námořní kanón From Wikipedia, the free encyclopedia
127mm kanón typu 3. roku japonského císařského námořnictva byl lodní kanón vyvinutý ve dvacátých letech 20. století a nasazený za druhé světové války. Měl ráži 127 milimetrů, hlaveň délky 50 ráží (6350 mm) a používal dělený náboj. Hlavní dělostřelecká výzbroj torpédoborců císařského námořnictva od třídy Fubuki až po Júgumo a Šimakaze se zakládala právě na těchto kanónech v jednohlavňovém a dvouhlavňovém uspořádání.
127mm/50 kanón typu 3. roku 五〇口径三年式一二糎七砲 五十口径三年式十二糎七砲 50-kókei 3-nen šiki 12-senči 7 hó | |
---|---|
127mm kanón typu 3. roku v dvouhlavňové lafetaci modelu B na přídi torpédoborce Sagiri (II. série Fubuki). Na vrcholu můstku se nachází věžička zaměřovače pro 127mm kanóny s dvoumetrovým dálkoměrem na samostatné platformě za věžičkou[1] | |
Typ | Lodní kanón |
Místo původu | Japonské císařství |
Historie služby | |
Ve službě | 1928 – 1945 |
Používána | Japonské císařské námořnictvo |
Války | Druhá čínsko-japonská válka Druhá světová válka |
Historie výroby | |
Konstruktér | Čijokiči Hada[2] |
Navrženo | 1926[3] |
Výrobce | Kanón: Kure a Hirošima Lafetace: Kure a Jokosuka[2] |
Vyrobeno kusů | cca 700 kusů[3] |
Základní údaje | |
Hmotnost | 4245 kg samotný kanón se závěrem[3][4] 18 700 kg jednohlavňové lafetace 32 500 kg dvouhlavňové lafetace[3] |
Délka | 6483 mm celkem[3] |
Délka hlavně | 6350 mm hlaveň[3] |
Obsluha | Jednohlavňová lafetace: 10 mužů Dvouhlavňová lafetace: 16 mužů[3] |
Typ náboje | dělený
Délka granátu: 437 mm Hmotnost granátu: 7,7 kg korditu[3] |
Ráže | 127 mm |
Závěr | šroubovací typu Welin[3] |
Náměr | Podle lafetace od -5° či -7° až +40°, či až do +75°[3] |
Odměr | Zbraně na přídi a zádi: cca 150° na obě strany[3] |
Kadence | 5 až 10 ran/min[3] |
Úsťová rychlost | tříštivo-trhavé a zápalné granáty: 910 m/s[4] nebo 915 m/s[3] osvětlovací granát: 750 m/s protiponorkový granát: 250 m/s[3] |
Maximální dostřel | Tříštivo-trhavé granáty: 18 380 m při elevaci 45° 12 200 m dostup při elevaci 75°[3] Podle O-54(N) dostup 11 500 m bez udání elevace[4] Protiponorkový: 4 300 m při elevaci 40°[3] |
Zásobování municí | Torpédoborce: 120 až 150 nábojů/hlaveň[3] |
Oficiální označení po přeznačení v roce 1929 bylo 50-kókei 3-nen šiki 12-senči 7 hó (五〇口径三年式一二糎七砲 nebo 五十口径三年式十二糎七砲 ~ 50kaliberní 12,7 cm kanón typu 3. roku).
V roce 1914, ve třetím roce éry Taišó (proto typ 3. roku: 三年式 3-nenšiki), zavedlo císařské námořnictvo nový šroubový závěr typu Welin (tj. s odstupňovaným přerušovaným závitem), který následně využilo několik nových kanónů (např. 200mm kanón typu 3. roku).[3][5] Dělostřelecký konstruktér Čijokiči Hada pak ve dvacátých letech navrhl další nový kanón[2] v nové ráži, ale se stejným typem závěru a císařské námořnictvo zařadilo kanón do výzbroje v roce 1926 jako 12 cm kanón typu 13. roku. Třináctého listopadu 1929 byl kanón přeznačen na 12,7 cm kanón typu 3. roku.[5]
Byl to první lodní kanón císařského námořnictva v ráži 127 mm. Spolu s lafetací těchto nových kanónů do tří uzavřených dvouhlavňových věží na nových torpédoborcích třídy Fubuki (první jednotka vstoupila do služby 30. června 1928[6]) tak císařské námořnictvo předběhlo všechny ostatní.[7] Nesly je i následující japonské torpédoborce – kromě posledních tříd Akizuki a Macu – a jako takové se dočkaly nasazení během druhé čínsko–japonské války a druhé světové války. Nesly je též torpédovky třídy Čidori, ale pro takto malá plavidla byly 127mm kanóny příliš těžké, což přispělo k převrácení torpédovky Tomozuru v bouři 12. března 1934. Po tomto incidentu byla třída Čidori přezbrojena na starší, ale lehčí, 120mm kanóny typu 3. roku.[8]
