výrobní podnik v Praze-Vršovicích From Wikipedia, the free encyclopedia
Koh-i-noor Waldes je závod na výrobu drobné galanterie, jakým jsou např. kovové doplňky textilií. Objekt historické továrny se nacházel ve Vršovické ulici v Praze 10-Vršovicích.
| Koh-i-noor Waldes | |
|---|---|
 Koh-i-noor v pražských Vršovicích | |
| Základní údaje | |
| Právní forma | akciová společnost |
| Datum založení | 1902 |
| Zakladatel | Jindřich Waldes |
| Sídlo | Vršovická 478/51, Praha,  Česko |
| Adresa sídla | Vršovická 478/51, Praha, 101 00, Česko |
| Identifikátory | |
| IČO | 60193034 |
| LEI | 315700ELW8MCCVYMRR23 |
| OpenCorporates ID | cz/25040014 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jindřich Waldes v roce 1902 odešel z firmy Eduard Lokesch a syn spolu se strojním mechanikem, ing. Hynkem Pucem (1856–1938) a dne 1. července 1902 založili vlastní společnost Waldes a spol. na výrobu kovového zboží. Firma sídlila v Karlíně na Žižkově třídě (dnes Pernerova ulice).[1] Hynek Puc o rok později sestrojil převratný vynález – zakladačku, stroj na zakládání pružin do stiskacích knoflíků (patentek), který nahradil práci až deseti zručných dělníků. Výroba se rychle rozrůstala a Puc vyvíjel další stroje.
.jpg)
Prostorové kapacity továrny v Karlíně nestačily rozvoji firmy, proto byla postavena nová továrna Waldes a spol. ve Vršovicích. Stavba byla zahájena ve druhém pololetí roku 1906 a firma se přesídlila do nového areálu po kolaudaci v červenci 1907. Stavbu provedla firma stavitele Aloise Richtra. Areál sestával z jednopatrové administrativní budovy, výrobní haly, strojovny a kotelny s komínem. V patře administrativní budovy byla čekárna, pokladna, účtárna, reklamní oddělení a kancelář Jindřicha Waldese. Provozní část byla na svou dobu moderně zařízena s tehdy nebývalým zázemím pro zaměstnance: šatny oddělené pro muže a ženy, kde měl každý zaměstnanec vlastní uzamykatelnou skříňku, lázně s vanami a sprchami, tělocvična, čítárna a knihovna. Celý areál měl elektrické osvětlení a parní ústřední topení. Slavnostní otevření celého areálu (tovární a administrativní budovy) proběhlo 25. ledna 1908.[2]
Areál byl v letech 1912–1920 dále rozšiřován. Byla přistavěna další výrobní hala a budova chemických laboratoří. Podle projektu architekta Ladislava Skřivánka byla postavena v tehdejší Riegrově třídě (dnes Kavkazská ulice) nová třípatrová budova expedičního oddělení. Dále postupně vznikla drátovna, objekt nových dílen a nová šestipatrová budova vedle vjezdu do areálu. Stavební úpravy byly dokončeny v roce 1943, kdy bylo přistavěno patro na původní administrativní budovu.[3]
Firma, ve které Jindřich Waldes a Hynek Puc začínali, přesídlila pravděpodobně v roce 1905 do nové továrny budovy v Holešovicích-Bubnech v Osadní ulici. V roce 1909 se ale dostala do finančních problémů. Firma Waldes a spol. uhradila závazky vůči věřitelům a vstoupila do firmy nejprve jako tichý společník. Následně firma Waldes a spol. odkoupila pozemky a budovy. Definitivní převzetí firmy proběhlo až v roce 1912. Obchodní značka Eduard Lokesch a syn ale zůstala zachována. Důvodem byla zaprvé dohoda s původním majitelem, zadruhé skutečnost, že se jednalo o značku dobře zavedenou na tuzemském i zahraničním trhu.[4]
V roce 1935 po smrti Roberta Wolfa, majitele firmy Wolf a spol. v Nuslích (ulice Na ostrůvku[5]) se ukázalo, že firma má značný dluh na daních. Vdova po Robertu Wolfovi se věc rozhodla vyřešit prodejem firmy společnosti Waldes a spol. I v tomto případě zůstala původní značka zachována, stala se součástí koncernu Waldes.[6]
-04.jpg)
Firma exportovala své výrobky nejen do celé Evropy, ale i do zámoří. Významnou úlohu přitom hrálo dobré využití reklamních prostředků. Firma byla v kontaktu s předními krejčovskými salony v Paříži, se kterými konzultovala podobu výrobků ještě před tím, než byly uvedeny na trh.[7] Reklamní letáky, plakáty, světelné reklamy, vývěsní štíty a ostatní materiály byly zpracovávány v různých jazycích. Dále firma pořádala promoční akce a účastnila se módních veletrhů.
