Védánta
From Wikipedia, the free encyclopedia
Védánta (v dévanágarí वेदान्त) je jeden z šesti indická filozofických áštikových (ortodoxních) systému. Idealistické učení védánty poprvé systematicky rozvinul Bádarájana.[1][2]
Hlavními zástupci védánty jsou:
1. Advaita (Gaupada, Ádi Šankara) – Doslova nedualismus. Monistická škola, která ztotožňuje individuální jednotku (džíva) s brahmanem (absolutní neosobní božský princip). Advaita zastává doktrínu iluze (mája), kdy fenomenální svět je považován za iluzorní jediná skutečnost je brahman..
2. Višištadvaita (Rámanudža) – Doslova nedualita s rozdíly. Višištadvaita tvrdí, že individuální jednotka je totožná s Bohem jen v určitých principech. Ramanudža neuznal teorii iluze, podle něj je svět skutečným projevem Boha.
3. Dvaita (Madhva) – Doslova dualismus. Madhva, podobně jako většina védántských škol považoval svět za skutečný a byl zastáncem monoteistického absolutního dualismu.
4. Šudhadvaita védánta (Vallabha) – Vallabha zastával princip čistého nedualismu, kdy individuální jednotka je v principu totožná s Nejvyšším, avšak jak Bůh tak i duše si zachovávají svojí jedinečnost a odlišnost.
5. Dvaitadvaita (Nimbárka) – Dualismus v nedualismu. Někdy také bhédábhéda. Podle této filozofie jsou duše i Bůh zároveň oddělené i spojené. Oddělenost a jednota se vzájemně nevylučují.
Z těchto škol vychází celá řada subškol, například Ačintja-bhédábhéda-tattva nebo bhédábhéda, založena filozofem Bháskarou. Výraz védánta je složený ze sanskrtských slov véd (védy) a anta (závěr) a znamená v češtině „zakončení véd“.[3]
Všechna odvětví védánty vycházejí z upanišad. Upanišady jsou přidružené k základním védským samhitám (Rgvéda, Sámavéda a Jadžurvéda), staly se východiskem buddhismu a džinismu a jsou ideovým základem pozdějšího hinduismu.[3]