From Wikipedia, the free encyclopedia
203,2mm kanón typu 3. roku japonského císařského námořnictva byl vyvinut na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století na základě staršího 200mm kanónu typu 3. roku a dočkal se nasazení i za druhé světové války. Kanón měl ráži 203,2 milimetrů, hlaveň délky 50 ráží a používal dělený náboj. Oficiální označení bylo 50-kókei 3-nen šiki 2-gó 20-senči hó (五十口径三年式二号二〇糎砲 ~ 50kaliberní 20cm kanón typu 3. roku číslo 2).
| 203,2mm/50 kanón typu 3. roku 五十口径三年式二号二〇糎砲 50-kókei 3-nen šiki 2-gó 20-senči hó | |
|---|---|
 Baterie osmi 203,2mm kanónů typu 3. roku v dělových věžích modelu E3 na přídi těžkého křižníku Čikuma | |
| Typ | Lodní kanón |
| Místo původu |  Japonské císařství |
| Historie služby | |
| Ve službě | 1931 – 1945 |
| Používána | Japonské císařské námořnictvo |
| Války | Druhá čínsko-japonská válka Druhá světová válka |
| Historie výroby | |
| Konstruktér | Čijokiči Hada[1] |
| Navrženo | 1914 závěr 1930 dělo |
| Výrobce | Dělo: Kure a Mororan Lafetace: Kure a Jokosuka[2] |
| Vyrobeno kusů | nejméně 160 kusů |
| Základní údaje | |
| Hmotnost | 19 000 kg samotné dělo se závěrem 166 000 až 175 000 kg dvouhlavňové lafetace[3] |
| Délka | 10 310 mm celkem 1348 délka nábojové komory[4] |
| Obsluha | 38 mužů/věž: 19 ve věži 9 v muničním skladu 10 ve skladu prachových náplní[5] |
| Typ náboje | dělený Délka granátu: 906,2 mm protipancéřový typu 91 906,2 mm nebo 910,0 mm trhavý typu 91 880,0 mm trhavý typu 0 860 mm nebo 865,5 mm san-šiki dan 125,85 kg hmotnost granátu 33,8 kg hmotnost prachové náplně ve 2 náložích[6][3] |
| Ráže | 203,2 mm |
| Závěr | šroubovací |
| Náměr | -5 ° až +40 ° lafetace C a D -5 ° až +70 ° lafetace E -5 ° až +55 ° lafetace E1, E2, Modifikovaná E2 a E3[3] |
| Kadence | 3 až 5 ran/min[3] |
| Úsťová rychlost | 835[4] či 840 m/s[3] |
| Maximální dostřel | S protipancéřovým granátem: 28 900 m lafetace C a D při 40° elevaci 29 400 m lafetace E při 45° elevaci[4][3] |
| Zásobování municí | 120 až 126 nábojů/hlaveň[3] |
203,2mm kanóny byly na počátku druhé světové války v Tichomoří vyzbrojeny všechny japonské těžké křižníky: od počátku je nesly jednotky tříd Takao a Tone, zatímco jednotky tříd Furutaka, Aoba, Mjókó a Mogami je získaly během přezbrojení ve 30. letech.
V roce 1924 přijalo císařské námořnictvo do výzbroje 200mm kanón typu 3. roku. Ten ale nevyužíval maximální povolené ráže, kterou pro vedlejší kategorie válečných plavidel stanovila washingtonskou konferencí, tedy 8 palců (203,2 mm).
Dne 6. dubna 1931 byl proto císařským námořnictvem přijat do výzbroje 20cm kanón typu 3. roku číslo 2 s hlavní ráže 203,2mm. Jelikož nový kanón používal stejný závěr, navržený již roku 1914, zůstalo novému kanónu označení jako typ 3. roku (éry Taišó: 三年式 3-nenšiki – tj. roku 1914). Původní 200mm kanón byl ke stejnému dni přeznačen na 20cm kanón typu 3. roku číslo 1.
Jako první byly nové 203,2mm kanóny instalovány na čtyřech těžkých křižnících třídy Takao. Zároveň byly v období od prosince 1931 do ledna 1934 na 203,2mm kanóny přezbrojeny všechny čtyři křižníky třídy Mjókó.[7] Každá z těchto osmi jednotek nesla deset kanónů. Ve druhé polovině třicátých let byly 203,2mm kanóny přezbrojeny i všechny jednotky tříd Furutaka a Aoba (každá nesla po šesti hlavních), přičemž dvanáct děl třídy Furutaka byly ve skutečnosti převrtané 200mm kanóny sejmuté z křižníků Ašigara a Haguro.[8] V letech 1939 až 1940 byly 203,2mm kanóny instalovány na všech čtyřech křižnících třídy Mogami, kde nahradily tříhlavňové 155mm kanóny typu 3. roku,[9] zatímco oba křižníky následující třídy Tone byly na 203,2mm kanóny upraveny již během stavby (původně měly nést rovněž pouze 155mm kanóny) a dokončeny každý s osmi 203,2mm kanóny ve dvouhlavňových věžích na přídi.[10]
203,2mm kanóny měly být vybaveny i oba těžké křižníky třídy Ibuki, ale ani jeden z nich nebyl dokončen. Každý měl nést po deseti kanónech ve dvouhlavňových věžích.[11]
203,2mm kanóny (spolu s japonskými těžkými křižníky) prodělaly celou druhou světovou válku v Pacifiku. Kromě hladinových střetnutí se zapojovaly i do protiletadlové palby, neboť všechny lafetace měly větší či menší schopnost vedení protiletadlové palby. Od roku 1943 byl k dispozici dokonce speciální granát typu 3 – san-šiki dan (三式弾) – se zápalnou submunicí používaný proti letadlům. Po válce byly zachované kanóny zkoumány Spojenci a U. S. Naval Technical Mission je zahrnula ve svých reportech 0-47(N)-1 a 0-54(N).