Nejprve firma používala reklamu s motivem zeměkoule, později kresby Sokolů či legionářů. Pro reklamu na módní zboží se ale tyto motivy ukázaly jako nevhodné. Waldesova značka, MISS KIN (někdy také KIN GIRL), vznikla v roce 1912 na lodi plující do Ameriky kde Jindřich Waldes potkal slečnu Elizabeth Coyne, která si v žertu vložila do oka velký vzorek Waldesovy patentky. František Kupka namaloval MISS KIN v olejových barvách a Vojtěch Preissig zhotovil grafické firemní logo. Slečna Coyne se tak stala nejčastěji zobrazenou ženou na světě.[8] Další používané značky byly Otello a Koh-i-noor.
Firma začala zakládat zahraniční pobočky. Jednalo se o samostatné firmy podle zvyklostí konkrétních zemí, které ale byly pevně spojeny s mateřským závodem v Praze. Zahraniční pobočky měly také za úkol zajišťovat patentovou ochranu v těchto zemích a měly řešit otázku případných dovozních celních předpisů.[9]
.jpg)
Pobočka v Paříži byla založena v roce 1904 nebo 1905. Není jasné, do kdy se jednalo pouze o sklady a obchodní zastoupení, vlastní tovární výroba byla ale v Paříži zahájena ještě před začátkem 1. světové války (snad v roce 1908). Firmu Waldes & Cie. vedl Čestmír Puc, mladší bratr Vojtěcha Puce.[10]
Prvním doloženým zahraničním výrobním závodem byla pobočka v německých Drážďanech. Byla založena v roce 1904. Jednalo se o pronájem již zavedeného závodu, který byl dále modernizován a přebudován. Pravděpodobně ve dvacátých letech byl zřízen i pobočný závod v Lichtenbergu v Krušných horách. V čele této německé pobočky stáli Eduard Merzinger a Zikmund Waldes.[11]
Ve snaze proniknout na ruský trh byla v roce 1909 založena pobočka ve Varšavě. V roce 1927 byla založena firma Waldes i Spółka. Firmu vedli Richard Lebenhart a Eduard Manczyk.[12]
.jpg)
Ve Spojených státech amerických byla nejprve založeno zastoupení v New Yorku, v Chicagu a v kanadském Torontu. Expanze do Spojených států byla ale zdržena první světovou válkou. Filiálka na Long Islandu byla založena až v roce 1919. Většinovým vlastníkem firmy Waldes & Co. byla mateřská firma v Praze, mezi menšinovými vlastníky figurovala i firma Baťa. Ve třicátých letech byla firma přejmenována na Waldes KOH-I-NOOR Inc.[13]
-3.jpg)
V roce 1921 nebo 1922 byl založen prodejní závod v Londýně pod názvem Waldes & Co.[14]
V roce 1922 byla rovněž založena firma WALDES Y CIA v Barceloně. Jejími společníky byli Zikmund Waldes a Alberto Bassat-Strunza. V roce 1935 nahradil Zikmunda Waldese jeho syn Harry Kurt.[14]
Mezi lety 1920 až 1922 byla rovněž založena pobočka ve Vídni. Měla zpočátku za úkol prodávat cigaretové dutinky Antob.
-2.jpg)
Po roce 1918 se musela firma vyrovnat s rozpadem rakousko-uherského trhu. Pokles poptávek a snižování objemu výroby vedly i ke stávkám dělnictva. Toto období se ale podařilo záhy překonat a firma začala znovu růst. V roce 1927 bylo majetkové rozdělení následující:[15]
| 1927 | podíl |
|---|---|
| Jindřich Waldes | 34 % |
| Zikmund Waldes | 22% |
| Hynek Puc | 22% |
| Eduard Merzinger | 22% |
V roce 1930 předal Hynek Puc svůj podíl synu Vojtěchovi. V roce 1932 zemřel Eduard Merzinger. Dědické řízení a následné soudní spory trvaly až do roku 1938, kdy byly majetkové poměry ve firmě upraveny takto:
| 1938 | podíl |
|---|---|
| Jindřich Waldes | 41% |
| Zikmund Waldes | 29% |
| Vojtěch Puc | 29% |
Toto se nevztahovalo na drážďanskou pobočku, kde je patrná snaha převést podnik do árijských rukou aby se zabránilo jeho zabavení. Majetek převzali Vojtěch Puc a Eduard Merzinger mladší a firma byla přejmenována na Koh-i-noor Metallwarenfabrik Puc & Merzinger. Tento způsob arizace podniku ale nebyl saskými úřady akceptován a do firmy byl dosazen správce (Treuhänder).[16]
Firma Waldes a spol. jako jedna z mála velkých firem úspěšně zvládla i období hospodářské krize, což ocenil mimo jiné i americký ekonom Edward Filne.[17]
Společnost Waldes a spol. se věnovala vzdělávání svých zaměstnanců a učňů od počátku své existence. Teprve v roce 1931 byla oficiálně založena podniková škola. Vyučovacími předměty byly: čeština, angličtina a němčina. V roce 1932 přibyly předměty: zbožíznalství, psaní na stroji a samostatné denní odborné kurzy. V říjnu 1934 byla škola uznána jako oficiální vzdělávací ústav na úrovni veřejných obchodních škol či nižších průmyslových škol. Přijímáni byli zaměstnanci starší šestnácti let a studium trvalo šest měsíců a vedle teoretické výuky byla jeho součástí i praktická výuka v továrně. Studia se zúčastňovali i zaměstnanci zahraničních poboček.[18] O vzdělávací systém firmy Waldes byl zájem i v zahraničí. V roce 1935 se o Waldesovu školu zajímal ředitel nizozemské firmy Philips G. J. H. Lap během své návštěvy v Československu.[19] V roce 1935 byla zřízena Závodní učňovská škola pro strojní zámečníky, nástrojaře a soustružníky firmy Waldes a spol. v Praze XIII, která byla rovnocenná živnostenské škole pokračovací.
