Karel Werner (12. ledna 1925, Jemnice – 26. listopadu 2019[1]) byl český indolog, orientalista, religionista a filosof náboženství.
| Karel Werner | |
|---|---|
| Narození | 12. ledna 1925 Jemnice |
| Úmrtí | 26. listopadu 2019 (ve věku 94 let) |
| Povolání | vysokoškolský učitel, spisovatel, filozof, indolog, orientalista a religionista |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Karel Werner se narodil v Jemnici, kde dle svých slov prožil idylické dětství. Otec měl cukrárnu a matka byla kuchařkou. V roku 1933 byl dům rodiny Wernerových za hospodářské krize prodán ve dražbě pro neplacení splátek na hypotéku a rodina se odstěhovala do Znojma, kde Werner zahájil svá studia na reálném gymnasiu. Po mnichovské dohodě a začlenění Znojma do sudetského území pokračoval ve studiu na III. reálném gymnasiu v Brně, které dokončil po přerušení ke konci války na podzim 1945, načež se zapsal na filosofii a historii na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity, kde se stal členem užšího filosofického kruhu žáků Josefa Ludvíka Fischera, a věnoval se též studiu sanskrtu a čínštiny jako samouk. V roce 1947 byl J. L. Fischer jmenován rektorem Palackého univerzity (PU) v Olomouci a vyzval jej k přestupu. Werner pokračoval u něj na Filosofické fakultě v Olomouci ve studiu filosofie a ve studiu klasické čínštiny jako žák Jaroslava Průška. Znalost sanskrtu si zdokonalil pod vedením Vincence Lesného, který jej přijal za asistenta Indologického semináře.
Doktorát získal poté, když obhájil disertační práci Významoslovný rozbor primitivních jazyků a složil rigorózní zkoušky z filosofie a indické filologie v jarním semestru 1949. Složil též závěrečné státní zkoušky z filosofie a historie jako kvalifikaci na místo středoškolského profesora. Byl pověřen přednáškami ze srovnávací gramatiky sanskrtu a z dějin Indie, a v Historickém ústavu přednáškami o starověkých dějinách Předního východu. Byl však kritizován pro nedostatek marxistického zaměření a v lednu 1950 byl vyšetřován Státní bezpečností pro styky se zahraničními návštěvníky.
Na vyzvání J. L. Fischera napsal studii K dějinám indického materialismu (aby si spravil „kádrový profil“), která byla odměněna zvláštní cenou Orientálního ústavu v Praze (1951), knižní publikace však neprošla cenzurním řízením z důvodu jejího „objektivistického“ zaměření. Na podzim téhož roku byla orientalistika na PU zrušena. Návrh prof. Lesného na Wernerovo převedení na Indologický seminář Karlovy univerzity neprošel kádrovým řízením a stejný osud stihl jeho žádost o učitelské místo na gymnasiu.
Nastoupil pak do podniku „Stavby silnic a železnic“, kde měl mimo jiné za úkol pořizovat popisy práce stavebních techniků a navrhovat jejich platové zařazení. To mu vyneslo označení v občanském průkazu jako „technický úředník“. Když pak musel po roce nastoupit v Nýrsku na Šumavě dvouletou vojenskou službu, prošel jen nejzákladnějším výcvikem a jako „technik“ se stal pomocníkem plukovního správce budov (1952–1954). Po návratu z vojny nedostal zpět své předchozí postavení a byl převeden do národního podniku „Restaurace a jídelny“ do oddělení „Práce a mzdy“ (1955). Po roce však ztratil (jako nekomunista) i toto místo a byl přeložen do „provozu“; zaučil se na vedoucího restaurace a vystřídal v této funkci několik podniků v Brně a okolí (1956–1960).
Pokud čas dovolil, Werner pokračoval ve svých studiích a publikoval články v časopisech v Anglii, západním Německu, Indii a na Srí Lance, což vedlo, v době četných soudních řízení proti „zaprodancům kapitalismu“, k několika týdnům vyšetřování Státní bezpečností pro podezření z příslušnosti ke špionážní skupině s úkolem podávat do zahraničí zprávy zakódované do textu jeho článků. Podklady nebyly dostatečné a Werner obstál při psychologicky zastrašovacím výslechu, takže nedošlo k vypracování obvinění, byl však dirigován na rok na práci v uhelných dolech a poté v jiných manuálních oborech (strojník v plynárně 1961–1964, instalatér 1964, řidič tramvaje 1964–1967).