Plášťová hlaveň se skládala ze tří prstenců, které byly u pozdějšího modelu zredukovány na dva. Šroubovací závěr typu Welin se otevíral do boku – v dvouhlavňové lafetaci u levého kanónu doleva a u pravého doprava. Vývrt hlavně měl délku 5351 mm a byl tvořen 36 drážkami 1,52 mm x 6,63 mm. Pole mezi drážkami mělo šířku 4,45 mm. Drážkování bylo konstantní a jeden závit měl hloubku 28 ráží (3556 mm).[3] Životnost hlavně byla přibližně 550 výstřelů.[9]
Nábojová komora měla 16 dm3[3] a při výstřelu v ní (podle DiGiuliana) vznikal tlak 2840 kg/cm2, respektive 2800 kg/cm2 (podle 0-47(N)-1).[9]
Kanón používal dělený náboj a postupem času bylo pro něj zavedeno do výzbroje (minimálně) těchto sedm typů granátů:
Během války probíhal vývoj nového protiletadlového granátu, který měl mít větší dostřel díky delšímu a špičatějšímu tvaru. Před koncem války se podařilo dokončit testy a byla zahájena produkce.[3][21]
Prachovou nálož tvořil jeden hedvábný vak,[22] který v běžné velikosti obsahoval 7,7 kg prachu. Tím byl nejprve bezkouřový prach typu 13. roku (značený též jako DC ~ německý kordit) a od roku 1931 stabilnější bezkouřový prach typu 90 (F1 nebo F2).[3][23]
Na lodích císařského námořnictva se 127mm kanón typu 3. roku používal v celkem šesti různých elektrohydraulicky[24] ovládaných nestabilizovaných[25] lafetacích: čtyřech dvouhlavňových a dvou jednohlavňových:[3]
# | Typ | Použití | Obsluha | Hmotnost | Rozsah elevace | Rychlost změny elevace |
---|---|---|---|---|---|---|
Jednohlavňové | A | Hacuharu Čidori |
10 mužů | 18 700 kg | -7 ° až +55 ° | až 24 °/s |
B | Širacuju | |||||
Dvouhlavňové | A | Fubuki (I. série) | 16 mužů | 32 500 kg | -5 ° až +40 ° | až 27 °/s Každý kanón v samostatném lůžku, takže mohly měnit elevaci nezávisle na sobě |
B | Fubuki (II. a III. série) Hacuharu (B mod. 2)[26] Čidori |
-5 ° až +75 ° | ||||
C | Ariake[26] Širacuju Asašio Kageró |
-7 ° až +55 ° | ||||
D | Júgumo Šimakaze |
-7 ° až +75 ° | ||||
Není-li řečeno jinak, data podle DiGiuliana[3] |
Všechny lafetace byly uzavřené a poskytovaly obsluze ochranu před nepřízní počasí, střepinami a bojovými plyny.[3] První lafetace (dvouhlavňový typ A na Fubuki) měly stěny silné 9 až 12 mm. U modelu B byla z důvodu úspory hmotnosti tloušťka stěn redukována na pouhé 3,2 mm. Takto slabé stěny ale nedokázaly odolat vlnobití a musely být dodatečně zesíleny.[26]
Ve všech lafetacích byly granáty dopravovány k dělu pomocí výtahu[3] poháněného elektromotorem,[27] zatímco prachové nálože byly podávány manuálně. Rychlost otáčení věží byla 4 až 6 °/s.[3]
Torpédoborce používaly k řízení palby 127mm kanónů typu 3. roku metodu centrálního řízení palby „sleduj zaměřovač“ (cuibi haššin, follow the pointer),[28] která byla většinou založená na zaměřovači (方位盤 hóiban) typu 94.[29][30] Zaměřovač typu 94 doplňoval zjednodušený dělostřelecký počítač (biodoban) typu 94.[31]
V roce 1942 byl pro 127mm kanóny testován nový systém řízení palby typu 2 (ex typ 94 model 6), který měl být použitelný i k vedení protiletadlové palby, ale stavba nových torpédoborců s těmito zaměřovači se již neuskutečnila.[29][32]
Podle 0-47(N)-1 byly výkony 127mm kanónů typu 3. roku hodnoceny císařským námořnictvem jako excelentní, ale s příliš velkým rozptylem salvy při dopadu.[33] Kvůli pomalému otáčení a malé kadenci bylo použití těchto kanónů pro vedení protiletadlové palby značně problematické.[34] V letech 1943 a 1944 tak došlo na přežívajících torpédoborcích k sejmutí jedné dělové lafetace na zádi a jejímu nahrazení za 25mm kanóny typu 96 (většinou 2xIII). Pouze torpédoborce, které nesly dvouhlavňové lafetace typu D s elevací až 75 ° (čili Júgumo a Šimakaze), si své 127mm kanóny ponechaly.
Posledními torpédoborci císařského námořnictva, které byly vyzbrojeny 127mm kanóny typu 3. roku, byly třída Júgumo (typ A) a Šimakaze (typ C). Současně s nimi stavěné torpédoborce tříd Akizuki (typ B) a Macu (typ D) ale nesly 100mm kanóny typu 98, respektive 127mm kanóny typu 89, které lépe vyhovovaly požadavkům na vedení protiletadlové palby.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.