francouzský spisovatel From Wikipedia, the free encyclopedia
André Paul Guillaume Gide [andré pól gijjóm žíd] (22. listopadu 1869, Paříž – 19. února 1951, tamtéž) byl francouzský prozaik a dramatik, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1947.
| André Gide | |
|---|---|
 André Gide (srpen 1920) | |
| Rodné jméno | André Paul Guillaume Gide |
| Narození | 22. listopadu 1869 Paříž |
| Úmrtí | 19. února 1951 (ve věku 81 let) Paříž |
| Místo pohřbení | hřbitov v Cuverville |
| Povolání | novinář, filmový producent, esejista, dramatik, romanopisec, autor deníků, autor cestopisů, překladatel, autor autobiografie a spisovatel |
| Alma mater | Lyceum Jindřicha IV. Alsaská škola |
| Žánr | próza a divadlo |
| Témata | krásná literatura |
| Významná díla | Imoralista Těsná brána Pastorální symfonie Penězokazi Corydon … více na Wikidatech |
| Ocenění | Nobelova cena za literaturu (1947) Goethova plaketa města Frankfurtu nad Mohanem (1949) Goetheova medaile za umění a vědu Velká cena za nejlepší román půlstoletí |
| Manžel(ka) | Madeleine Rondeauxová (do 1938) |
| Děti | Catherine Gideová |
| Rodiče | Paul Gide a Juliette Rondeauxová |
| Příbuzní | Charles Rondeaux de Montbray (praděd) Jean-Baptiste Rondeaux (praprastrýc) |
| Vlivy | Henry Fielding Johann Wolfgang von Goethe Victor Hugo Fjodor Michajlovič Dostojevskij Stéphane Mallarmé … více na Wikidatech |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
| galerie na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Narodil se roku 1869 v rodině významného právníka a profesora Paula Gida. Mládí prožil v silně náboženském rodinném prostředí, které po otcově smrti ovládla matka. Ač původně katolička, zavedla v rodině přísný režim protestantsky puritánských mravů.
Studoval na několika školách a pro špatný zdravotní stav musel studia několikrát přerušit. Jako student Alsaské koleje (École Alsacienne) se začal živě zajímat o literaturu, přispíval do různých revuí, seznámil se Stéphanem Mallarmém, Paulem Valérym, Paulem Claudelem a dalšími předními francouzskými básníky. Začal vydávat svá první díla, silně poplatná symbolismu, od kterého se však brzy odklonil.
V letech 1893–1894 podnikl ozdravné cesty do severní Afriky a stal se blízkým přítelem Oscara Wilda, se kterým se seznámil v Alžíru. Tyto cesty, na kterých se seznámil s palčivými národnostními a sociálními problémy a také objevil svět smyslů, přispěly k tomu, že se odvrátil od výchovou vštěpované přísné sebekázně k vyhraněnému individualismu a etickému, filozofickému i estetickému relativismu. Výrazem tohoto přerodu se stala lyrická próza Pozemské živiny (1897), kterou je možno považovat za jakýsi Gidův manifest, ve kterém vyjadřuje svůj požadavek na osvobození vlastního já. To představuje jakýsi asketismus naruby, podle kterého se smysly musí otevřít všemu, co je přirozené, lidský život je sám o sobě dostatečným cílem, náboženské příkazy a morální konvence nezavazují. Subjektem i objektem jeho analýzy se stává hrdina, který nechce být spoután žádnými principy a ve všem se chce odlišit od ostatních lidí. Svědčí o tom jeho epické příběhy Imoralista (1902), Těsná brána (1909), Vatikánské kobky (1914) i Pastorální symfonie (1919), které sledují a rozvíjejí konflikty, vznikající ze střetu silného jedince s omezujícím vlivem prostředí.
Roku 1909 založil společně s Jacquesem Copeauem a Jeanem Schlumbergerem literární magazín La Nouvelle Revue Française (NRF) a vedl jej do roku 1914. Magazín se hlásil k novému klasicismu a hodlal uvádět kvalitní literární díla, aniž by podporoval nějaké literární doktríny. Díky jeho doporučení tak vyšel například román Jean Barois od Martina du Garda.
Na vrcholu své popularity se ocitl po skončení první světové války, kdy do jeho díla začal pronikat zájem o současné problémy, jak o tom svědčí jeho román Penězokazi (1925). O sobě samém vypověděl s naprostou upřímností v autobiografickém románu Zemři a živ budeš (1926), ve kterém se přiznal ke své homosexualitě (přestože byl od roku 1895 ženat se svou sestřenicí Madeleine Rondeauxovou) a obhajoval ji.
Sándor Márai v díle Denníky I. píše: „Gide byl otrokem sexuální a spisovatelské vášně...“
Na počátku třicátých letech začal projevovat sympatie k úsilí o sociální přestavbu světa. Byl okouzlen projektem komunistické společnosti, který ovšem chápal po svém jako uskutečnění moderně reformovaných vztahů prvotního křesťanství. Společně s André Malrauxem intervenoval v Berlíně za osvobození uvězněného komunistického funkcionáře Georgi Dimitrova a roku 1936 navštívil dokonce Sovětský svaz. Hluboké rozčarování z této cesty pak popsal ve své reportáži Návrat ze Sovětského svazu, která vyvolala ostrou kritiku ze strany tehdejších levicových intelektuálů, přestože mnoho z nich nemělo se sovětským prostředím vlastní zkušenosti (v Česku například vystoupil s polemikou básník Stanislav Kostka Neumann ve své knize Anti-Gide).
Roku 1947 obdržel Nobelovu cenu za literaturu za jeho obsáhlé a umělecky významné literární dílo, v němž lidské problémy a životní podmínky vystihl s neochvějnou láskou k pravdě a psychologickou bystrozrakostí (citace z odůvodnění Švédské akademie).
Zemřel počátkem roku 1951 v Paříži. Byl pochován na hřbitově Cimetière paroissiale de l'eglise Saint Gabriel v Cuverville v departementu Seine-Maritime.
V roce 1952 zařadila katolická církev spisy A. Gida na Index zakázaných knih.[1]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