Složená hlaveň se skládala z duše A, omotané drátem a nakonec plášťované vnějším prstencem po celé délce. Vývrt hlavně tvořilo 48 drážek o hloubce 2,28 mm a šířce 8,299 mm. Pole mezi drážkami mělo 5,0 mm. Drážkování bylo konstantní a jeden závit měl hloubku 27,56 ráží (5600,192 mm)[3]
Nábojová komora měla objem 68 dm3 a při výstřelu v ní byl vyvinut tlak 3130 kg/cm2. Závěr byl šroubovací, ovládaný hydraulicky, případně ručně.[3]
Životnost hlavně byla 320 až 400 výstřelů.[3]
Pro 203,2mm kanóny typu 3. roku bylo vyvinuto celkem sedm typů munice:
Všechny lafetace 203,2mm kanónů typu 3. roku byly ve dvouhlavňových dělových věžích. Ve všech věžích byla děla umístěna ve vzdálenosti 190 cm od sebe a nabíjela se při elevaci +5 ° nebo +7 °. Otáčení věží bylo elektro–hydraulické a velmi hlučné. Maximální rychlost změny odměru byla 4 °/s[1][3] Jednalo se o lafetace C a D, což byly přestavěné lafetace starších 200mm kanónů typu 3. roku, a nové lafetace modelu E (a jeho modifikace):
Třída Takao nesla po dokončení dělostřelecký zaměřovač typu 14 kombinovaný s koincidenčními dálkoměry typu 14 (tři 6m na dělových věžích č. 1, 2 a 4 + tři 4,5m na můstku a nad hangárem), sokutekiban typu 13, henkjo ricuban typu 11 a kjori tokei typu 10 nebo 11. Na Takao a Atago byl v letech 1938 a 1939 instalován nový systém, založený na zaměřovači typu 94, 6m dálkoměrech typu 14, sokutekiban typu 92 a balistickém počítači typu 92.
Křižníky třídy Mjókó si po přezbrojení ponechaly starý systém řízení palby, jako pro původní 200mm kanóny typu 3. roku, ale během pozdějších přestaveb ve 30. letech jednotky postupně obdržely nový systém obdobně jako Takao a Atago. Jednotky tříd Furutaka a Aoba obdržely stejný systém přímo při přezbrojení.
Třída Mogami byla po přezbrojení vybavena 8m dálkoměry typu 13, 6m dálkoměry typu 14, dělostřeleckým zaměřovačem typu 94 a balistickém počítači typu 92 modifikace 1. Třída Tone nesla systém o stejném složení již od počátku.
Císařské námořnictvo koncem třicátých let pracovalo na způsobu, jak zmenšit rozptyl salvy při střelbách na velké vzdálenosti. Zejména u desetihlavňových jednotek byl rozptyl neúměrně velký: třída Takao na střelbách v roce 1933 měla rozptyl dokonce až 483 metrů při střelbách na vzdálenost 19 300 metrů.[20] Počátkem 30. let desetihlavňové jednotky vykazovaly přibližně poloviční pravděpodobnost zásahu, než jednotky tříd Furutaka a Aoba, které byly vybavené pouze šesti 203,2mm kanóny – viz Statistiky zkušebních paleb.
Řešení bylo nalezeno v tzv. dělostřeleckém zpožďovači typu 98, který byl přijat do výzbroje 17. června 1938 a následně instalován na japonské těžké křižníky. Sestával ze dvou částí: první snížila zpoždění výstřelu na méně než 0,1-0,2 sekundy po sepnutí okruhu v místnosti řízení palby a druhá zavedla časovou prodlevu 0,03 s mezi výstřelem jednotlivých děl v dělové věži. Tím se snížilo vzájemné ovlivňování letících granátů a došlo ke snížení rozptylu salvy.[21]
| Jednotky | Období | Na 10 000 m | Na 15 000 m | Na 17 000 m | Na 20 000 m | Na 23 000 m |
|---|---|---|---|---|---|---|
| Furutaka a Aoba | 1926-1930 | 8,5 % | 3,0 % | 1,3 % | — | — |
| Furutaka a Aoba | 1931-1934 | 17,0 % | 12,7 % | 11,0 % | 8,7 % | — |
| Mjókó a Takao | 1930-1934 | 11,5 % | 6,7 % | 5,1 % | 3,0 % | 1,5 % |
| všechny | 1935-1940 | 15,0 % | 10,2 % | 8,4 % | 6,0 % | 4,0 % |
| Rok střeleb | Jednotky | Vzdálenost | Rozptyl |
|---|---|---|---|
| 1932 | třída Mjókó[p 1] | 22 300 m | 352 m |
| 1933 | třída Takao | 19 300 m | 483 m |
| 1936 | třída Mjókó | 20 000-22 000 m | 280-330 m |
| 1937 | třída Takao | 20 000 m | 435 |
| 1938 | Maja a Čókaj | 17 800 m | 400 m |
| 1939 | Maja a Čókaj | 18 300 m | 330 m |
| 1940 | 10-dělové jednotky | 20 000 m | 380 |
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
