Bromolejotisk
From Wikipedia, the free encyclopedia
Bromolejotisk je historický fotografický proces ušlechtilého tisku, který byl velmi populární u piktorialistů v první polovině dvacátého století, ale někteří výtvarní umělci tento postup používají dodnes. Typickou vlastnosti těchto tisků je měkké podání barev.
Bromolejový tisk byl založen na olejotisku, jehož počátky sahají do poloviny devatenáctého století. Nevýhodou olejotisku bylo, že želatina byla příliš pomalá pro to, aby umožňovala použít zvětšení, takže negativ musel mít stejné rozměry jako pozitiv (takzvaný kontaktní tisk).
První článek o procesu olejotisku zveřejnil G. E. H. Rawlins v roce 1904. V roce 1907 popsal E. J. Wall teoreticky, jak by se mohly fotografie zvětšovat na pozitiv založeném na bromidu stříbra. Vyvolaný želatinový pozitiv s fotografickým obrazem se musel vybělit, vytvrdit a teprve potom se mohlo tisknout jako při olejotisku. Když pak C. Welborne Piper tuto teorii vyzkoušel v praxi, bromolejotiskový proces byl na světě.
V Čechách metodu bromolejotisku používal mezi jinými například Jaroslav Krupka, který se zaměřoval se na krajinářskou fotografii a žánrové snímky Prahy.[1]