V červnu 1916 založil Jindřich Waldes Muzeum knoflíků. Daroval muzeu cenné papíry, z jejichž výnosu měl být financován jeho provoz a další finanční dary na získání sbírkových předmětů. Činnost muzea jako prospěšný ústav byla schválena c. a k. okresním hejtmanstvím na Královských Vinohradech v lednu 1917. V průběhu první světové války muzeum organizovalo veřejnou soutěž na návrhy šatních spínadel pro vojáky s trvalým poškozením zdraví způsobeným amputacemi, aby se umožnilo oblékání postižených bez cizí pomoci.
Muzeum bylo slavnostně otevřeno 25. září 1918 v prostorách nedaleko sídla firmy.
Vedle stálé sbírky byly v muzeu pořádány i příležitostné výstavy. Patrně nejslavnější z nich byla Indiánská výstava, kam byly zapůjčeny předměty z Amerického přírodovědného muzea v New Yorku. Zahájení výstavy dne 11. března 1933 se zúčastnily jako čestní hosté i Vlasta Geringerová Vrázová – vdova po cestovateli Enrique Stanko Vrázovi a Klara May – vdova po německém spisovateli Karlu Mayovi.[20][21]
Muzeum navštívili mnozí významní hosté. V roce 1924 navštívil muzeum francouzský módní návrhář Paul Poiret, který muzeu věnoval nové módní knoflíky.[22] V srpnu 1936 navštívil muzeum siamský král Prajadhipok s manželkou Rambai Barni v doprovodu tehdejšího československého velvyslance v Londýně Jana Masaryka.[23]
V roce 1939 byly sbírky konfiskovány a přešly do Státní sbírky starého umění. Po roce 1945 byly převedeny do sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze a poté do Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou.[24] V roce 1999 byla sbírka prohlášena za kulturní památku.[25]
Bratři Waldesové se pokusili o převod vlastnictví firmy na Vojtěcha Puce. Tento převod ale nebyl dokončen, protože výnosem Říšského protektora ze dne 17. července 1939 byl ustanoven správce firmy Emil Wäller, bývalý zaměstnanec firmy[26] Jindřich Waldes byl dne 1. září 1939 zatčen a uvězněn. Vzhledem k tomu, že byl mezinárodně známou osobností, nacistické úřady se pokoušely o dohodu, kterou by převzetí podniku legalizovaly. V březnu 1941 byla dohoda uzavřena. Bratři Waldesové se vzdali svých podílů v evropských pobočkách firmy a pobočka v New Yorku se stala majetkem bratrů Waldesových. V březnu 1944 se novým správcem stal Wilhelm E. Johnson a v červnu téhož roku Ernst Fick. Dne 12. října 1944 byla firma přejmenována na Koh-i-noor-Metallwarenwerke vorm. Waldes & Co. a podíly v ní vlastnili Eduard Merzinger, Vojtěch Puc a Velkoněmecká říše.[27]
Během války byla část výrobní kapacity převedena na válečnou výrobu. Ve větší míře ale byla udržena výroba předválečného sortimentu.[27]
V roce 1940 došlo k sabotážní akci v areálu ve Vršovicích, kdy byly požárem poškozeny některé dílny.[28]
V červnu 1945 byl podnik přejmenován na Koh-i-noor továrny na kovové zboží Waldes a spol. a prozatímním správcem byl jmenován Josef Gürtler, dlouholetý zaměstnanec firmy. V září 1945 byl jmenován národním správcem. Dekretem prezidenta republiky – zákon č. 100/1945 Sb. z 24. října 1945 byla firma znárodněna a přejmenována na národní podnik Koh-i-noor, spojené kovoprůmyslové závody. K podniku byly připojeny další znárodněné firmy podobného zaměření: Matyáš Salcher a synové v Bílovci a Jablunkově, Duchrow a spol. v Bynově a několik menších konfiskovaných firem. Nový závod byl vybudován v Mladé Vožici.[29]
O poválečných osudech jednotlivých poboček je málo zpráv. Pobočka ve Varšavě byla v závěru druhé světové války pravděpodobně zničena.
