československý legionář a generál From Wikipedia, the free encyclopedia
Karel Kutlvašr (27. ledna 1895 Michalovice – 2. října 1961 Praha) byl československý legionář, důstojník a generál, který velel Pražskému povstání a po únoru 1948 se stal obětí politické perzekuce ze strany komunistického režimu.
Karel Kutlvašr se narodil 27. ledna 1895 v Michalovicích u Havlíčkova Brodu jako šesté dítě v rodině sedláka Josefa Kutlvašra. V tehdejším Německém Brodě v roce 1911 absolvoval dvouletou obchodní školu. Nejdříve byl zaměstnán u firmy Jenč v Humpolci. Později pracoval v Kyjevě jako úředník firmy Vielwart a Dědina, která vyvážela zemědělské stroje do carského Ruska.[1]
V srpnu 1914 se mezi prvními přihlásil do České družiny,[p 1] zakládající jednotky budoucích Československých legií na ruské frontě.[2] Jako rozvědčík se zúčastnil řady významných bitev. Za hrdinství v bojích byl mnohokrát vyznamenán. Po bitvě u Zborova, v níž byl raněn, se stal velitelem praporu a pomocníkem velitele 1. čs. střeleckého pluku plukovníka Švece. S ním se také podílel na dobytí Kazaně 6.–7. srpna 1918, kde velel legionářskému jízdnímu oddílu.[3] Po jeho smrti se stal prozatímním velitelem pluku a 25. února 1919 byl ministrem vojenství Milanem Rastislavem Štefánikem povýšen na podplukovníka a následně jmenován i definitivním velitelem 1. pluku. V Rusku se seznámil s Jelizavetou Jakovlevovou, se kterou se později oženil.
Do vlasti se vrátil roku 1920, a zde byl roku 1923 povýšen na plukovníka, tehdy sloužil jako velitel pěšího pluku 1 v Českých Budějovicích. Mezi lety 1923 a 1931 velel 2. pěší brigádě v Chomutově. V roce 1928 byl povýšen na brigádního generála. Stal se tak ve věku 33 let jedním z nejmladších generálů československé armády a zastával postupně řadu velitelských a pedagogických funkcí. V letech 1934 až 1939 velel 4. pěší divizi v Hradci Králové[1] a v době mobilizace v září 1938 převzal velení Hraniční oblasti 35 se stanovištěm velitelství ve Vamberku.
Za okupace byl členem odbojové organizace Obrana národa.[1] Koncem dubna 1945, když se blížilo Pražské povstání byl generálem Slunečkem („Alexem“) jmenován velitelem Vojenského velitelství Velké Prahy Bartoš.[4] Pod jeho velení tak spadaly všechny podchycené bojeschopné jednotky v oblasti Prahy.
5. května 1945 na Slunečkův rozkaz vyhlásil všem podřízeným jednotkám pohotovost. Krátce na to vydal rozkaz obsadit budovu Pražského rozhlasu, kterou hlídali nacisti. Tím propuklo Pražské povstání.[5] Kutlvašr velel bojům v Praze až do vítězství povstalců.[2] Posléze 8. května odpoledne spolu s představiteli České národní rady dojednal podmínky kapitulace německých jednotek v Praze[p 2] výměnou za jejich volný průjezd městem do zajetí ozbrojenými silami západních Spojenců.[2] To se po únoru 1948 zřejmě stalo jednou z příčin jeho pronásledování komunistickým režimem, prováděného na přání SSSR, který již v létě 1945 začal vyvíjet nátlak na jeho penzionování.[2]
Jako vojenský velitel Prahy působil až do 28. května 1945, kdy se stal zatímním velitelem V. sboru v Brně.[zdroj?] 31. května ale zaslal sovětský velvyslanec Valerian Zorin československé vládě nótu, ve které žádal Kutlvašrovo odvolání. Důvodem byl Kutlvašrův podpis pod dohodou, která umožňovala odchod německých sil do amerického zajetí.[7] Kutlvašr byl odeslán na dovolenou, během níž se rozhodovalo o jeho dalším osudu.[zdroj?]
Do služby se, po zásahu prezidenta Beneše,[8] vrátil až v únoru 1946, kdy začal působit jako velitel III. sboru v Plzni, a po povýšení do hodnosti divizního generála[9] posléze sloužil od roku 1947 jako zástupce velitele Vojenské oblasti 3 opět v Brně.
Krátce po únorovém převratu, již 8. března 1948, byl odeslán na dovolenou a 1. června 1948 přeložen do výslužby. Následně byl 18. prosince 1948 zatčen a coby představitel údajné odbojové skupiny „Pravda vítězí“, jež byla zinscenována provokací 5. oddělení,[p 3] ve vykonstruovaném procesu[8] 16. května 1949 Státním soudem v Praze odsouzen za velezradu k trestu odnětí svobody na doživotí a současně degradaci na vojína v záloze.[2] Vězněn byl na Mírově a v Leopoldově. Zde byl jedním z jeho spoluvězňů Rudolf Toussaint, v roce 1945 německý velící generál v Praze a jeho protivník z bojů během Pražského povstání, a také Josef Smrkovský, další ze signatářů dohody o vojenské kapitulaci.[9] V roce 1960, po amnestii prezidenta republiky Antonína Novotného, vyhlášené u příležitosti přijetí „socialistické ústavy“,[zdroj?!] přesněji „dovršení socialismu“ a změně názvu republiky z ČSR na ČSSR, byl z výkonu trestu propuštěn. Z vězení se vrátil ve velmi špatném zdravotním stavu.
Po propuštění z vězení bydlel se svou ženou až do své smrti v Praze-Vršovicích, Rybalkova 69. Jelikož mu byl vyměřen starobní důchod ve výši pouze 230 Kčs měsíčně, živil se nejprve jako hlídač v Jízdárně Pražského hradu a poté, kdy odtamtud musel odejít, pracoval jako noční vrátný v Nuselském pivovaru.[8] Zemřel náhle při zdravotní prohlídce 2. října 1961 v nemocnici v Motole v ordinaci lékaře MUDr. Endta, jehož otec bojoval po jeho boku v ruských legiích.
V roce 1968 zrušil Městský soud v Praze všechna obvinění z let 1948 a 1949. Plně rehabilitován však byl teprve po listopadu 1989. In memoriam byl povýšen na armádního generála a byl mu udělen Řád Milana Rastislava Štefánika.
Dne 28. října 2017 mu prezident republiky Miloš Zeman in memoriam udělil Řád Bílého lva[10] vojenské skupiny I. třídy za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu.
.Ruska.Fronta.gif)
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
.1945.gif)
.svg){kind=small}
