From Wikipedia, the free encyclopedia
Čínská opera je označení pro hudebně-dramatické umění, které se v průběhu staletí vyvinulo v Číně. Na rozdíl od evropské opery vznikla čínská opera v lidových kruzích a uměním nejvyšší společnosti se stala teprve později. Existuje celá řada žánrů čínské opery, odlišených především regionálně, z nichž nejznámější je pekingská opera. V době kulturní revoluce byla čínská opera zakázána a nahrazena maoistickými propagandistickými vystoupeními, od konce 70. let 20. století se řada čínských umělců opět snaží tuto tradici oživit.
První zmínka čínské opery je doložena už v raném období Číny a v dynastii Tang, kdy císař Xuanzong založil hereckou školu „Hrušňový sad“, která měla učit především o hudebních dramatech (pojem „Hrušňový sad“ se později začal užívat jako pojem pro čínské opery). Centrem opery se stala provincie Shanxi. Následně se rozvíjela za vlády dynastie Song. Během dynastie Ming se nejdůležitější operní formou stala opera Kunqu(zrodila se z regionální melodie Kunshan a následně se rozmohla od 16. do 18. století). [1][2]
Forma Kunqu opery byla natolik populární, že byly v této době vytvořeny nejznámější operní díla: Pivoňkový pavilon, Vějíř broskvového květu, Romance Tří Království a Cesta na Západ. Tato forma se nápadným způsobem přibližovala evropskému divadlu v předalžbětinském období – například ženské role hráli chlapci a scéna byla velmi prostá.
Tradiční čínská opera se od těchto dob významně nezměnila, repertoár neobohatily žádné nové příběhy.[1]
Razantní změny nastaly s koncem dynastie Qing a vznikem Čínské lidové republiky. Změny propojené s pokusy o modernizaci čínské opery v první polovině 20. století zachycuje známý film Sbohem, má konkubíno .[3]
Čínská lidová republika dala čínské opeře možnost rozkvětu. Na repertoáru byly jak staré, tradiční hry, tak i nové, moderní. V 60. letech 20. století byla vytvořena opera na objednávku čínské komunistické vlády, kdy jejím prostřednictvím propagovala právo lidu postavit se proti feudalismu. Jenže tato hra s názvem Hai Rui opouští úřad na námět z období dynastie Ming evokovala v lidech spíše kritiku Maovy vlády, tudíž byla následně stažena z repertoáru a její autor byl uvězněn a následně zemřel.[1]
Kulturní revoluce přinesla významné změny v podobě oproštění se od minulých standardů. Maova čtvrtá manželka herečka Jiang Qing, známá též jako Madam Mao [4], se stala reformátorkou umění. Tradiční pekingskou operu během kulturní revoluce zakázali, jelikož vyprávěla o starých, feudálních strukturách společnosti. Na popud reforem Jiang Qing byl vydán malý repertoár „revolučních oper“, které se držely klasické formy, ale vyprávěly nové příběhy, v nichž zlosyni byli příslušníci aristokracie, obchodní a nebo majitelé půdy. Hudba i tance byly původní z klasické tradice, avšak kostýmy a narativní složka byly zmodernizované.
V tomto duchu vznikly opery o rolnických vzpourách ve 20. letech 20. století (Rudá hlídka na jezeře Honghu, Dívka s bílými vlasy, Překonání řeky Dadu), také opery protijaponské (Revoluce pokračuje, Jiskra v rákosí) nebo opery o korejské válce.
Od 80. let 20. století začali přivádět k životu původní klasické podoby čínské opery, které se dostaly i na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
V Číně existují stovky regionálních variant čínské opery. Nejznámější z nich je pekingská opera.
Mezi další známé druhy čínských oper patří:
Pekingská opera je jednou z „místních/regionálních oper“. Tato forma nemá v Evropě obdoby a s evropskou klasickou operou toho nemá moc společného. Byla velice populární hlavně ve staré Číně.[6]
Pekingská opera vznikla v období dynastie Qing za císaře Qianlonga. Během cesty po jižní Číně navštívil opery v Anhui a Hebei a přivezl místní náměty do Peking, kde pak nechal vzniknout nové formě opery. Je jednou z nejznámějších forem čínské opery.
Děj má ve většině historickou, politickou nebo válečnou tematiku. Námět jsou inspirovány legendami, lidového vyprávění, historií a z literatury. Hrají se ve dvou formách; celovečerní dvouhodinové představení, nebo 20-30 minutové aktovky. Pekingské opery jsou vizuálně velmi propracované.
Běžným znakem pekingské opery je nejen zpěv, ale také mluvené slovo, akrobatické prvky, pantomima a prvky bojových umění .[5]
V pekingské opeře se vyskytují čtyři hlavní typy postav:
Představení bývá doprovázeno šesti nebo sedmi hudebníky s tradičními nástroji. Využívají se nástroje strunné (čínské dvoustrunné housle erhu, třístrunná loutna sanxian či tradiční loutna pipa), které podtrhávají sílu zpěvu. Dále perkusy (klapačky, bubny, gongy) sloužící k přerušení děje. Někdy se objeví i nástroje dechové: flétna, čínský roh, suona.
Představení se většinou skládá z kratších her bez přestávek. Důraz kladou na příběh hry, je potlačena psychologie postav. Jeviště bylo třístranné a otevřené. Typické bylo minimální využití kulis (možnost venkovních her, v chrámech či na tržištích). Kulisy byly nahrazeny bohatou gestikulací herců, významné využití symbolických pohybů. [1] Jednoduchost jeviště vyvažovaly zdobené kostýmy a velkolepé a bujaré líčení.
Charakteristickým znakem čínské opery jsou bílé "vodní" rukávy. [1]
Na herce čínské opery byly kladeny obrovské nároky. Student čínské opery se musí naučit „chang, nian, zuo, da“ („zpívat, mluvit, hrát a bojovat“). Lidé, kteří se chtěli věnovat studiu operního herce, se začínali učit již kolem sedmi či osmi let. Měli tréninky gymnastiky i bojových umění [5] a také hodiny zpěvu a hry. Studenti se snažili co nejpřesněji napodobovat svého mistra. Jejich trénink byl nejen fyzický, ale také emocionální. Identifikovali se časem do své typologie role - zloduch, komediant atd.
Herci museli také dokonale ovládat líčení, které se provádí podle určitých pravidel a společně s kostýmem pomáhá divákům určit charakter ztvárňované postavy. Barvy líčení měli svůj symbolický význam:
Kladné postavy mívají prosté, jednoduché vzory, naopak líčení záporných postav je složité a propracované.
Soustředění publika bylo často zaměřováno právě na herecké výkony. Vzhledem k tomu, že repertoár byl poměrně úzký, většina publika již znala děj hry.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
