filosofické hnutí From Wikipedia, the free encyclopedia
Existencialismus (z lat. ex-sistere, vystupovat, vycházet, vznikat; chybně existencionalismus), v Německu často filosofie existence je široký proud filosofického myšlení a literární tvorby, který dělá „lidskou existenci“ výchozím bodem filozofování,[1] vychází ze „subjektivity“ myslitele, z emocionální struktury jeho vědomí.[2][3][4]
Existencialismus vznikl po první světové válce v Německu a rozšířil se především díky svým francouzským představitelům (Jean-Paul Sartre, Albert Camus) ve čtyřicátých letech 20. století a po druhé světové válce. Jeho velmi rozmanité nositele spojuje zvláštní pozornost, věnovaná individuální a jedinečné lidské zkušenosti. Východiskem jejich myšlení a jednání je jednotlivá existence či pobyt (Dasein), který se vždy děje v určitém prostředí a chtě nechtě se musí rozhodovat a jednat, a to ještě dřív, než se může zařadit do nějakého směru či tradice a opřít o svoji příslušnost či podstatu. Jedná jako svobodný, ale za svá rozhodnutí také nese plnou odpovědnost. Proto trpí úzkostí, ztrátou smyslu, nepoctivostí nebo pocitem absurdity, které musí překonat odhodlaným přijetím své situace.
Existencialismus navázal na některé novověké myslitele (Blaise Pascal, Friedrich Schelling, Søren Kierkegaard, Friedrich Nietzsche aj.), na filosofii života (Wilhelm Dilthey, Henri Bergson), na fenomenologii (Martin Heidegger) a personalismus (Martin Buber, Gabriel Marcel). Vznikl v reakci na odlidšťující hegelovský racionalismus a zároveň na zkušenost vojáků obou světových válek i další anonymizační tlaky v masových a totalitních společnostech. Jeho vliv vrcholil po druhé světové válce díky filosofům a zároveň spisovatelům, jako byli Francouzi Jean-Paul Sartre, Albert Camus, Gabriel Marcel nebo Španělé Miguel de Unamuno a José Ortega y Gasset.
Charakteristickými pojmy jsou pro existencialisty nepochybně svoboda a její protějšek odpovědnost, důraz na opravdovost (autentičnost, odhodlanost), mezní situace (Karl Jaspers), úzkost, historičnost, vinu a smrt. Sartre kladl důraz na obrácení tradiční zásady, že věc (téma) je nejprve něčím (podstatou) a teprve pak může existovat. Pro člověka jako svobodně jednající a vědomou bytost naopak platí, že "existence předchází esenci", a tedy ani filosofické studium člověka nemůže začínat obecnými abstraktními pojmy, jako je právě člověk, které bytost popisují zvenčí, z pohledu druhých, nýbrž jeho svobodou a situací, odpovědností a smrtelností. Podle Simone de Beauvoir se ani ženou člověk nerodí, nýbrž stává.
Existencialismus je pojem tak široký, že mohl zahrnovat jak myslitele radikálně ateistické (Sartre, Camus), tak i křesťanské (Jaspers, Marcel) a židovské (Martin Buber), že s ním mohli rezonovat spisovatelé jako Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, autoři absurdního divadla (Eugène Ionesco, Václav Havel) aj., kdežto jiní název odmítali.
| „ | Filosofie existence je z historického hlediska počátek takové filosofie, která zcela nepodmíněně klade člověka s jeho skutečnými úkoly a obtížemi do středu filosofování. Ze systematického hlediska je to trvalá součást takové filosofie, jež v napjatém vztahu k celku udržuje v chodu stálý neklid. Ale filosofie existence se nikdy nemůže stát celou filosofií. Není žádná čistá filosofie existence. Kde by se měla trvale udržovat jako celek, zvrhne se v postoj vzdorovitého zatvrzení, jež krouží beze světa v sobě samém. Skutečnost mimo člověka nedokáže pochopit v její vlastní podstatě a naplnit svůj úkol v ní.[5] | “ |
Existencialismus se obvykle dělí podle země resp. podle jazyka (německý, francouzský apod.) Jana Novozámská považuje za jeden z charakteristických rysů francouzského existencialismu vnitřní zkušenost jako základní noetické vychodisko filozofování:
| „ | Francouzský existencialismus podstatně určuje tzv. existenciální metoda. Je to metoda, která jako svůj výchozí bod bere analýzu konkrétní a zažité zkušenosti.[6] | “ |
| — Jana Novozámská: Existoval existencialismus? | ||
Roger Garaudy v knize Perspektivy člověka připisuje iniciační úlohu při vzniku francouzského existencialismu ruským existencialistům Nikolaji Berďajevovi a Lvu Šestovovi:
Existencialismus se dostal do Francie zvláštním způsobem: ruskými emigranty sem byl dovezen existencialismus německý.[7]Roger Garaudy, Perspektivy člověka
V rozporu s tímto Garaudyho popisem geneze francouzského existencialismu je názor Jeana Wahla, který za prvního francouzského existencialistu a vůbec prvního existencialistu po Kierkegaardovi považoval Gabriela Marcela, který podle něj základní teze existencialismu formuloval již ve svém článku Existence a objektivita z roku 1914.[8] Podíl na vytváření duchovní atmosféry, z náž se ve Francii zrodil existencialismus, přižnává Šestovovi a Berďajevovi ve svém Prvním sešitu o existencialismu také Václav Černý.
Nikolaj Berďajev tvrdil, že ruská filozofie ve svých nejsvébytnějších projevech vždy inklinovala k existenciálnímu typu filozofování. O existence specifické ruské varianty existencialismu nepochybuje americký myslitel William Barrett, který Šestovův a Berďajevův existencialismus přitom označuje za „totální, extremní a apokaliptický“.[9]
J.-P. Sartre vydělil v existencialismu dva směry:
Existtují dva druhy existencialistů. Jedni jsou křesťané, k nimž bych přiřadil Jasperse a Gabriela Marcela [...], a na druhé straně jsou ateističtí existencialisté, k nímž počítám Heideggera a pak francouzské existencialisty i sebe.Jean-Paul Sartre, Existencialismus je humanismus
Marcelovou filozofii charakterizuje osobitá katolická verze náboženského existencialismu, jehož protestantskou verzí je takzvaná dialektická teologie (K. Barth, R. Bultmann) a židovskou verzí učení M. Bubera.[10] Představitelem pravoslavného existencialismu byl např. N. Berďajev.
Spisovatelé:
Filosofové:
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
