Kriminální film
filmový žánr From Wikipedia, the free encyclopedia
filmový žánr From Wikipedia, the free encyclopedia
Kriminální film (zkráceně krimi) je filmový žánr inspirovaný a zhruba odpovídající žánru kriminální literatury (v anglosaské literární teorii součást crime fiction[1]). Je jedním ze subžánrů dobrodružného filmu, jeho podskupinu pak tvoří filmové detektivky (často s kriminálním filmem zaměňované jako synonymum[2] nebo někdy samostatně vyčleňované[3]),[4] ale i další subžánry, např. gangsterky a mafiánské filmy, policejní procedurální filmy, špionážní filmy, filmy o obětech (victim film), filmy o loupežích (heist film), krimikomedie či parodie, někdy též film noir a další.[5][6][7]
Filmový teoretik Thomas Leitch na počátku 21. století uváděl, že kriminální film je trvale nejpopulárnějším filmovým žánrem v Hollywoodu, který od nástupu zvukového filmu jako jediný nevyšel z módy.[4] Popularita dle něj stojí na divácké fascinaci překračováním limitů společenské morálky, na touze vědět, jaké je spáchat takový čin, nebo sledovat vítězství dobra nad zlem.[7] Posledně uvedený aspekt pojí kriminální film i se strukturou vyprávění mýtů, legend či pohádek, ovšem s cílením na odlišné publikum.[8]
Žánrový kriminální film nemá jednotnou ostře ohraničenou definici, podle různých autorů se liší i zařazení do struktury žánrů, vymezení jeho subžánrů či příbuzných žánrů. Problém je také v tzv. empirickém dilematu, které spočívá v nutnosti vymezit žánr pomocí filmů, jež by měly být jeho nejlepšími příklady, ty však zároveň nelze určit bez předem stanovené definice. Často se tedy vychází z jakéhosi kulturního konsenzu o podobě žánru, který zohledňuje také historický vývoj žánru v oblasti teoretické, průmyslové, mediální a divácké reflexe.[9]
Příběh kriminálního filmu se typicky odehrává v prostředí zločinu, a to mezi hlavní „hrdinskou“ postavou vyšetřovatele a v protikladu stojící postavou pachatele (který je často paradoxně až do konce neznámý). Obsahuje obvykle zdvojený prvek děje: děj zločinu je zahalený tajemstvím a děj pátrání toto tajemství postupně odhaluje.[10] Samotný (motivační) prvek zločinu je přítomný i v dalších žánrech, jako jsou psychologické drama, western, horor, muzikál, science fiction či komedie,[11] kriminální film se však coby monotematický žánr zaměřuje především na kriminalistické či kriminologické hledisko, tedy samotné vyšetřování zločinů, odhalování zločinců, zkoumání příčin zločinnosti a jejich prevenci.[2] Na rozdíl od soudního/právnického či vězeňského filmu se ovšem již tolik nezabývá společensko-právním postihem zločinu.[12][13]
Z 60. let 20. století vzešla (v českém prostředí) základní klasifikace rozlišující detektivní film (uzavřený kriminální příběh s tajemstvím) a otevřený kriminální příběh (v anglosaské terminologii mu odpovídá termín thriller, též „černá detektivka“[14]). Detektivka je založená na tajemství kolem zločinu, vypravěčem příběhu je sám detektiv a příběh vrcholí odhalením neznámého pachatele publiku. Oproti tomu v otevřeném kriminálním příběhu je pachatel publiku známý už od spáchání zločinu a děj vrcholí vypátráním a dopadením zločince, přičemž základním emočním prvkem je napětí.[12] V tradici českého kriminálního (resp. detektivního) filmu uvádí Petr Bílek dva výrazné žánrové typy, a to jednak psychologickou detektivku, v níž hlavní hrdina-vyšetřovatel neriskuje vlastní život k dopadení zločince, akční stránka je potlačena a doménou je vnitřní intuice a psychologická analýza. Druhým výrazným žánrovým typem je detektivní humoreska, jejíž charakteristika spočívá v grotesknosti až panoptikálnosti (např. Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, Hříšní lidé města pražského, Adéla ještě nevečeřela).[15] Známou definici detektivky poskytlo Desatero pátera Knoxe,[16] v české televizní tvorbě zpopularizované seriálem Hříchy pro pátera Knoxe.
Spolu s rozdílnou definicí kriminálního filmu používají různí autoři také odlišné členění subžánrů, tedy jednotlivých úžeji vymezených skupin kinematografického díla. Někdy se subžánry vymezují na základě zobrazovaných postav a prostředí, někdy kombinací s jinými základními žánry. Thomas Leitch ve své knize Crime films nabízí toto rozdělení:[7]
Český filmový odborník Zdenek Zaoral v 70. letech považoval kriminální film za tzv. tematický žánr, definovaný určitým okruhem témat a v jeho rámci rozpoznával žánrové modifikace:[17][18]
Tyto modifikace dle Zaorala přibližují kriminální film k blízkým žánrům filmu psychologického, sociálního, fantastického či dobrodružného. Soudní či vězeňské filmy do žánru kriminálního filmu nezahrnoval.[13] Vedle tematických žánrů Zaoral rozlišoval ještě základní žánry vymezené pomocí vyvolávané emoce (komedie, drama, horor, melodrama) a kombinací s nimi docházel k přesnější charakteristice kriminálního filmu jako kriminálního dramatu či kriminální komedie.[19]
Stephen Neale používá k rozlišení tří různých (sub)žánrů zabývajících se zločinem hledisko hlavního hrdiny: detektivní film podle něj sleduje především aktéra vyšetřování, gangsterský film se soustředí na pachatele a napínavý thriller má za hlavní postavu oběť zločinu.[20] Jiní autoři upozorňují, že hlavní postavou detektivky vlastně není vyšetřovatel, nýbrž pachatel, neboť ten je hybatelem děje, byť neznámým, zatímco vyšetřovatel jej zkoumá a jde v jeho stopách.[21] F. A. Dvořák v 60. letech 20. století hovořil o gangsterském filmu jako o moderní tragédii, neboť publikum obvykle sleduje postupný růst gangstera i jeho neslavný konec v podobě smrti či dopadení, což z něj dělá tragického hrdinu.[22]
Postava vyšetřovatele je obvykle jednou z hlavních, ne-li ústřední postavou kriminálního filmu. Lze rozlišit základní archetypy:[23]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
