Vladimír Remek
československý letec, kosmonaut a politik From Wikipedia, the free encyclopedia
Vladimír Remek (* 26. září 1948 České Budějovice) je bývalý vojenský pilot a jediný československý kosmonaut ve vesmíru, Hrdina Československé socialistické republiky a Hrdina Sovětského svazu. Je 87. kosmonautem světa, prvním z jiné země než Sovětského svazu nebo USA, což bylo úspěchem československé kosmonautiky. Evropská kosmická agentura se k němu hlásí jako k „prvnímu evropskému kosmonautovi“.[1]
| Ing. Vladimír Remek | |
|---|---|
.jpg) Vladimír Remek (2018) | |
| Státní příslušnost | Česko |
| Datum narození | 26. září 1948 (76 let) |
| Místo narození | České Budějovice, Československo |
| Předchozí zaměstnání | vojenský letec |
| Hodnost | plukovník |
| Čas ve vesmíru | 7 dní, 22 hodin a 17 minut |
| Kosmonaut od | 1976 |
| Mise | Sojuz 28 (na Saljut 6) |
| Znaky misí | |
| Kosmonaut do | 1978 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
| Ing. plk. Vladimír Remek | |
|---|---|
 | |
| Poslanec Evropského parlamentu | |
| Ve funkci: 20. července 2004 – 15. prosince 2013 | |
| 6. velvyslanec ČR v Rusku | |
| Ve funkci: 16. ledna 2014 – 31. ledna 2018 | |
| Předchůdce | Petr Kolář |
| Nástupce | Vítězslav Pivoňka |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | KSČ |
| Nestraník | |
| v EP | za KSČM (2004–2013) |
| Narození | 26. září 1948 (76 let) České Budějovice |
| Národnost | Češi |
| Choť | Hana Davidová (1. manželka) Jana Remková (2. manželka) |
| Rodiče | Jozef Remek |
| Děti | Anna Brousková Jana Remková |
| Příbuzní | Jitka Chalupová (sestra) Dana Remková (sestra) Václav David (bývalý tchán) Ondřej Brousek (zeť) |
| Alma mater | Gagarinova vojenská letecká akademie |
| Profese | politik, diplomat, pilot, cosmonaut, voják, kosmonaut a Research Cosmonaut |
| Ocenění | Čestné občanství hlavního města Prahy (1978) Hrdina Sovětského svazu (1978) Hrdina Československé socialistické republiky (1978) Řád Klementa Gottwalda (1978)_ribbon.svg){kind=small} Medaile Za zásluhy při objevování vesmíru (1978) Leninův řád (1978) Medaile Za službu vlasti (1978).png){kind=small} Řád Jurije Gagarina (2008)Cena Antonína Vítka (2018)  Řád Bílého lva I. třída občanská skupina (2021)… více na Wikidatech |
| Podpis |  |
| Webová stránka | www |
| Commons | Vladimír Remek |
| Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Do kosmu Vladimír Remek letěl v rámci programu Interkosmos, když Sovětský svaz nabídl členským státům programu návštěvu jejich kosmonauta na sovětské vesmírné stanici. Ke svému letu na stanici Saljut 6 vzlétl společně se sovětským kosmonautem Alexejem Gubarevem 2. března 1978 na palubě kosmické lodi Sojuz 28, ve vesmíru prožil 7 dní, 22 hodin a 17 minut.
Po návratu do Československa do roku 1995 sloužil ve vojenském letectvu, naposledy jako ředitel Vojenského muzea letectví a kosmonautiky v Praze-Kbelích. Poté byl obchodním zástupcem ČZ Strakonice v Rusku, dva roky obchodním radou na českém velvyslanectví v Moskvě a v letech 2004 až 2013 poslancem Evropského parlamentu za KSČM. V letech 2014 až 2018 vykonával funkci velvyslance České republiky v Rusku.
Dětství a rodina
Otec Jozef Remek byl Slovák, vojenský pilot, později v hodnosti generálporučíka dlouholetý velitel letectva Československé lidové armády.[pozn. 1] Matka byla Češka. Vladimír Remek dětství prožil v Českých Budějovicích, kde vychodil základní devítiletou školu a kam se kvůli babičce často vracel. Pak se rodina přestěhovala do Brna, kde chodil na střední školu a dva roky také do Klubu mladých astronomů při hvězdárně na Kraví hoře.[3] Vojenské povolání otce rodinu přivedlo do dalšího bydliště, Čáslavi, kde byla letecká základna. Na dvanáctiletce v Čáslavi začal studovat v roce 1963,[4] a její studium zakončil maturitou v roce 1966.[5]
V roce 1967 se stal členem Komunistické strany Československa a zůstal jím do roku 1990.[6]
Má sestry Jitku a Danu. Je podruhé ženatý, z každého manželství má jednu dceru. Hovoří plynně rusky a anglicky.
