Korunovace uherských panovníků
From Wikipedia, the free encyclopedia
Korunovace uherských králů (maďarsky magyar királyok koronázása) byl státní a náboženský akt, během kterého docházelo ke pomazání, korunování korunou svatého Štěpána a formálnímu potvrzení právoplatného krále Uherska a později zemí Koruny svatoštěpánské. Prvním korunovaným uherským králem byl Štěpán I. koncem roku 1000. Naopak posledním korunovaným králem byl Karel IV. (rakouský císař Karel I.), který byl společně se svou manželkou narychlo korunován 30. prosince 1916 v Budapešti.[1] Jediné dvě vládnoucí královny Marie I. (korunovace 1382) a Marie II. (korunovace 1741) byly formálně korunovány králem nikoliv královnou (maďarsky király nikoliv királyné, latinsky rex nikoliv regina).[2][3] Po vydání Zlaté buly Ondřeje II. v roce 1222 musel každý nově korunovaný král složit korunovační slib, ve kterém se zavázal zachovávat zvyky země a její nepsanou ústavu.
Osobu oprávněnou korunovace uherské krále byl arcibiskup ostřihomský jako nejvýše postavení představitel katolické církve v Uhersku. Pokud korunovaci neprováděl arcibiskup ostřihomský zastupoval ho arcibiskup kaločský jako druhý nejvyšší katolický duchovní v zemi. Arcibiskup korunoval také manželky panovníků, ovšem toho právo si nárokoval i biskup veszprémský.[2] Roku 1216 bylo dohodnuto, že v případě společné korunovace královského páru měl krále pomazat a korunovat arcibiskup ostřihomský a královnu biskup veszprémský. Pokud by ale byla královna korunována samostatně, měl se jejího pomazání ujmout arcibiskup a korunovaci samotnou provést biskup veszprémský. V několika málo případech pak korunovaci provedli jiní biskupové ze zemí Koruny svatoštěpánské. Ostřihomskému arcibiskupovi potvrdil právo korunovat krále Béla III., který byl se svolením papeže Alexandra III. sám korunován arcibiskupem kaločským. Roku 1211 potvrdil papež Inocenc III., že privilegium korunovat uherské krále náleží právě ostřihomskému arcibiskupovi. V novověku pak arcibiskupovi při samotné korunovaci krále asistoval také uherský palatin, který byl jako místodržitel a správce království nejvýznamnější osobou po králi.[4]
Na rozdíl od jiných zemí jejichž králové byli korunováni, se uherští králové stali právoplatně uznanými panovníky až po řádně provedené korunovaci. Např. po smrti Františka Josefa I. během první světové války v listopadu 1916 bylo nutné aby nový král do konce roku schválil státní rozpočet na další rok. Bez řádné korunovace a složení slibu to dle předsedy uherské vlády nebylo možné a tak byla korunovace narychlo připravena a předposlední den roku 1916 provedena.[1] V průběhu středověku byly stanoveny náležitosti řádné korunovace:
- Korunovaci musí provést arcibiskup ostřihomský,
- musí být vykonána korunou svatého Štěpána,
- musí proběhnout ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérvár),
- král musí být zvolen a uznán šlechtou.
Jediným nekorunovaným uherským králem byl Josef II. Pro jeho zálibu v nošení klobouků, ale nepřijetí Uherské koruny, byl proto v Uhrách nazýván jako král kloboučník (kalapos király). Obdobně za právoplatného krále není zcela uznáván Vladislav I., který sice byl korunován, ale jinou korunou, jelikož Svatoštěpánská koruna nebyla v jeho držení. Ostatní nekorunovaní uherští panovníci, kteří si nárokovali titul krále a nebyli šlechtou uznáni za krále, za ně obecně nejsou považováni (Jan Zikmund Zápolský, Gabriel Betlen, Imrich Tököly). Karel I. Robert z Anjou po nástupu na trůn podstoupil tři korunovace. První korunovace v květnu 1301 byla provedena v Ostřihomi nesprávnou korunou, tudíž chyběly dvě nutné podmínky. Ani při druhé korunovaci v Budíne uskutečněné v červnu 1309 nebyly tyto podmínky splněny. Až třetí korunovace v srpnu 1310 a následná Karlova vláda byla považována za legitimní.[1]
V Uhrách bylo běžné nechat šlechtou potvrdit následníka jako budoucího krále. Ten byl následně ještě za života otce korunován tzv. mladším králem (latinsky rex iunior). Korunovace za života otce byla ve středověku běžná praxe, kterou v Uhersku zavedl již Ondřej I., když v roce 1057 nechal zvolit a korunovat králem syna Šalamouna. Ve 12. století se korunovace následníka stala běžným zvykem, který se v Uhersku na rozdíl od většiny evropských zemí udržel až do novověku. Posledním takto korunovaným králem byl v roce 1830 Ferdinand V.