Vyšetřování mělo vedlejší důsledek v tom, že při předávání restaurace novému vedoucímu za Wernerovy nepřítomnosti byl vyčíslen podstatný schodek v hospodaření a bylo proti němu zahájeno trestní řízení pro rozkrádání státního majetku. Prozkoumáním podkladů se mu však podařilo objevit chyby v účtování, čímž byl schodek snížen na zanedbatelnou částku. Přesto jej „dělnický“ soudce (jmenovaný do funkce po šestitýdenním kursu), který mu při přelíčení nedovolil mluvit, prohlásil vinným. V odvolacím řízení jej starší, plně kvalifikovaný soudce viny zprostil.
Po ztrátě akademického postavení Werner počal oceňovat praktické aspekty indických nauk, zvládl základní systém hatha jógy, věnoval se buddhistické meditaci a vedl tajný kroužek zájemců. Postupně též navázal písemné styky se zahraničními organizacemi: s Buddhistickou společností (Buddhist Society) v Londýně, s Buddhistickou vydavatelskou společností (Buddhist Publication Society) v Kandy, Sri Lanka, kterou vedl Nyanaponika Théra, mnich německého původu, s Jógickým ústavem v Santa Cruz, Bombay, a v Lonavle v Indii, v západním Německu s Buddhistickým seminářem po nauku o bytí (Buddhistisches Seminar für Seinskunde), jejž založil a vedl Paul Debes ze své chaty v Lüneburger Heide blízko Hamburku, s Jógickým ústavem ve Fuldě, který spravoval Dr. Otto Albert Isbert, a s řádovou organizací Árja Maitréja Man,.d,.ala (AMM), kterou založil v Indii Anagarika Govinda, lama německého původu, s označením „Vadžrajána Sangha“, a v západním Německu vedl Dr. med. Karl-Heinz Gottmann. Začal pak přispívat k rozvětvené podzemní publikační činnosti zaměřené na duchovní praxi pořizováním překladů buddhistických textů a spisů. S využitím článků o zavedení hathajógických cviků v Sovětské akademii věd (v podobě ranních „fyzminutek“) se mu podařilo prosadit do tisku první článek o hathajóze, což vedlo k pozvání k serii přednášek v Bratislavě, s televizním programem (1963), a o rok později v Brně a v dalších městech na Moravě, v Čechách a na Slovensku. Téhož roku jej Společenský Klub ROH První brněnské strojírny pověřil pořádáním kurzů jógy a umožnil mu pod svou záštitou založení Klubu jógy, který přetrval i dobu normalizace (1969–1989) a dále do doby obnovené demokracie.
Roku 1966 mu bylo zprostředkováno setkání v Halle (východní Německo) s Debesovou žačkou ze západního Německa za účelem diskuzí. V Halle bydlel Professor Heinz Mode, odborník na buddhistické sochařství na Sri Lance a v Indii, který věděl o Wernerových osudech, takže došlo k setkání. Téhož roku Werner navštívil Budapešť, kam jej pozval Dr. Hetényi, který vedl maďarskou odbočku AMM a tzv. Ústav buddhistické filosofie. Bylo mu též umožněno pozorovat skupinovou terapii v Léčebném ústavu pro tělesně i duševně postižené děti, který vedl Dr. Petö, jenž dosahoval velkých výsledků zvláštní metodou cviků inspirovaných jógou a čínskými cviky v kombinaci s recitací tibetských manter.
Terapeutické účinky praxe hathajógy byly demonstrovány i ve Wernerových kursech na případu člena orchestru brněnské opery, jenž trpěl vážnou psychosómatickou kondicí, která mu působila rozpaky během dlouhých operních jednání. Psychiatrické a psychoterapeutické léčení zůstalo bez účinku, načež mu krajský psychiatr poradil: „Běžte za tím potrhlým Wernerem, třeba Vám pomůže s tou jeho jógou.“ Jeho plné uzdravení již po několika týdnech vyneslo Wernerovi pozvání přednášet o „orientálních terapiích“ ve výročním doškolovacím kursu pro psychiatry a k nabídce místa vydavatele bulletinu Psychiatrický výběr v Psychiatrickém ústavu v Kroměříži (1967–1968) s výzkumným programem zaměřeným na zkoumání fyziologických procesů během praxe jógy a meditace a na možnost jejich terapeutického využití. Za tím účelem podstoupil příslušná měření na své osobě a školil tým lékařů a ošetřovatelů v praxi jógy.
