Severská renesance
From Wikipedia, the free encyclopedia
Severská renesance je označení pro tendence ve výtvarném umění na sever od Alp, které mají kořeny v pozdní gotice v Nizozemí a Německu (c.1430)[1] a rozšířily se na sklonku 15. a v 16. století. Je pro ně charakteristická empirická perspektiva a detailní realistická až naturalistická malba. Italská renesance neměla až do konce 15. století na severské umění vliv. Spíše než o "renesanci", která v Itálii znamenala inspiraci kulturou klasického starověku, jde na sever od Alp o "zrození nového stylu" bez návaznosti na antiku.
Od přelomu století docházelo ke vzájemnému uměleckému ovlivnění mezi Itálií a severem Evropy. Značný vliv měly grafické listy, které sloužily jako kompoziční vzory a malované oltáře, které byly z Nizozemí exportovány do celé Evropy. Severské inovace v technice malby, zejména užití průhledných olejových pojidel pigmentů (Jan van Eyck), umožnily dosáhnout nebývalé intenzity a hloubky barev. Pro obrazy "vlámských primitivů" je charakteristické velmi pečlivé vykreslení detailů a jednotlivých materiálů, iluzivní plastické znázornění figur a předmětů a přesné zobrazení světelného zdroje, stínů a zrcadlení. Figury jsou zasazeny do reálného interiéru a krajiny vyvolávají dojem hloubky (Konrad Witz).
Významnou roli hrála náboženská reformace a humanisté jako Rodolphus Agricola nebo Conrad Celtis.