou chováni v halových systémech na podestýlce z např. hoblin, slámy nebo rašeliny. Jejich problémy plynou především z enormně rychlého nárůstu svalové hmoty, který značně předbíhá vývoj ostatních orgánů a systémů. Jejich nohy jsou slabé, přetěžované, často zdeformované, což jim znesnadňuje pohyb. Těžký prsní sval jim přemisťuje těžiště směrem před tělo. Různé studie udávají procento kuřat, která před porážkou mají zjevné potíže při pohybu nebo dokonce chodit nemohou (místo toho se plazí podpírajíce se křídly), nejčastěji mezi 10 % až 30 %.[7][8] Kuřata dále trpí problémy vzniklými přetěžováním oběhového systému, který se nedokáže vypořádat s tak rychlými přírůstky. Dochází např. k nedostatečnému zásobování kyslíkem a městnání tekutiny ve vnitřních orgánech.
Slepice chované za účelem produkce vajec se nazývají nosnice. Dnešní průmyslově chované nosnice vznikly cíleným šlechtitelským procesem křížením různých linií. Nazývají se nosní hybridi a nepočítají se k žádnému určitému plemeni. Dokážou dobře zhodnocovat krmivo a snesou v prvním snáškovém cyklu téměř každý den jedno vejce. Ten začíná ve 20–30 týdnu věku. Nosnice tohoto stáří se označují jako kuřice.
V EU jsou v klecích chovány dvě třetiny slepic, v ČR přes 90 % slepic.[9] Tento způsob chovu je nejlevnější, ale pro slepice zcela neuspokojivý. Vejce z těchto chovů bývají označena jako „vejce nosnic v klecích“. Rozlišují se klecové systémy neobohacené a obohacené.
| Druh chování |
Rozloha potřebná k uskutečnění tohoto chování v cm2 | |
|---|---|---|
| Průměr | Rozsah | |
| stání | 475 | 428–592 |
| hrabání v zemi | 856 | 655–1217 |
| čechrání peří | 873 | 609–1362 |
| protahování křídel | 893 | 660–1476 |
| urovnávání peří | 1151 | 800–1977 |
| otáčení se | 1272 | 978–1626 |
| mávání křídly | 1876 | 1085–2606 |
Nevýhody alternativních chovů
Následující výčet je neúplný. Ne všechny svazy chovatelů uznávají všechna plemena. V průmyslu (např. Dominant CZ) se chovají speciálně vyšlechtění hybridi, kteří výkonností předčí i nejlepší z dále uvedených plemen – nutno však dodat že jejich užitkovost se testuje v podmínkách halového chovu za stálých tepelných a světelných podmínek, které díky své proměnlivosti v drobném chovu mohou znamenat že se s nejlepšími plemeny mohou snáškově vyrovnat. Jde vždy o finální hybridy, jejíž potomci již nedosahují užitkovosti rodičů a jejich další chov je možný pouze dokupováním nikoliv obnovou chovu z vlastních zvířat. U některých chovatelů se různí názory na tento typ nosnic v drobném chovu, zejména v ohledu na to že při šlechtění se dává přednost snášce před nejednotným zevnějškem a povahou, což způsobuje např. lámavost a jistou neestetičnost opeření, slabší konstituci, větší sklony k zlozvykům a agresivitě, v pozdním věku jsou častěji pozorované onemocnění snáškových orgánů svědčící o jejich opotřebení. Je také pravdou že hybridní typy nosnic vytlačují lépe adaptovaná čistokrevná plemena která byla šlechtěna do podmínek málochovů kde se dnes již zapomíná na jejich odolnost a zachované přirozené pudy nýbrž se dnes vyžaduje maximální užitkovost, například je známo že kvůli lepší možnosti nákupu kuřic před snáškou z velkochovu než koupí čistokrevných kuřat od drobného chovatele pro kterého není ekonomicky výhodné je nabízet starší se počty čistokrevných plemen snižují. Uvedená plemena lidé chovají obvykle primárně pro chovatelské potěšení a okrasu, mnohdy jejich existence balancuje na počtech nepříbuzných chovných jedinců. Plemena se liší charakterem i využitím – nosná, tedy lehká jsou temperamentní, raná a mají špatnou masnou užitkovost, středně těžká též nazývaná kombinovaná plemena bývají vyrovnané povahy a dobrého obojího užitku, masná tedy těžká bývají větší a klidnější, avšak déle rostou. Bojová plemena, jsou velice dobře zmasilá a přispěla k šlechtění užitkových typů ale špatně nesou, většinu bojových plemen není vhodné chovat v hejnu nebo s jinými zvířaty, neboť se často napadají, nicméně k chovateli jsou důvěřivé a dají se snadno ochočit. K většině plemen existují i jejich zdrobnělé varianty a pak samostatná původní zakrslá plemena.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