Werner dostával od zmíněných zahraničních organizací pozvání k seminářům a konferencím, a proto žádal po řadu let bezvýsledně o pas. Roku 1967 jej dostal a ředitel Psychiatrického ústavu v Kroměříži mu povolil koncem září šestitýdenní „studijní cestu“ do západního Německa. Během „exercicií“ AMM v „Domu ticha“ (Haus der Stille) v Roseburgu mu bylo uděleno čestné členství řádu AMM a v lesním útulku Paula Debese v Lüneburger Heide vedl rozhovory s ním a jeho spolupracovníky a žáky. Na zpáteční cestě přes východní Německo byl hostem profesora Modeho v Halle, navštívil v Berlíně profesora J. H. Schultze, slavného autora „autogenního tréninku“, pobyl na Filosofické fakultě v Lipsku, kde mu Dr. Heinz Kucharski z Indologického semináře podal zprávu o činnosti jejich tajné jógické společnosti, a zúčastnil se čtení čínsných buddistických textů v Sinologickém semináři.
V lednu 1968 nastalo uvolnění politické situace a Werner podal žádost na Ministerstvo školství o obnovení svého akademického postavení, která však byla po dvou měsících zamítnuta. Nestraník nesměl vyučovat humanistické předměty ani za Dubčekova komunismu „s lidskou tváří“. Dne 8. května Werner založil v Brně za účasti vídeňských buddhistů „Buddhistický kruh Československa“. Všem jeho aktivitám však učinila konec sovětská invaze (21. srpna 1968). Aby se vyhnul opětnému pronásledování obnoveným totalitním režimem, Werner opustil rodnou zem dva dny po invazi a v Anglii nejprve pracoval v Cambridgi v univerzitní knihovně a současně v Churchillově koleji jako lektor sanskrtu. Roku 1969 získal místo docenta indické filosofie a náboženství na univerzitě v Durhamu, kde zavedl též kurzy sanskrtu, a vyučoval rovněž jógu a indickou civilizaci v extramurálních kurzech. Roku 1975 založil výroční akademická Symposia indických náboženství, která řídil po deset let a která dosud pokračují pod vedením voleného komitétu. Roku 2010 řídil Pětatřicáté symposium pořádané na počest jeho pětaosmdesátých narozenin. Vyučoval také v letní škole Buddhistické společnosti a v diplomových kurzech pro učitele jógy. V letech 1975–1976 byl hostujícím profesorem na univerzitách v Kandy (Peradeniya University, Sri Lanka), v Dharwaru (Karnataka State University) a ve Vanárasí (Benares Hindu University). Hostoval také na univerzitách v Cambridgi, Oxfordu, Lancastru, Manchesteru, Stirlingu a Londýně.
Roku 1990 Werner odešel do penze a v létě se zúčastnil jako předseda sekce pro náboženství konference původně emigrantské Společnosti vědy a umění, pořádané po pádu diktatury poprvé v Praze. V letech 1991–1993 byl dopisujícím členem České akademie věd, Ústavu pro studium náboženství, a v letech 1993–1998 hostujícím profesorem Masarykovy university v Brně v Ústavu religionistiky, který pomohl založit na Filosofické fakultě. V letech 1991–1993 byl několikrát hostujícím přednášejícím na turné po uměleckých památkách v Indii, Nepálu, Vietnamu a Kambodži. Procestoval též Barmu (Myanmar), Thajsko, Jávu, Bali, Čínu a Japonsko. V letech 2002–2007 byl hostujícím profesorem v Ústavu buddhistických studií Dongkuk Univerzity v Soulu a v Kjongdžu v Jižní Koreji. Od roku 1993 má čestné postavení jako profesor výzkumu na londýnské univerzitě v Ústavu pro studium náboženství Školy orientálních a afrických jazyků (SOAS).