Pobočka v New Yorku pokračovala v činnosti pod vedením Zikmunda Waldese.
Pobočka v Drážďanech byla během spojeneckých náletů na město těžce poškozena. Po válce byly zachované stroje přemístěny do nové budovy a výroba pokračovala oficiálně od 1. ledna 1946. Závod v Lichtenbergu rovněž pokračoval ve výrobě. V březnu 1962 byly oba podniky bezplatně předány vládě Německé demokratické republiky.[30]
Firmy Eduard Lokesch a syn a Wolf a spol. byly rovněž přiřazeny do národního podniku Koh-i-noor. De jure ale existovaly až do roku 1956, kdy byly vymazány z obchodního rejstříku.[31]
K historii sporu je nutné dodat, že Jindřichovi a Zikmundovi Waldesovým továrnu nejprve zabavili nacisté a Jindřich Waldes byl navíc pro svůj židovský původ zatčen. Poté prošel koncentračními tábory Dachau a Buchenwald. V roce 1942 byl svými zahraničními příbuznými vykoupen, ovšem při strastiplné cestě do Ameriky zemřel v Havaně. Po válce podnik přejmenovaný na Koh-i-noor převzal československý stát na základě dekretu o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků. Dekrety dopadly na řadu továren, bank, dolů a podniků ve strategických odvětvích, které chtěl přímo kontrolovat stát. Waldesovi tehdy nezískali žádnou peněžní náhradu.[32]
Dlouholetý restituční spor dědiců zakladatelů značky Waldes a spol. o polovinu nemovitého majetku společnosti Koh-i-noor a.s. definitivně ukončil Ústavní soud České republiky dne 15. dubna 2014 usnesením ve prospěch Koh-i-noor a.s.[32]
Od roku 1994 je společnost vedena jako akciová pod názvem Koh-i-noor Praha, a. s. Podnik je ryze český, bez účasti zahraničního kapitálu.[33]
Koh-i-noor využívá celkem cca 38 ks ochranných známek, pod kterými jsou výrobky distribuovány jak v tuzemsku, tak v zahraničí. Je členem ATOK (asociace textilního – oděvního – kožedělného průmyslu) a CLUTEX (klastr technických textilií). V roce 2007 byl vyhlášen nejlepším klastrem v ČR.[34]
V roce 1991: cena „International Leading Company Award“ – obdržena za dodržování přísných ekologických předpisů. V roce 2020: certifikát ISO 9001: 2016– obdržen za dodržování přísných předpisů kvality. Od roku 2017 vyrábí společnost část výrobků určených pro automobilový průmysl dle ještě vyšších standardů kvality dle IATF 16949.[35]
Hlavním předmětem výroby jsou galanterní produkty dodávané jak do maloobchodů, tak přímo výrobcům oděvů, textilu a bytového textilu. Sortiment zahrnuje výrobky textilní[zdroj?] a klasické kovové galanterie i plastová, kovová a spirálová zdrhovadla.
Dalšími produkty určenými pro průmysl jsou např. zinkové, plastové a kovové výrobky pro automobilovou výrobu, nýty pro papírenský průmysl, spojky na plech, osičky, koncovky, gumičky a jiné.
Firma zaměstnává cca 150 pracovníků.[kdy?] Výroba probíhá v 5 výrobních střediscích:[kde?]
Zhruba polovina objemu výroby je exportována do více než 50 zemí světa. V prodejním skladu kovové galanterie a zdrhovadel přímo v areálu firmy je trvale k dispozici zhruba 8 000 nejprodávanějších skladových položek.
Společnost KOH-I-NOOR a.s. disponuje v současné době těmito technologiemi:
Blok továrny ležel mezi ulicemi Vršovická, Moskevská, Kavkazská a Altajská v Praze-Vršovicích. Dvě nejvyšší budovy areálu a kované oplocení před vstupní budovou jsou od ledna 2020 zapsanou kulturní památkou.[36]
V tomto pražském závodě byla v roce 2022 výroba ukončena a přesunuta do továrny Massag v Bílovci.[37][38] V roce 2023 se areál vyklízí a historické budovy budou začleněny do bytové zástavby.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
