Klasická hudba
hudební žánr / From Wikipedia, the free encyclopedia
Klasická hudba, někdy také vážná hudba[1] nebo artificiální hudba[2], odkazuje na uměleckou, duchovní a světskou hudbu, složenou nebo mající kořeny v rámci západní kultury. Zahrnuje přibližně časový úsek, který začíná v 11. století a sahá až do 20. století[3] nebo, v závislosti na konvenci, do současnosti. Toto období lze zejména charakterizovat vývojem a převládajícím využitím tonální harmonie, kodifikované mezi 17. a 19. stoletím.[4] Termín „klasická hudba“ může v restriktivnějším smyslu odkazovat jen na hudební období zvané klasicismus,[5] ale v běžném jazyce je výraz chápán v jeho nejširším smyslu, tedy v opozici vůči tzv. lehké hudbě nebo populární hudbě.
Hranice kategorie jsou nejasné a diskutabilní, protože označení klasické je obecně přiděleno ex post. Hudba, která je dnes definována jako „klasická“, nebyla jí nutně v době, kdy byla složena. Zejména v závislosti na kontextu může nebo nemusí pojem „klasická hudba“ zahrnovat současnou klasickou hudbu. Označení „klasická hudba“ se v odkazu na evropskou uměleckou hudbu objevuje na začátku 19. století s cílem „kanonizovat“ období od Johanna Sebastiana Bacha po Ludwiga van Beethovena, zahrnující Georga Friedricha Händela i Wolfganga Amadea Mozarta, jako zlatý věk hudby.[6] První zmínky použití se datují, jak je uvedeno v Oxfordském anglickém slovníku, kolem roku 1836.[3][7] Pojem „klasická hudba“ převažuje v románské a anglofonní literatuře, z německé hudební vědy pochází pojem „vážná hudba“ (v protikladu k „zábavné hudbě“, ernste Musik × Unterhaltungsmusik)[1], v české hudební teorii se používá rovněž pojem „artificiální hudba“ zavedený roku 1977 muzikologem Hansem Heinrichem Eggebrechtem[2].
Důležitým rysem evropské kultivované hudby je opuštění ústní tradice a zavedení systému notového záznamu, který se postupně rozvíjel od 9. století.[8] Během času improvizace a ornamentizace ad libitum, běžně užívaná do 17. a 18. století, postupně ztratila prostor při interpretaci zapsaného repertoáru, kde se skladatelova vůle přenesená do notace, interpretuje v limitech samotné skladby, které již neumožňují umělcům provádět svévolné změny v hudbě.[8][9][10]