Werner po invazi 1969 vycestoval s dosud platným pasem a dostal prostřednictvím československého velvyslanectví v Londýně prozatímní povolení pobývat v cizině. Jeho žádost o povolení trvalého pobytu v zahraničí byla ministerstvem vnitra zamítnuta v prosinci 1969, načež byl označen za ilegálního emigranta. Jeho první manželství bylo rozvedeno a on se znovu oženil koncem roku 1970. Žil se svou anglickou manželkou v Londýně.
Zemřel 26. listopadu roku 2019.[1]
V lednu 2024 mu byla odhalena pamětní deska na základní škole v Jemnici, kterou navštěvoval, stejně tak ji navštěval i indolog Vincenc Lesný.[2]
Werner se zabýval výzkumem védských hymnů, zejména pokud obsahují filosofické ideje nebo předjímají vznik jógy, a jejich původem v indoevropském dávnověku. Sledoval též vývoj jógické a buddhisticlé duchovní praxe a otázku znovuzrozování v indických naukách a v evropském myšlení. V této souvislosti se několikrát zabýval otázkou povahy osobnosti ve védech, upanišadách a v buddhismu. V době působení na Filosofické fakultě Masarykovy university (1993–1998) se věnoval na popud členů Ústavu religionistiky vypracování přehledných studií všech hlavních asijských náboženských tradic, které byly vydány pro studenty Masarykovou universitou (a později v přepracování pro veřejnost v komerčních nakladatelstvích). Je autorem mnoha studií v českém, především anglickém a spoře v německém jazyce.
Werner byl vychován v římsko-katolické víře a v letech 1934–37 byl ministrantem v dominikánském klášteře ve Znojmě a členem řádu Legio angelica. Při vstupu na gymnasium (1936) udal jako důvod studia úmysl stát se knězem, svou víru však postupně ztratil během prvních dvou let gymnasiálního studia. Po dalších dvou letech tápání jej zaujala četba knih o orientálních náboženstvích a k ujasnění světonázorových problémů se rozhodl pro studium filosofie, rozšířené četbou z oboru srovnávacího náboženství. Filosofii chápe v sókratovském duchu jako hledání smyslu života, který však nelze s jistotou poznat, nýbrž pouze vytušit. Nicméně má za to, že je nerozlučně spjat s etickými zásadami. Je tedy možno žít filosoficky – slovy Roberta Konečného – „směrem smyslu života“.[6] Werner přiznává, že jsou mu filosoficky nejbližší nauky raného buddhismu, odvoditelné z Buddhových rozprav pálijského kánonu, které mu imponují zejména svým racionalismem a metodickými popisy meditativní praxe, nepokládá se však za „věřícího buddhistu“. Poukazuje na to, že jistota víry vede často na scestí, jak dokazují náboženské ortodoxie v minulosti i přítomnosti, což platí též o strnule zastávaných vědeckých teoriích, včetně biologického materialismu na způsob Richarda Dawkinse.[7] Uznává však platnost argumentů proti existenci všemohoucího a vševědoucího boha stvořitele. Místo pojmu víry, ale též namísto přijetí vědeckých teorií, jež někdy vedou k popření možnosti existence transcendentních realit, protože pro ně není objektivní důkaz, používá filosofický pojem „logické pravděpodobnosti“. Monoteismu i vědeckému materialismu jako světovým názorům přiznává velmi malou míru pravděpodobnosti, střízlivému pojetí zásad a rozkladů, obsažených v Buddhových rozpravách však je ochoten připsat velkou míru logické pravděpodobnosti a užitečnost jako vodítka pro život ve směru smyslu života. Je si vědom toho, že často přívrženci buddhismu, zejména mnichové, přijímají a vykládají buddhismus více méně na základě osobní víry v doslovnou platnost Buddhových výroků, a pokud ji někteří podkládají tvrzeními nebo náznaky osobní zkušenosti, Werner si k nim zachovává zdrženlivý postoj a přijímá jen to, co mu potvrdí jeho vlastní zkušenost a úvaha. V tom se vlastně řídí radou, obsaženou v nejčastěji citované Buddhově rozpravě.[8]
