Tokáta a fuga d moll, BWV 565

Toccata a fuga d moll (BWV 565) je pravděpodobně nejznámější varhanní skladba všech dob. Skládá se ze tří částí: toccaty, která zde plní funkci předehry, dále čtyřhlasé fugy a krátké závěrečené pasáže. Za jejího autora je považován Johann Sebastian Bach, i když jeho autorství je některými odborníky zpochybňováno.

Historie

První strana nejstaršího dochovaného zápisu od Johannese Ringka

Podobně jako u mnoha jiných Bachových varhanních skladeb se ani v tomto případě nedochoval původní rukopis. Předpokládá se, že dílo vzniklo za Bachova působení v Arnstadtu v letech 1703-1707.

Nejstarší známý zápis skladby pochází od německého skladatele a varhaníka Johannese Ringka (1717-1778), a z něj přímo či nepřímo vycházejí všechny pozdější kopie.^[1]

Tiskem vyšla poprvé až v roce 1833 (tedy více než 80 let po Bachově smrti) ve vydavatelství Breitkopf & Härtel jako součást sbírky Bachových varhanních skladeb. Velký podíl na tomto vydání a obecněji na popularizaci Bachova díla měl Felix Mendelssohn; ten také Toccatu předvedl v roce 1840 v Lipsku na varhanním koncertě, který byl velmi dobře přijat kritikou.^[2]

Skladba si poté získala širokou oblibu a vzniklo mnoho transkripcí pro různé nástroje - mezi nejpopulárnější patří úpravy pro klavír od Carla Tausiga a Ferruccia Busoniho nebo orchestrální verze Leopolda Stokowského.

Struktura

Skladba je napsaná v tónině d moll a dělí se na tři hlavní části:

Úvodní pasáž tokáty

• Toccata začíná třemi charakteristickými sestupnými rychlými běhy od dominanty k tónice v paralelních oktávách, dále se rozvine zmenšený septakord, který je rozveden do durového akordu na tónice. Po tomto úvodu následují tři krátké sekce, které mají charakter improvizace na předestřeném tónovém materiálu; první a třetí část se skládají převážně z triol v paralelních oktávách, resp. sextách.
• Hlavním tématem čtyřhlasé fugy je jednoduchá melodická linka složená pouze ze šestnáctinových not prokládaných dominantou. Odpověď následuje těsně po dokončení tématu a to poněkud netypicky na subdominantě (obvyklejší je dominanta). Téma se později objevuje mimo jiné i na III. či VII. stupni tóniny. Zajímavostí je také jedno provedení tématu v sólovém pedálu bez doprovodu ostatních hlasů.
• V krátkém závěru se opakují některé motivy z toccaty, i na malé ploše v něm dochází k několika výrazným změnám tempa, a celá skladba je uzavřena mollovou plagální kadencí.

Zpochybnění Bachova autorství

V 60. letech 20. století se začaly objevovat pochybnosti o Bachově autorství a původní podobě skladby. Podle některých odborníků (např. Walter Emery^[3] , Peter Williams^[4] ) se v ní objevují prvky, které stylisticky neodpovídají Bachově rukopisu nebo předpokládané době vzniku skladby. Z tohoto nesouladu odvozují, že autorem může být někdo jiný a skladba vznikla později, než se dnes předpokládá. Podle jiné teorie je dílo varhanní transkripcí skladby určené původně pro strunný nástroj (housle, pětistrunné cello nebo loutnu).^[5]

Tyto teze však zůstávají spíše v rovině spekulací, neexistuje pro ně přímý důkaz a obecně je za autora skladby stále považován J. S. Bach. Muzikolog Christoph Wolff vysvětluje netypický styl tím, že se jedná o Bachovo velmi rané dílo, a některé prvky by údajně mohly být pokusem o kompenzaci technických nedostatků konkrétních varhan, na které Bach v té době hrál.^[6]

V populární kultuře

Motivy z Toccaty a fugy v d moll, zejména úvodní pasáž, se často objevují ve filmech, seriálech, počítačových hrách a podobně, a také slouží jako zdroj inspirace pro populární hudbu.

Příklady:

• filmy: Fantazie (1940), Sunset Boulevard (1950), Sladký život (1960), Fantom Opery (1962), Velké závody (1965), Monty Python: Smysl života (1983), Letec (2004) a mnoho dalších
• moderní coververze a remixy: Mega NRG Man - Back On The Rocks , Sky - Toccata, Egg - Fugue in D minor, Vanessa-Mae - Toccata and Fugue, Jon Lord - Back Onto This, Teapacks - Toccata and Fugue in D Minor Played in G Minor, Submatukana - The Krypt

Reference

1. WILLIAMS, Peter F. The Organ Music of J. S. Bach. [s.l.]: Cambridge University Press, 2003. ISBN 0-521-81416-2. S. 155.
2. STINSON, Russell. The Reception of Bach's Organ Works from Mendelssohn to Brahms. [s.l.]: Oxford University Press, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-19-534686-2. S. 55-60.
3. EMERY, Walter. Some Speculations on the Development of Bach's Organ Style. The Musical Times. 1966, roč. 107, čís. 1481, s. 596–603.
4. WILLIAMS, Peter. BWV565: A Toccata in D Minor for Organ by J.S. Bach?. Early Music. 1981, roč. 9, čís. 3, s. 330–337.
5. ALTSCHULER, Eric Lewin. Were Bach's Toccata and Fugue BWV565 and the Ciaccona from BWV1004 lute pieces?. Musical Times. 2005, roč. 146, čís. 1893, s. 77–86.
6. WOLFF, Christoph. Johann Sebastian Bach: The Learned Musician. [s.l.]: Oxford University Press, 2002. ISBN 0-19-924884-2. S. 72.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Tokáta a fuga d-moll, BWV 565 na Wikimedia Commons
• Volně dostupné partitury na webu projektu IMSLP

Portály: Hudba