Vojenský pilot
Remek s vyznamenáním[7] absolvoval čtyřleté studium na Vyšším leteckém učilišti v Košicích,[8] kde létal na cvičných proudových letounech L-29 Delfín. Po dokončení školy roku 1970 nastoupil k leteckému útvaru do Žatce, ale po měsíci byl přeložen k 1. Zvolenskému leteckému stíhacímu pluku v Českých Budějovicích vyzbrojenému MIGy 21.[9] Jeho otec tou dobou už byl vysoce postavený generál, Vladimír Remek však jakoukoli protekci odmítal; otci měl za zlé rozchod s matkou a jakékoliv narážky na něj mu vadily.[7]
V roce 1972 zahájil studium na Vojenské letecké akademii J. A. Gagarina v Moninu u Moskvy. V roce 1975 dostal vyznamenání Za službu vlasti. V Moninu studoval na výbornou, za čtyři roky měl na vysvědčení pouze jednu čtyřku (která v ruském známkování odpovídá české dvojce).[10] Po absolvování akademie se v roce 1976[8] vrátil nakrátko k mateřskému útvaru. Měl se stát zástupcem velitele pluku,[10] ale přišel neočekávaný obrat v kariéře – výběr kandidátů pro kosmický let.
Kosmonaut
V první polovině roku 1976 nabídl Sovětský svaz zemím sdruženým v programu výzkumu vesmíru Interkosmos účast v pilotovaných kosmických letech. V Praze probíhal výběr od června 1976. Z pilotů vojenského letectva bylo na základě pravidelných každoročních prohlídek vybráno 24 kandidátů, včetně Remka. Při dalších testech měl výborné výsledky – při práci pod časovým tlakem, při zátěži, při testech orgánu rovnováhy, trpěl však rýmou a nadváhou[11] – musel shodit 12 kg.[12] Postupně se počet kandidátů snížil na 8 a pak na čtyři – Ladislava Klímu, Oldřicha Pelčáka, Vladimíra Remka a Michala Vondrouška.[11][13] Po dalším kole testů už ve Středisku přípravy kosmonautů J. A. Gagarina v Hvězdném městečku zůstali Remek a Pelčák. V listopadu 1976 byl Remek povýšen na kapitána.[14]
Od prosince 1976 se v Hvězdném městečku s Oldřichem Pelčákem a dalšími kandidáty z Polska a NDR začal připravovat ke kosmickému letu. V červnu 1977 byly sestaveny posádky pro budoucí československo-sovětský let. První posádku tvořili sovětský kosmonaut plukovník Alexej Gubarev (velitel), který již měl za sebou let Sojuzem 17 a měsíční pobyt na stanici Saljut 4, a kapitán Vladimír Remek ve funkci kosmonaut-výzkumník.[11][14] Druhou tvořili Nikolaj Rukavišnikov, který absolvoval dva lety (Sojuz 10 a Sojuz 16) celkem v délce 8 dnů, a Oldřich Pelčák.[11]
Do vesmíru Gubarev s Remkem odstartovali z kosmodromu Bajkonur 2. března 1978 v 15:28 UTC v lodi Sojuz 28.[pozn. 2] Byla to první mezinárodní posádka v rámci programu Interkosmos i v historii kosmických letů vůbec.[8] Se stanicí Saljut 6 se Sojuz 28 spojil 3. března v 17:06 UTC, po spojení se kosmonauti přivítali se členy dlouhodobé posádky stanice Jurijem Romaněnkem a Georgijem Grečkem.
Pracovní den kosmonautů trval od 6 do 21 hodin,[15] zahrnoval i dvě hodiny cvičení.[11] Takřka na poslední chvíli bylo do výcviku Gubareva a Remka zahrnuto i ovládání zubní vrtačky, Romaněnko a Grečko na Saljutu 6 si totiž začali stěžovat na bolesti zubů. Po příletu Gubarev s Remkem sdělili kolegům, že jim zuby ošetří. Poté, co vyšlo najevo, že se ošetřování zubů začali učit před dvěma týdny, byli odmítnuti. Ovšem stížnosti na zuby řídící středisko už neslyšelo.[16][17]
V následujících dnech kosmonauti uskutečnili několik televizních reportáží, pomáhali stálé posádce a věnovali se vlastnímu vědeckému programu. Experimenty připravené československými vědci byly:[18]
- Chlorella-1, zkoumající rozmnožování řas Chlorella.[19]
- Tepelná výměna-2, srovnávající naměřenou teplotu těla s pocity kosmonautů.