V době po ztrátě náboženské víry Werner koketoval nějakou dobu s marxismem pod vlivem svého staršího bratra, brzy se však od něj distancoval, zejména pod vlivem četby spisů T. G. Masaryka, a stal se trvale přesvědčeným antikomunistou. Po válce vstoupil do národně socialistické strany a stal se předsedou její odbočky na Filosofické fakultě v Brně s vyhlídkou zařazení na kandidátskou listinu ve volbách plánovaných na červen 1948. Poněkud rozčarován vnitřními poměry ve straně, nepokračoval po přestupu (1947) na fakultu v Olomouci v politické činnosti a soustředil se na studium. Následkem toho nebyl postižen čistkami ihned po únorovém puči. V emigraci, již jako britský občan, se v době ohrožení demokracie levicovými odbory aktivně zapojil do boje za její zachování v organizaci „Sdružení pro svobodu“ (Freedom Association) a byl předsedou její odbočky v severovýchodní Anglii. Evropskou unii (European Union) Werner považuje v její vnitřní struktuře za nákladnou obdobu Sovětského svazu s „nomenklaturou“ nezvoleného vedení, impotentním parlamentem a vnitřní korupcí, a s neprůhledným finančním účtováním, které nebylo téměř dvacet let podrobeno nezávislé kontrole. Původní souhlas s členstvím byl dle Wernera od britského lidu získán podvodnou agitací, jež zamlčela cíl politické unie a vydávala její, ve skutečnosti přechodné stadium jako Evropského hospodářského sdružení (European Economic Community), za trvalé. Werner se stal členem politické strany United Kingdom Independence Party (UKIP) ihned po jejím vzniku, když zjistil, že usiluje o vystoupení Spojeného království z Evropské unie.[3] Nákladný ekologický program Evropské unie považuje za vědecky neodůvodněný a provázený korupčními a finančními machinacemi a pokusy upravovat či falšovat počítačové předpovědi oteplování zemské atmosféry následkem moderních technologií. Postupným vládám vytýká nerozlišující imigrační politiku, jež vede k neúměrnému nárůstu muslimského obyvatelstva, které většinou odolává asimilaci, a v poslední době jeho značná menšina úspěšně usiluje o podvojné zákonodárství zaváděním tribunálů na základě islámského práva Šaria, některých s úředním schválením, jiných mimo zákon. Současné zákonodárné iniciativy rozšířit definici manželství, aby zahrnula homosexuální partnerské vztahy, považuje za logickou kontradikci, jež nepatří do oblasti zákonodárného procesu a nebude mít obecnou lidskou platnost, i když projde formální parlamentní procedurou. Krátce po „sametové revoluci“ Werner zakusil za prvních návštěv staré vlasti jako „posrpnový emigrant“ na několika úředních místech urážlivé jednání. Je si vědom toho, že Václav Havel byl poprvé zvolen prezidentem komunistickým parlamentem, který měl původ v násilném uchopení moci a kontinuitu na základě nesvobodných voleb a byl tedy ilegální. To snad je jedním z důvodů, že valná část komunistů (i když někteří stranu opustili) zůstala na vysokých místech a mnozí si podrželi svou hospodářskou moc. Komunisty pronásledovaným jedincům a navrátivším se emigrantům byly stavěny v cestu překážky. Werner je toho názoru, že komunistická strana měla být pro své zločiny zrušena a v zemi provedena důsledná „dekomunizace“ (podobně jako denacifikace v Německu). Má za to, že k obrození politického života v zemi nedošlo; chybí v něm osobní integrita politiků i poctivost a převládá v něm korupce a cynismus. Z toho plynoucí rozčarování obyvatelstva je zjevné z nízké účasti na volbách. Z těchto důvodů Werner od počáteční myšlenky usadit se znovu ve vlasti, k níž byla jeho anglická manželka příznivě nakloněna, poměrně záhy upustil. Současnou situaci ve Spojeném království považuje Werner za velice špatnou. Kritizuje britskou imigrační politiku a především pak s tím spojený nárůst muslimů v Londýně.[3]Globální oteplování považuje za výmysl ekologické lobby.[3]
- On the Philosophy of Yajnavalkya, Bharatiya Vidya XI/3/4, Bombay, 1950, 166–177.
