český biolog, filozof a politický spisovatel From Wikipedia, the free encyclopedia
Emanuel Rádl (21. prosince 1873 Pyšely[1] – 12. května 1942 Praha[2]) byl významný český biolog a polemicky originální vitalistický filozof, angažovaný zastánce Masarykova kritického realismu a odpůrce pozitivismu.
| prof. PhDr. Emanuel Rádl | |
|---|---|
 | |
| Narození | 21. prosince 1873 Pyšely  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 12. května 1942 (ve věku 68 let) Praha  Protektorát Čechy a Morava |
| Alma mater | Filozofická fakulta Univerzity Karlovy gymnázium |
| Povolání | biolog, filozof, redaktor, spisovatel, středoškolský učitel a vysokoškolský učitel |
| Zaměstnavatel | Univerzita Karlova |
| Ocenění | Řád Tomáše Garrigua Masaryka _BAR.svg){kind=small} 2. třídy in memoriam (1992) |
| Nábož. vyznání | Českobratrská církev evangelická (1918–1942) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Narodil se v početné rodině malého obchodníka, navštěvoval gymnázium v Benešově a v Domažlicích a na matčino přání vstoupil do noviciátu v augustiniánském řádu, kde ale pobyl jen dva roky (kláštery v Domažlicích, Vrchlabí a Praze).[3] Brzy jej však opustil s tím, že poněkud zanevřel na katolickou církev, později přestoupil k protestantismu a stal se jedním z jeho čelných teoretiků.[4] Na (české) Karlově univerzitě studoval biologii a zde také roku 1898 promoval. Pracoval pak jako asistent Ústavu zoologie Filozofické fakulty UK, byl středoškolským profesorem v Plzni, v Pardubicích a od roku 1902 v Praze na gymnáziu v Ječné (1902–19). Roku 1904 se stal docentem zoologie a dějin biologických věd, od roku 1919 řádným profesorem přírodní filozofie. V roce 1922 podnikl cestu kolem světa a z těchto dojmů vznikla kniha Západ a Východ. Roku 1934 předsedal 8. mezinárodnímu filozofickému kongresu v Praze, ale už roku 1935 ho těžká nemoc prakticky vyřadila z veřejného života. Zemřel v úplné domácí izolaci a pod tlakem válečné situace, jíž se statečně vzepřel v Útěše z filosofie.
Roku 1907 se oženil s Marií Ptáčkovou, s níž měl dvě dcery a syna, který však záhy po narození zemřel.[5]
V první fázi svého života se zabýval celou řadou přírodovědných oborů, od mineralogie až po etologii, zejména vývojem nervové soustavy a zraku; jeho práce o fototropismu zakládají vědeckou etologii u nás. Mezinárodně jej proslavily jeho Dějiny biologických teorií, ovlivněné Hansem Drieschem, které vyšly původně německy (1905–1913 a znovu 1970), dále anglicky (1930 a 1988) a španělsky (1931); úplné české vydání vyšlo až roku 2006. Už počátkem 20. století se však jeho zájem začal obracet k filozofii, k veřejným záležitostem a k náboženství. Za první světové války přestoupil k protestantismu a pod vlivem Masaryka se začal věnovat veřejným otázkám.
Svými radikálními názory na vědeckou poctivost, sociální spravedlnost, lidskou svobodu a národnostní otázku stál často v opozici k většinovému mínění a i na univerzitě žil ve značném napětí s některými svými kolegy. V Romantické vědě kritizoval soudobé vědecké myšlení, zejména německou přírodní filozofii, a vytýkal jí, že se vyhýbá zaujímání osobních postojů a vůbec otázkám pravdy a mravnosti. V knize Válka Čechů s Němci kritizoval moderní nacionalismus, a to jak český, tak německý, i národnostní politiku ČSR vůči německé menšině. Proti představě „národního státu“ stavěl představu politického národa, který spojuje ústava a zákony; zároveň byl mezi prvními,[zdroj?] kdo si všimli nebezpečí „německé revoluce“ a nacismu. V dvousvazkových Dějinách filosofie se osobně vyrovnává s celou západní filozofickou tradicí. V drobné knížce Hrdina moderní doby vyzdvihuje význam T. G. Masaryka jako filozofa a člověka, jako čestného moderního rytíře. Jeho poslední a nejznámější kniha, Útěcha z filosofie, kterou psal už v těžké nemoci a v reaktivní depresi z politického vývoje, v obavách o budoucnost evropského lidstva, je velkým vyznáním věrnosti trvalým hodnotám pravdy a dobra. Do bohaté diskuse k Útěše vstoupil zejména Jan Patočka, který se Rádlovi věnoval už před válkou, a J. L. Hromádka, který Rádla označil za „Dona Quijote české filozofie“.
Po vzniku Československa v roce 1918 cítil velkou odpovědnost za další vývoj demokratického státu a jako vědec a filozof ji projevoval zejména kritickou veřejnou činností. Po ideovém rozchodu se Zdeňkem Nejedlým dlouhodobě spolupracoval hlavně s evangelickým teologem J. L. Hromádkou, s nímž společně pracoval v Akademické YMCA a v Křesťanské revui. Vedl řadu polemik a v diskusi o „smyslu českých dějin“ vystoupil s kritikou pozitivistického pojetí historie. Spiskem Co soudím o spiritismu rezolutně odmítl módní spiritismus; přednášel a publikoval desítky brožur a článků na aktuální společenská témata sociální a národnostní spravedlnosti, pojetí demokracie, proti rasovým teoriím a antisemitismu a na obranu západního pojetí lidské svobody.
| „ | Jak zachránit civilizaci před rozkladem? To je zoufalá otázka naší doby, tím zoufalejší, že lidé necítí nebezpečí. | “ |
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