- Oxymetr, měření okysličení tkání kosmonautů. Při zahájení prací kosmonauti zjistili poruchu napájení přístroje, zdroj sice improvizovaně nahradili sadou monočlánků, měření však už neproběhlo kompletně.[15]
- Supos, spočívající ve zjišťování psychologického stavu kosmonautů před, během a po letu.
- Extinkce, ve kterém Remek sledoval změny jasnosti hvězd při západu za obzor.
- Morava-splav, který využíval sovětskou pec Splav-1 k roztavení a pomalému (45 hodin)[15] chladnutí vzorků chloridu měďného a olovnatého a chloridu stříbrného.[18]
Remek patřil k většině kosmonautů, kteří z počátku letu trpěli nevolností způsobenou nezvykem organizmu na stav beztíže. Výjimečný ovšem byl otevřeným popisem svých obtíží, jeho sovětští kolegové se totiž obávali, že přiznáním potíží přijdou o šanci znova letět do vesmíru.[11] Třetí den letu, 4. března ve 14 a 20 hodin, proběhla tradiční tisková konference s kosmonauty, v tomto případě vysílaná československou televizí v přímém přenosu. Pro Remka nedopadla dobře, stále ještě trpěl nevolností a po více než roce v ruském prostředí byl pro něj rozhovor o letu a prováděných experimentech v češtině obtížný, těžce hledal správná slova.[11][20]
Po splnění programu letu se 10. března Gubarev s Remkem rozloučili s hostiteli, v 10:23 UTC se oddělili se Sojuzem 28 od stanice a v 14:45 UTC přistáli v Kazachstánu, asi 135 km severně od Arkalyku.[18] Celková délka Remkova letu činila 190 hodin a 18 minut.[21]
Důvody, proč byla vybrána posádka Gubarev-Remek, zatímco Nikolaj Rukavišnikov a Oldřich Pelčák zůstali jako náhradníci, jsou dodnes předmětem diskusí. Podle Tomáše Přibyla pravděpodobně ležely v soupeření mezi zainteresovanými sovětskými institucemi. Po neúspěchu letu Sojuzu 25 v říjnu 1977 byly posádky sestavovány vždy s nejméně jedním kosmonautem se zkušenostmi z předchozího letu. U mezinárodních posádek to musel být sovětský velitel, což při nedostatku zkušených vojenských kosmonautů z oddílu CPK přineslo nutnost zařadit na velitelskou pozici také kosmonauty – inženýry z Eněrgije. Prolomení dlouhá léta platícího pravidla „velitel je voják“ se pochopitelně zástupci CPK, a vojáci obecně, bránili.[22] V této situaci měla Gubarevova posádka výhodu proti Rukavišnikovi s Pelčákem prostě proto, že Rukavišnikov nebyl voják. I u závěrečných zkoušek (ve kterých byla dvojice Gubarev–Remek hodnocena jako o něco lepší)[11] se projevila zákulisní rivalita, když obě soupeřící skupiny nařkly protistranu, že napovídala „své“ posádce.[22]
Voják, obchodník, diplomat
Po návratu do vlasti Remek rok působil na Hlavní politické správě ČSLA,[23] poté byl vedoucím pracovníkem ve Výzkumném ústavu letectva v Praze-Kbelích.[8] V roce 1979 o svém životě, výcviku i samotném letu napsal s pomocí Karla Richtera knihu Pod námi planeta Země. Další knihou vydanou téhož roku byla Splněné naděje.[24]
Coby známá osobnost působil ve veřejných organizacích. Roku 1980 se stal členem Světové rady míru, byl členem předsednictva ÚV Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP). Roku 1990 se stal předsedou Společnosti přátel národů východu (transformovaného SČSP),[25] v jejímž čele zůstal i po přejmenování na Česko-ruskou společnost roku 2006.[26]
Od roku 1985 studoval na Vojenské akademii Generálního štábu v Moskvě, absolvoval ji o tři roky později. V následujících dvou letech sloužil v Brně ve funkci zástupce velitele 2. divize PVOS (protivzdušné obrany státu). Už od roku 1967 byl členem Komunistické strany Československa, v roce 1990 musel podle zákona členství ve straně jako voják ukončit. V letech 1990–1995 byl ředitelem Vojenského muzea letectví a kosmonautiky v Praze-Kbelích. V červnu 1995 odešel do zálohy v hodnosti plukovníka.[8]