- Buddhism in Czechoslovakia. Attempt to form Group, World Buddhism XIII/1, Dehiwala, 1964, 5–6.
- Problems of Buddhism in Czechoslovakia, World Buddhism XIII/6, Dehiwala, 1964, 7–8.
- Interest in Buddhism in Czechoslovakia, The Middle Way, XV, May, 1965, 1.
- The Three Roots of Ill and Our Daily Life, (Bodhi Leaves No 24), Buddhist Publication Society, Kandy, 1965, 26pp. Korean translation: The Calm Voice, Seoul, 1987, reprint 2008.
- Yoga in Czechoslovakia, Journal of the Yoga Institute 12, Santa Cruz, Bombay, 1967, 167–9.
- Buddhist Circle of Czechoslovakia, World Buddhism XVII, Dehiwala, July 1968, 325.
- Hathajóga. Základy tělesných cvičení jógických, Olympia, Praha 1969, 2. vyd. 1971, 3. vyd. CAD Press, Bratislava, 2009, 203str.
- Buddhism and Ritual, The Middle Way XLIV/1, London, 1969, 16–18.
- Die existentielle Situation des Menschen in europäischer und indischer Philosophie und die Rolle des Yoga, Wissen und Wandel XVII/11, Hamburg, 1971, 322–340.
- Zur Philosophie des Tantrismus, Der Kreis 100, Meersburg-Daisendorf, 1972, 11–15.
- The Law of kamma and Mindfulness (Bodhi Leaves B 61), Buddhist Publication Society, Kandy, 1973, 31pp. Korean translation: The Calm Voice, Seoul, 1988.
- The Indian Experience of Totality, Wege zur Ganzheit – Festschrift zum 75. Geburtstag von Lama Govinda, Almora, 1973, 219–233.
- Authenticity in the Interpretation of Buddhism, The Cardinal Meaning. Essays in Comparative Hermeneutics: Buddhism and Christianity, ed. by M. Pye & R. Morgan, The Hague – Paris, 1973, 161–193.
- Religious Practice and Yoga in the Time of the Vedas, Upanisads and Early Buddism, Annals of the Bhandarkar Oriental Research Institute LVI, Poona, 1975, 179–194.
- Yoga and Indian Philosophy, Motilal Banarsidass, New Delhi 1977, repr. 1980 & 1998 (paperback), XII, 190pp.
- Spiritual Personality and its Formation according to Indian Tradition, Maitreya 6, Boulder & London, 1977, 93–103.
- On Interpreting the Vedas, Religion 7/2, 1977, 189–200.
- Yoga and the RG Veda. An Interpretation of the keśin hymn, RV 10,136, Religious Studies 13/3, 1977, 289–302.
- The longhaired Sage of RG Veda 10,136; A Shaman, a Mystic or a Yogi? The Yogi and the Mystic. Studies in Indian and Comparative Mysticism (Durham Indological Series 1), ed. Karel Werner, Curzon Press, London, 1989, repr. 1994, 33–53.
- Symbolism in the Vedas and its Conceptualisation, Numen, International Review for the History of Religions XXIV/3, 1977, 223–240. Reprinted in: Symbols in Art and Religion. The Indian and the Comparative Perspectives (Durham Indological Series 2), ed. Karel Werner, Curzon Press, London, 1990, 27–45.
- The Vedic Concept of Human Personality and its Destiny, Journal of Indian Philosophy 5, The Hague, 1978, 275–289.
- A Note on karma and Rebirth in the Vedas, Hinduism 83, London, 1978, 1–4.
- The Buddhist View of the Self and the Teaching of Rebirth, Vesak Sirisara 45, Colombo, 1980, 12–14.
- Mysticism as Doctrine and Experience, Religious Traditions 4, 1981, 1–18. Reprinted in: The Yogi and the Mystic. Studies in Indian and Comparative Mysticism (Durham Indological Series 1), ed. Karel Werner, Curzon Press, London, 1989, 1–19.
