český ministr bez portfeje ČR, politik, filozof, politolog, psycholog a regionální politik (1927-2012) From Wikipedia, the free encyclopedia
Jaroslav Šabata (2. listopadu 1927 Dolenice – 14. června 2012 Brno[1]) byl český levicový politik, filozof, psycholog a politolog, do roku 1969 funkcionář KSČ, za normalizace disident, mluvčí Charty 77 a politický vězeň, po sametové revoluci předák Občanského fóra, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění a ministr bez portfeje vlády České republiky.
| PhDr. Jaroslav Šabata | |
|---|---|
 | |
| ministr bez portfeje ČR (v rámci federace) | |
| Ve funkci: 29. června 1990 – 2. července 1992 | |
| Předseda vlády | Petr Pithart |
| poslanec Federálního shromáždění (SL) | |
| Ve funkci: 30. ledna 1990 – 5. června 1990 | |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | KSČ (do 1970) OF (1989–1991) Občanské hnutí ČSSD (1997–2012) |
| Narození | 2. listopadu 1927 Dolenice  Československo |
| Úmrtí | 14. června 2012 (ve věku 84 let) nebo 15. června 2012 (ve věku 84 let) Brno Česko |
| Choť | Anna Šabatová Květoslava Šabatová |
| Děti | Anna Šabatová Jan Šabata Václav Šabata |
| Příbuzní | Saša Uhlová (vnučka) |
| Alma mater | Masarykova univerzita |
| Profese | politik, psycholog, politolog, pedagog, filozof, vysokoškolský učitel a literární publicista |
| Ocenění | Cena Pelikán Řád za zásluhy Polské republiky  komandérský kříž |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl na Filozofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity členem tzv. trojek, jež rozhodovaly o vyloučení studentů, kteří po komunistickém převratu už neměli mít na studiích co dělat.[2][3]
V letech 1953–1964 přednášel na katedře marxismu-leninismu University Jana Evangelisty Purkyně v Brně, pak v období let 1964–1968 vedl katedru psychologie na Filozofické fakultě této školy. V 50. letech 20. století byl aktivním stoupencem stalinistického křídla KSČ, v 60. letech 20. století byl jako funkcionář KSČ stoupencem jejího reformního křídla. V letech 1968–1969 zastával post tajemníka Krajského výboru KSČ pro Jihomoravský kraj.[4][5] Na post vedoucího tajemníka jihomoravského KV KSČ ho zvolila konference v červenci 1968. V této funkci měl tehdy podporu Společnosti pro Moravu a Slezsko a v Jihomoravském kraji tehdy výrazně zesílila podpora pro projekt československé trojfederace, tedy spolkového státu složeného ze tří zemí/republik (Čechy, Morava + Slezsko a Slovensko). Koncepce ale nebyla realizována.[6]
Vysočanský sjezd KSČ v srpnu 1968 ho bezprostředně po okupaci zvolil i za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa.[7]
V roce 1969 byl zbaven všech funkcí a nastoupil jako betonář, později skladový dělník. Roku 1970 byl vyloučen z KSČ. Poté se stal jedním z vedoucích představitelů opozice, za což byl pronásledován a dvakrát vězněn. Na počátku 70. let se okolo něj zformovala skupina nazvaná Komunisté v opozici. Byl zatčen 20. listopadu 1971 a v létě roku 1972 odsouzen na šest a půl roku. Podmínečně se na svobodu dostal v prosinci 1976. Podepsal Chartu 77 a v letech 1978 a 1981 byl jejím mluvčím. Opětovně byl ve vězení v období říjen 1978 – prosinec 1980. Společně s Rudolfem Battěkem v roce 1988 inicioval vznik Hnutí za občanskou svobodu.[4][5][8]
Profesně byl k roku 1989 uváděn jako důchodce, bytem Brno.[9]
Po sametové revoluci se vrátil do vrcholné politiky. Byl jedním z mluvčích Občanského fóra v Brně. V lednu 1990 zasedl v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do Sněmovny lidu (volební obvod č. 109 – Žďár nad Sázavou-Jihlava, Jihomoravský kraj) jako bezpartijní poslanec, respektive poslanec za Občanské fórum. Ve Federálním shromáždění setrval do svobodných voleb roku 1990.[10][11] V parlamentu byl zvolen v lednu 1990 do předsednictva FS a předsedal zahraničnímu výboru Sněmovny lidu.[5][8]
Zastával i vládní post. V letech 1990–1992 působil jako ministr bez portfeje ve vládě Petra Pitharta. Ve funkci měl na starosti mimo jiné kontakty mezi českou a slovenskou a českou a federální vládou. Podílel se tak na diskuzích o státoprávním uspořádání. Prosazoval vstřícný postoj české vlády ke slovenským tendencím k přesunu kompetencí na národní republiky.[12] Po rozpadu Občanského fóra roku 1991 byl významným členem Občanského hnutí. Od července do prosince 1992 zastával post poradce předsedy Federálního shromáždění Michala Kováče.[5][13] Jako jeden z mála českých politiků si i v letech 1991–1992 udržel dobré vztahy s Vladimírem Mečiarem. Ještě v září 1992 zorganizoval dvě schůzky mezi Kováčem a představiteli české opozice s cílem vytvořit alternativu k řízenému zániku Československa.[14]
Po rozkladu Občanského hnutí působil v 90. letech jako publicista a analytik. V letech 1991–1998 zastával post předsedy správní rady Nadace Bernarda Bolzana. V roce 1996 neúspěšně kandidoval do senátu jako nezávislý kandidát na Znojemsku. V roce 1997 vstoupil do ČSSD.[5]
Jeho dcera Anna Šabatová v letech 2001–2007 zastávala post zástupkyně veřejného ochránce práv, v letech 2008–2013 byla předsedkyní Českého helsinského výboru, od roku 2014 zastává post veřejného ochránce práv. Syn Jan založil nakladatelství Doplněk a stál i u zrodu nakladatelství Atlantis.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
