proces nahrazování běloruské kultury ruskou From Wikipedia, the free encyclopedia
Rusifikace Běloruska (běloruskyрусіфікацыя Беларусі, také маскаліза́цыя,ruskyрусификация Беларуси) označuje historický proces, kdy zavádění ruštiny a ruské kultury stále více ovlivňuje běloruskou společnost, zejména v průběhu 20. století.[1]
Tento článek potřebuje úpravy.
Pohled na Polock, nejstarší město v Bělorusku, v letech 1812, 1912 a 2006. Důsledky zničení městských architektonických památek
V tomto období došlo k velkému nárůstu používání ruštiny ve školství, administrativě a veřejném životě, často souběžně s běloruskými kulturními a jazykovými prvky a někdy i v jejich stínu. Rusifikace je jednou z hlavních příčin nízké míry osvojení běloruštinyBělorusy.[2]
1773: Kateřina II. Veliká podepsala další dekret „O vytvoření místních soudů“, který opět stanovil povinné používání výhradně ruského jazyka v záznamech.
1787: Kateřina II. Veliká rozhodla, že náboženské knihy mohou být v Ruském impériu tištěny pouze v nakladatelstvích podřízených synodu ruské pravoslavné církve. V důsledku toho byla také zakázána činnost řeckokatolických tiskařů.[8].
1825: Začalo hromadné zatýkání místních běloruských politiků a jejich nahrazování Rusy. Po nástupu cara Mikuláše I. k moci bylo v letech 1830-1831 potlačeno Listopadové povstání.[11]
1831: Vytvoření zvláštního „západního výboru“, jehož úkolem bylo „sjednocení všech západním území s vnitřními provinciemi Velké Rusi“. Ministr vnitra Ruské říše Pjotr Valujev připravil pro zmíněný výbor „Zvláštní pojednání o prostředcích rusifikace západního kraje“ (rusky Очерк о средствах обрусения Западного края).[12]
Jeden z běloruských kostelů před a po přestavbě
1832: Došlo k hromadné likvidaci řeckokatolických a baziliánských škol, které upřednostňovaly běloruštinu a běloruskou kulturu. Byla posílena kontrola vzdělávání ze strany ruské pravoslavné církve.[13][14]
1840: Car Mikuláš I. vydal dekret zakazující používání slov „Bělorusko“ (Беларусь) a „Bělorusové“ (беларусы) v úředních dokumentech. Země byla přejmenována na „Severozápadní kraj“ (rusky Северо-Западный край).[15].
1852: Současně s likvidací řeckokatolické církve začalo hromadné ničení běloruské náboženské literatury. Jozef Semaško, pravoslavný kněz a biskup, byl osobním svědkem spálení 1295 knih nalezených v běloruských kostelech. Ve svých pamětech hrdě hlásal, že během následujících tří let bylo na jeho příkaz spáleno dva tisíce svazků knih v běloruštině.[16][17]
Michail Muravjov
1864: Michail Nikolajevič Muravjov (1796-1866), známý svým poškozováním běloruského obyvatelstva, se stal generálním gubernátorem „Severozápadního kraje.“[18] Zvláštní pozornost věnoval školství, proslavilo se Muravjovo heslo: „Co nedokončil ruský bajonet, to dokončí ruská škola a kostel.“[19][20][21]
1900: Ministerstvo školství Ruského impéria zadalo všem školám úkol, aby „děti různých národností získaly ryze ruskou orientaci a připravily se na úplné splynutí s ruským národem.“[22]
1914: Běloruský lid nebyl zmíněn v rezolucích Prvního ruského kongresu národního vzdělávání, který uváděl velký počet národů Ruského impéria, jejichž dětem bylo nabídnuto vzdělání v národních jazycích. Obecně platí, že po celou dobu ruské vlády v Bělorusku ruské úřady nepovolily otevření jediné běloruské školy.[23]
1929: Konec politiky „Běloruska“ a začátek politických represí.[24]
1930: V Sovětském svazu pod rouškou „boje proti náboženství“ začalo hromadné ničení unikátních architektonických památek. Na příkaz sovětských úřadů byly zničeny starobylé kláštery ve městech Vitebsk, Orša a Polock.[25][26][27]
1937: Na příkaz sovětských úřadů byli zastřeleni všichni představitelé tehdejší běloruské inteligence a jejich ostatky byly pohřbeny na území Kurapatského traktu.[28]
1942: Janka Kupala, klasik běloruské literatury, byl v Moskvě zabit sovětskými speciálními službami.
1948: Aktivistka Olesja Furs byla odsouzena k 25 letům vězení v sovětských věznicích za vystavení běloruského státního znaku Pahoňa.[29]
Jeden z běloruských hradů, které byly zničeny za Sovětského svazu
1960: Po druhé světové válce, pod rouškou generálních plánů obnovy a přestavby měst, pokračovalo ničení architektonických památek. Bělorusové utrpěli největší ztráty z hlediska architektonického dědictví v 60. a 70. letech 20. století.[30]
1995: Po nástupu Alexandra Lukašenka k moci byly státní symboly Běloruska - bílo-červeno-bílá vlajka a historický znak Pahoňa nahrazeny upravenými sovětskými symboly a nahrazena byla i státní hymna. Ruština navíc získala status druhého státního jazyka (ruština se používá ve všech vzdělávacích institucích a v hromadných sdělovacích prostředcích), podle UNESCO hrozí běloruštině zánik.[31]
О русском языке в Белоруссии [online]. [cit. 2023-11-26]. S.23-24. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Миллер А. И. Планы властей по усилению русского ассимиляторского потенциала в Западном крае // «Украинский вопрос» в политике властей и русском общественном мнении (вторая половина XIХ века). — СПб: Алетейя, 2000.
Мікуліч Т. Мова і этнічная самасвядомасць. — Менск: Навука і тэхніка, 1996. — 159 s.
Самусік, А. Ф. Русіфікацыя сістэмы асветы на беларускіх землях у апошняй трэці XVIII — другой палове ХІХ ст. // Гістарычны альманах. Sv. 14. Гродна-Беласток, 2008. s. 48-93.
Станкевіч Я. Зь гісторыі русыфікацыі Вялікалітвы. — Нью-Ёрк: Крывіцкае (Вялікалітоўскае) Навуковае Таварыства Пранціша Скарыны, 1967. — 44 s.
Калита И. В. Современная Беларусь: языки и национальная идентичность. — Ústí nad Labem, 2010. — 300 s. ISBN978-80-7414-324-3.
._Полацак.jpg)
._Наваградак._Барысаглебская_царква.jpg)
.jpg)
._Койданаўскі_замак.jpg)