- Mysticism and Indian Spirituality, Studies in Indian Philosophy, a Memorial Volume in Honour of Pandit S. Sanghvi, ed. D. Malvania & N. J. Shah, L.D. Institute of Indology, Ahmedabad, 1981, 241–256. Reprinted in: The Scottish Journal of Religious Studies 3 1982, 15–25. And in: The Yogi and the Mystic. Studies in Indian and Comparative Mysticism (Durham Indological Series 1), ed. Karel Werner, Curzon Press, London, 1989, 20–32.
- Bodhi and arahattaphala. From Early Buddhism to Early Mahayana, The Journal of the International Association of Buddhist Studies 4, 1981, 70–84. Reprinted in: Buddhist Studies; Ancient and Modern (Collected Papers on South Asia No. 4, Centre of South Asian Studies, School of Oriental and African Studies, University of London), ed. by Denwood, Philip and Alexander Piatigorsky, Curzon Press, London, 1983, 167–181.
- The Teachings of the Veda and the adhyatmika Method of Interpretation, Golden Jubilee Volume, Vaidika Sam,.śodhana Man,.d,.ala (Vedic Research Institute), Poona, 1981, 288–295.
- The Heritage of the Vedas, The British Wheel of Yoga, Farringdon, 1982, 34 pp.
- Men, Gods and Powers in the Vedic Outlook, Journal of the Royal Asiatic Society 1, 1982, 14–24.
- The Concept of the Transcendent. Questions of Method in the History of Religions, Religion 13, 1983, 311–322.
- The Buddhist Interpretation of Experience, The Presence and Practice of Buddhism, ed. Peter Connolly & Clive Erricker, West Sussex Institute of Higher Education, Chichester, 1985, 37–53.
- The Doctrine of Rebirth in Eastern and Western Thought (Bodhi Leaves 100), Buddhist Publication Society, Kandy, 1985, 44pp. Korean translation: The Calm Voice, Seoul, 2004.
- Yoga and the Old Upanisads, Perspectives on Indian Religion: Papers in Honour of Karel Werner, ed. Peter Connolly, Delhi 1986, 1–7.
- Personal Identity in the Upanisads and Buddhism*, Identity Issues and World Religions. Selected Proceedings of the Fifteenth Congress of the International Association for the History of Religions, ed. Victor C. Hayes, Bedford Park (South Australia), 1986, 24–33.
- Yoga, its Beginnings and Development, The British Wheel of Yoga, Farringdon 1987, 52pp.
- The Indo-Europeans and the Indo-Aryans: The philological, archaeological and historical context, Annals of the Bhandarkar Oriental Research Institute LXVIII [Ramakrishna Gopal Bhandarkar 150th Birth-Anniversary Volume], 1987, 491–523.
- Indian Concepts of Human Personality in Relation to the Doctrine of the Soul, Journal of the Royal Asiatic Society 1, 1988, 73–97.
- The Yogi and the Mystic. Studies in Indian and Comparative Mysticism (ed.), (Durham Indological Series No. 1), Curzon Press, London, 1989, 192pp. Paperback edition 1994.
- From Polytheism to Monism – Multidimensional View of the Vedic Religion, Polytheistic Systems (Cosmos 5), ed. Glenys Davies, Edinburgh University Press, 1989, 12–27.
- Symbols in Art and Religion. The Indian and the Comparative Perspectives (ed.), (Durham Indological Series No. 2), Curzon Press, London, 1990, 221pp., repr. Motilal Banarsidass Publishers PVT. Ltd., Delhi, 1991.
- Dhammapadam: Cesta k pravdě (překlad), Odeon, Praha 1992, 110pp.; 2. zrevidované vydání CAD Press, Bratislava 2001, 143pp.
- Love Divine. Studies in bhakti and Devotional Mysticism (ed.), (Durham Indological Series No. 3), Curzon Press, London, 1993, 226pp.
- Love and Devotion in Buddhism, Buddhist Studies Review 9/1, 1992, 5–29. Revised and reprinted in: Love Divine. Studies in bhakti and Devotional Mysticism, (Durham Indological Series 3), ed. Karel Werner, Curzon Press, London, 1993, 37–52. And in: The Notion of ‘Religion’ in Comparative Research. Selected Proceedings of the XVIth IAHR Congress (Rome 3–8 September 1990.), ed. Ugo Bianchi (Storia delle religioni), ‘L’ERMA’ di Bretschneider, Roma, 1994, 617–24.
