vojenská ochrana hlavy From Wikipedia, the free encyclopedia
Vojenská přilba (též helma, dříve také lebka) je účelová pokrývka hlavy, druh přilby a důležitá součást vojenské výstroje, chránící před zraněním hlavy.
Helma s modrým potahem, používaná v mírových misích OSNKorintská přilbicePřilbice odpovídající cca roku 1400Burgonet Ferdinanda II., kolem 1550
barmice – pár nebo 2+1 závěsných dílů, kryjících okolí uší a zátylek, někdy tepané a spojené se zvonem pomocí kroužků; často celé z kroužkového pletiva
hledí – pohyblivá (zdvižná) část přilby, kryjící při boji (turnaji) oblast očí
chochol – péřový nebo kožešinový nástavec, vsazený do objímky na temeni přilby, často v pastelových barvách; u římských přileb jej může tvořit úzký kartáč ze štětin, vsazených do kolejnice, umístěné osově od čela až po zátylek
klenot – zpravidla dřevěné polychromované heraldické znamení rytíře, užívané při turnajích, ve středověku může mít podobu buvolích rohů, osekaných větví, zvířete či netvora
kukla – návlek na celou hlavu a krk, nejdříve z kroužkového pletiva, s otvorem pro tvář, obléká se pod přilbu, pokud přilba nemá barmice; později také kožená
lícnice – pár lícnic kryl tváře u přileb římské výrobní tradice; lícnici později nahradila barmice
maska – plát přilby kryjící celý obličej, nahrazuje nánosník
nánosník – osově svisle umístěný přední díl (hřbet) přilby, vykovaný vcelku se zvonem nebo samostatný prvek přinýtovaný k čelní části zvonu přilby; kryje nos a oblast očí
očnice – většinou brýlovitý přinýtovaný díl – nástavec oblasti nosu a očí, nahrazující také nánosník, typický pro Normany a Vikingy; na kbelcových přilbách v raném a vrcholném středověku je může nahrazovat pár probíjených křížů
segment – klenutý díl (článek) přilby
zvon – hlavní část (kupole) helmy; může být vykovaný z jednoho kusu, nebo složený ze segmentů
žebro – spojovací prvek segmentů zvonu; výztuha, může být z řemenové kůže
Starověk
Vyspělé armády starověkých říší (jako např. Římané a Řekové) měly vedle tělesných pancířů (bronz, kůže, později železo) také přilby pro ochranu hlavy. Velikostí, tvarem i dekorací se odlišovaly podle státu či provincie. Například řecké přilby více chránily obličej, římské zátylek. Přilby měly také reprezentační účel. Použitím výrazných barevných chocholů sloužily také k označování velitele jednotky.
Středověk
Pěchota i jezdectvo nosily přilby v této době zvané přilbice. Opět šlo o ochranu hlavy, ale rytíři urozeného původu si na přilbici umisťovali tzv. klenot. Ten vyjadřoval jejich příslušnost k rodu, ačkoli hlavním nositelem tohoto úkolu byl erb, obvykle umístěný na štítu. Přilby bývaly různého tvaru, později byly přizpůsobeny také ochraně očí, tedy se sklopným hledím. Začátkem 15. století se objevill tzv. italský šalíř, zvaný také „barbuta“.
Raný novověk
Ustupovalo se od složitých přileb, upřednostňovaly se jednoduché přilby, které měly hlavně plnit účel ochrany hlavy. Jistá zdobnost ještě zůstávala, jako příklad lze uvést přilby španělskýchconquistadorů, zvané „morion“, nebo francouzský „burgonet“. Hruškovitý tvar měla přilba nazývaná „birnbaum". Střelecký „šišák" byl nejobvyklejší pěchotní přilbou konce 16. a první poloviny 17. století. Z něj se za třicetileté války vyvinula „Pappenheimka" nazvaná podle velitele císařského vojska Pappenheima, nahradila předchozí typy přileb u jezdectva.[1]
Později se od přileb začalo upouštět a zaváděly se různé vojenské čepice. K návratu přileb došlo ve 20. století za obou světových válek.
20. století
Na začátku první světové války neměl žádný voják jinou ochranu hlavy než koženou nebo filcovou čepici či důstojnický klobouk (čáku),[2] které dokázaly hlavu ochránit nejvýše před šavlemi. Když začala zákopová válka, dramaticky vzrostl počet smrtelných zranění hlavy. Častěji bylo způsobeno střepinami z granátů než střelbou ze zbraně, protože hlava zdvižená ze zákopu byla nejohroženější částí těla.
Adrianova přilba: Francouzi na tragická zranění hlavy reagovali jako první a v červenci roku 1915 zavedli pro své vojáky Adrianovu přilbu, nazvanou podle důstojníka Louise Adriana. Byla vyrobena z ocelového plechu o tloušťce 1 mm, zepředu dozadu zpevněna osovým hřebenem a jako jediná ze všech konstrukcí měla po obvodu přiletovanou krempu ze silnějšího plechu. Do konce roku 1915 jí bylo vyrobeno 700 000 a každý následující rok 7 500 kusů. Užívaly ji armády Francie, Belgie, Ruska, Rumunska, Itálie a Srbska.
Brodieho železný klobouk: Poručík John Brodie dostal pověření ke konstrukci přilby pro britskou armádu v létě 1915. Tvar přilby odvodil ze středověkého železného klobouku. S hmotností 750 gramů byla tato přilba nejlehčí ze všech, ale také příliš mělká, takže nechránila uši a krk. Komfortním detailem byla vnitřní měkká vložka. Brodieho helmu vojáci nazývali Plechový klobouk (anglicky: Tin hat). Když roku 1917 vstoupily do války také Spojené státy, převzala železný klobouk i jejich armáda. Model M1917 byl vylepšený použitím plechu z manganové oceli o tloušťce 9,1 mm, aby helma odolala střelám z pistole ráže .45.
Druhá světová válka – přílby sloužily již pouze svému praktickému účelu. Byly mj. používány americké přilby M1, na něž se v Tichomoří používaly maskovací potahy se vzorem Duck hunter. Používány byly ještě ve Vietnamu. Tyto helmy byly později nahrazeny kevlarovými helmami PASGT.
Helmy PASGT jsou v současné době v armádě USA nahrazovány helmami Mich 2000. Oba typy mají balistickou odolnost na stupni US II. Dále jsou používány plastové přílby typu Pro-Tec, chránící hlavu pouze proti úderu.
Příslušenství
„Kočičí oči" – zvláštní páska navlékaná na helmu, se dvěma fosforovými částmi, které mají být umístěny na zadní straně helmy. Tyto přes den sbírají světlo a v noci jej slabě reflektují. Účelem je možnost rozeznání vlastních vojáků.
Potahy na helmu – potahy jsou obvykle s maskovacím vzorem, tento zároveň chrání helmu před poškrábáním. Proto bývá i na přílbách pro CQB potah černé barvy. Zvláštním případem je použití modrého potahu u mírových sil OSN, kde jednotky podle této části výstroje dostaly své lidové pojmenování (modré přilby).
