zachování ú (nezměněno v ou; například nesú místo nesou)
zachování tvrdého ł
zachování é (nezměněno v í; někdy ve shodě se spisovnou češtinou: mléko, létat, někdy nikoliv: lét, řéct, chtět, mět, jest místo lít, říct, chtít, mít, jíst)
zachování koncovek -ý a -é v přídavných jménech (mladý muž, velké město)
koncovka -é v přídavných jménech 1. pádu množného čísla středního rodu (malé kuřata)
koncové -é v ženském rodě se někdy mění na -ej (o tej ženě)
znělé hlásky před jedinečnými samohláskami (například g nám místo k nám)
ve skloňování je zachováno koncové -a po měkké hlásce (moja duša, na koňa)
také zachováno -a- v příklonce sa a ve slabice před j (vajco)
stejně tak je po měkké hlásce zachováno u, ú (nezměněno v i, í; kupujú, chcu vašu ženu, s dušú, vidím ulicu)
u sloves 4. třídy je často ve třetí osobě množného čísla přítomného času koncovka -á (stojá, bojá sa)
zkracování dlouhé samohlásky v krátkých slovech jako prah, mak, blato, rana, nama, vama, hnit, spat, psat, znat, pit, bit, dat, zitra
7. pád množného čísla má většinou koncovku -(a)ma (ve shodě s obecnou češtinou, ale na rozdíl od lašských nářečí)
sloveso "být" má v 1. osobě jednotného čísla tvar (j)sem jako pomocné sloveso a tvar (j)su jako sponové sloveso a ve významu existovat
v první osobě minulého času je pomocné sloveso vždy zachováváno
ve třetí osobě minulého času mužského rodu nikdy neodpadá koncové -l (ale může být modifikováno tvrdou výslovností na -u)
ve třetí osobě množného čísla přítomného času vzoru dělat neodpadá koncové -í (dělají)
sloveso "být" má v druhé osobě singuláru tvar (j)si jako plnovýznamové / sponové sloveso, ale jako pomocné sloveso minulého času je stahováno na -s
dlouhé ó před j a zčásti před ň (dójí, hnójí, hóňí)
ve 3. pádě množného čísla podstatných jmen mužského a středního rodu je koncovka -om nebo -ám (místo -ím, -ům)
ve 2. pádě jednotného čísla neživotných podstatných jmen mužského rodu tvrdého skloňování je zpravidla koncovka -u
v 6. pádě množného čísla podstatných jmen mužského nebo středního rodu je koncovka -och nebo -ách
některá slovesa 5. třídy přechází do 1. třídy (podívu sa, zpívu); pokud se nějaké sloveso ve spisovné češtině může časovat podle obou tříd, upřednostňuje se první třída (hážu)
ve 2., 3. a 6. pádu jednotného čísla tvrdých přídavných jmen ženského rodu a rodových zájmen se užívá jen 3. a 6. pádu
rodová zájmena se často skloňují podle skloňování tvrdých přídavných jmen (vidím ju, s ňou > případně s ňú)
ve tvaru 7. pádu jednotného čísla skloňování zájmen mužského a středního rodu nedochází ke změně souhlásky před koncovkou
nestažené podoby při skloňování slov můj, tvůj, svůj (mojeho, tvojeho, svojeho)
spojka i je nahrazena slovem aj
typické slovo: "zebrat" (synonymum např. "vzít")
Nářečí východomoravské nářeční skupiny se dělí do následujících podskupin:
Slovácká podskupina se vyskytuje na Moravském Slovácku. Typickým rysem je absence tvrdého y (je vždy nahrazováno za měkké), zakončování tvarů všech sloves v 1. osobě množného čísla na -me a ve 2. osobě singuláru minulého času slovesa je pomocné sloveso být zásadně ve staženém tvaru -s.
Valašská podskupina se vyskytuje na Valašsku, v severní části území východomoravské nářeční podskupiny. Typickými rysy jsou: infinitivy končící na -ť, zachování měkkých retnic. Pod vlivem lašských nářečí se může objevovat přízvuk na předposlední slabice.
Kopaničářská nářečí, tvořící de facto přechod mezi českými a slovenskými dialekty. Hlavními znaky je absence ř (je nahrazováno hláskou r), zakončování 1. osoby plurálu sloves na -m, infinitivy, končící na -ť nebo -č a 1. osoba jednotného čísla slovesa být ve tvaru sem/som. Vyskytuje se v tzv. kopaničářských vesnicích v oblasti Moravské Kopanice.