- O indické etice a jejím ontickém zakotvení, Etika. Interdisciplinární časopis pro teoretickou a aplikovanou etiku IV/1, MU, Brno, 1992, 46–59.
- K metodologii studia náboženství se zvláštním ohledem na roli filozofie náboženství a na postavení teologie, Religio. Revue pro religionistiku 1/1, MU, Brno, 1993, 7–26.
- The Significance of Indian Religions for the Philosophy of Religion, Religio 1/2, MU, Brno, 1993, 165–176.
- A Popular Dictionary of Hinduism, Curzon Press, Richmond, 1994, repr. 1997, 185pp.
- Náboženství jižní a východní Asie, Masarykova univerzita, Brno, 1995, 216 str.
- Indian Conceptions of Human Personality, Asian Philosophy 6/2 (1996), 93–107.
- V bludišti tradic. Lze polidštit náboženství a spasit lidstvo?, Host. Literární revue 2/96, Brno, 1996, 17–28.
- Malá encyklopedie hinduismu, Atlantis, Brno, 1996, 216 str.
- Non-orthodox Indian philosophies, Companion Encyclopedia of Asian Philosophy, ed. Brian Carr and Indira Mahalingam, Routledge, London and New York, 1997, 114–131.
- Gibt es zwei Wahrheits – und Wirklichkeitsebenen?, Festschrift zum Gedenken an den 100. Geburtstag von Lama Anagarika Govinda, Lama und Li Gotami Stiftung, München, 1998, 180–191.
- Povaha a poselství Lotosové sútry aneb: K nástupu mahájánového buddhismu, Religio. Revue pro religionistiku 6/2, MU, Brno 1998, 115–130.
- Klášterní buddhismus v Koreji, Nový Orient 4/55, Praha, 2000, 131–138.
- Struggling to Be Heard: In and Out of Academia – on Both Sides of the Divide, The Academic Study of Religion During the Cold War. East and West, ed. by Doležalová, Iva, Martin, Luther H., and Papoušek, Dalibor, Peter Kang, New York, 2001, 193–206.
- Náboženské tradice Asie. Od Indie po Japonsko. S přihlédnutím k Přednímu východu, Masarykova Univerzita, Brno, 2002, 712 str.
- Borobudur – a Sermon in Stone, Temenos Academy Review, Autumn 2002, 48–69.
- Buddhism and World Peace. Theory and Reality in Historical Perspective, A World of Harmony and Sharing. Asian Cultures and Religions in the Age of Dialogue (Conference Proceedings), Seoul, 2004, 43–78.
- On the Nature and Message of the Lotus Sutra in the Light of Early Buddhism and Buddhist Scholarship: Towards the Beginnings of Mahayana (revised version), Asian Philosophy 14/3, 2004, 209–221.
- Buddhism and Peace: Peace in the World or Peace of Mind?, International Journal of Buddhist Thought and Culture 5, Dongguk University, Seoul, 2005, 7–33.
- Liberation in Indian Philosophy, Borchert, Donald (ed). Encyclopedia of Philosoophy, 2nd edition. Detroit: Macmillan Reference USA, 2006, 326–331.
- The Philosophy of Religion from the Perspective of Indian Religions, Indian Religions. Renaissance and Renewal. The Spalding Papers in Indic Studies, Equinox Publishing Ltd., London & DBBC, Oakville, 2006, 54–69.
- Encyklopedie hinduismu, CAD Press, Bratislava, 2008, 274 str.
- Náboženské tradice Asie I, Od Indie po Mongolsko, s přihlédnutím k Přednímu východu, CAD Press, Bratislava, 2008, 392 str.
- Náboženské tradice Asie II, Jihovýchodní Asie, Čína, Korea a Japonsko, CAD Press, Bratislava, 2009, 420 str.
- The Place of Relic Worship in Buddhism: an Unresolved Controversy?, International Journal of Buddhist Thought and Culture 12, Dongguk University, Seoul, 2009, 7–28.
- The Last Blade of Grass? Universal Salvation and Buddhism, International Journal of Buddhist Thought and Culture 18 & 19, Dongguk University, Seoul, Part 1&2, 2012, 7–24 & 7–22.
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