Poté působil jako obchodní zástupce ČZ Strakonice v Ruské federaci, kde využíval své staré kontakty a prestiž kosmonauta. Byl mimo jiné generálním ředitelem společného podniku CZ-Turbo-GAZ v Nižním Novgorodu a v Moskvě, kde působil od roku 2001 jako ředitel zastoupení. V letech 2002 až 2004 byl obchodním radou a vedoucím obchodně ekonomického úseku velvyslanectví ČR v Moskvě.[8]
V roce 2001 mimo jiné přežil pád vojenského vrtulníku, v němž letěl společně s americkým astronautem Eugenem Cernanem.[6]
Evropský poslanec
V červnu 2004 byl zvolen do Evropského parlamentu jako nestraník na kandidátce KSČM. S ostatními komunistickými poslanci vstoupil do frakce Evropské spojené levice a Severské zelené levice (EUL/NGL), byl členem parlamentního výboru pro průmysl, výzkum a energetiku, parlamentní delegace EU-Rusko a náhradníkem výboru pro dopravu a cestovní ruch.[27] Patřil k nejaktivnějším českým poslancům, věnoval se zejména letectví a kosmonautice. Byl oceňován pro svůj přehled v otázkách týkajících se navigačního systému Galileo, ale i pro znalost Ruska.[28]
Ve volbách 2009 svůj mandát obhájil na dalších 5 let.[29] Stal se členem rozpočtového výboru a náhradníkem výboru pro průmysl, výzkum a energetiku, zůstal v parlamentní delegaci EU-Rusko.[27] Kanceláře měl mj. v Bruselu a Štrasburku.
Na podzim 2012 zvažovalo vedení KSČM jeho kandidaturu v první přímé volbě prezidenta České republiky, která proběhla v lednu 2013, ale Remek kandidovat odmítl. Výkonný výbor ÚV KSČM poté nevybral jiného kandidáta „aby se netříštily síly levice“.[30]
Vzhledem k přechodu do diplomatických služeb rezignoval dne 15. prosince 2013 na mandát poslance Evropského parlamentu.[31]
Velvyslanec
V březnu 2013 nový český prezident Miloš Zeman vnesl Remkovo jméno do diskuse o novém velvyslanci v Rusku.[32] Dne 31. července 2013 vláda Jiřího Rusnoka nástup Remka do funkce velvyslance schválila.[33] Dne 13. listopadu 2013 podepsal prezident Zeman Remkovu pověřovací listinu a v lednu 2014 jeho pověřovací listinu převzal v Moskvě za přítomnosti televizních kamer prezident Putin.[34][35] Svou velvyslaneckou misi ukončil 31. ledna 2018[36] a odešel do důchodu.[6][37]
Ocenění
Dne 16. března 1978, několik dní po letu, obdržel sovětský titul hrdina Sovětského svazu s Leninovým řádem, československý čestný titul letec-kosmonaut ČSSR a titul hrdina Československé socialistické republiky s Řádem Klementa Gottwalda. Byl vyznamenán medailí „Za službu vlasti“.[14]
Dne 24. září 1978 objevil Antonín Mrkos pozorováním z Hvězdárny na Kleti planetku obíhající v hlavním pásu, kterou pojmenoval po Vladimíru Remkovi – Remek (číslo 2552).[14]
U stanice metra Háje byl Vladimír Remek s Alexejem Gubarevem zvěčněn v sousoší Kosmonauti od sochaře Jana Bartoše. Stejné sousoší se nachází také v Košicích. Dalším umístěním sousoší bylo nádvoří ZŠ Slovan v Kroměříži. Při instalaci sousoší byli oba kosmonauti jmenováni čestnými občany města Kroměříž.
K 30. výročí letu do vesmíru jej v roce 2008 vyznamenal Svaz letců ČR vyznamenáním spolu s dalšími význačnými letci.[38] Při 50. výročí letu prvního kosmonauta Jurije Gagarina, 12. dubna 2011, mu ruský prezident Dmitrij Medveděv udělil medaili „Za zásluhy o dobývání kosmu“, v Radě federace obdržel řád Jurije Gagarina.[pozn. 3][39]
Dne 12. května 2018 obdržel Vladimír Remek Cenu Antonína Vítka za popularizaci kosmonautiky od Astronautické sekce České astronomické společnosti, a to jako vůbec první laureát této ceny.[40]
Dne 28. října 2021 obdržel Vladimír Remek od prezidenta Miloše Zemana Řád Bílého lva za významné proslavení vlasti v zahraničí.[41] O jeho vyznamenání se uvažovalo již dříve, Senát PČR však v roce 2018 rozhodl o tom, že jej prezidentovi k vyznamenání nenavrhne,[6] o tři roky později jej navrhla Poslanecká sněmovna.[42]
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.