český historik a balkanista From Wikipedia, the free encyclopedia
Pavel Hradečný (30. října 1938 Brno – 17. června 2006 Praha) byl český historik a balkanista. Oblastí jeho vědeckého zájmu byly nové a nejnovější dějiny jihovýchodní Evropy, zejména Albánie, Řecka a zemí bývalé Jugoslávie, vztahy mezi balkánskými státy a kontakty českých zemí s národy tohoto regionu.
PhDr. Pavel Hradečný, CSc. | |
---|---|
Narození | 30. října 1938 Brno Československo |
Úmrtí | 17. června 2006 (ve věku 67 let) Praha Česko |
Alma mater | Masarykova univerzita v Brně |
Povolání | historik |
Ocenění | Zlatý řád Naim Frashëri (2001) |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
V letech 1956-1961 vystudoval historii a český jazyk na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.[1] V akademickém roce 1959 až 1960 absolvoval roční studijní pobyt na univerzitě v Tiraně. V roce 1963 nastoupil na brněnské filozofické fakultě jako asistent. Zde také začal publikovat první studie a články, které se zaměřovaly na problematiku politických a hospodářských kontaktů meziválečného Československa, Rumunska a Bulharska.
V roce 1966 odešel do Prahy do Ústavu dějin evropských socialistických zemí Československé akademie věd, kde plánoval dokončit svou rigorózní práci. Znalosti srbochorvatského a albánského jazyka si prohloubil na stáži na univerzitách v Bělehradě a Prištině, kam ho ČSAV vyslala. Zde se také poprvé seznámil s kosovskou problematikou. Stal se jedním z mála českých albanistů a mezi historiky vůbec jediným znalcem Albánie a Kosova v tehdejším Československu, a později v České republice.[2] Díky znalosti albánštiny (ale i turečtiny) a několika pobytům v Albánii shromáždil řadu pramenů přímo ze zdejších zdrojů i odkazů ze světové historické literatury.[3] Svou rigorózní práci na téma Albánie mezi dvěma světovými válkami 1918-1939 obhájil v roce 1967 a získal tím titul PhDr.
Do jeho dalšího profesního života ovšem výrazně zasáhla tzv. normalizační prověrky, kdy byl jako sympatizant myšlenek „pražského jara“ vyloučen z komunistické strany a nebylo mu dovoleno obhájit v roce 1971 svou připravenou kandidátskou práci, ani cestovat do zahraničí. V ČSAV mohl pokračovat pouze na pozici vědeckotechnického pracovníka. I přes nepřízeň tehdejšího režimu nepolevil ve svém úsilí vytvářet původní odborné práce. Publikoval řadu článků a studií ( např. ve Slovanském přehledu a Slovanských historických studiích) o albánském meziválečném období a politickém vývoji po druhé světové válce.
Naplno však mohl rozvinout své odborné schopnosti až po listopadu 1989. V květnu 1991 mu bylo umožněno v rámci rehabilitačního řízení obhájit kandidátskou disertační práci K problematice zahraničněpolitického a vnitřního vývoje Albánie v letech 1939 - 1978, kterou tvořil soubor jeho dřívějších studií z šedesátých až osmdesátých let.[4]
V průběhu devadesátých let vydal velké množství odborných prací, byl například spoluautorem publikace Historické souvislosti rozpadu Jugoslávie (Praha 1996), ale i odborných článků a studií.[5]
Úzce se věnoval i dějinám Řecka. Vedl kolektiv českých historiků, kteří zpracovali publikaci Dějiny Řecka (Praha 1998) když sám napsal skoro tři pětiny této knihy. Publikace vyšla v Nakladatelství Lidové noviny, v edici Dějiny států. Vzápětí vydal monografii Řekové a Turci. Nepřátelé nebo spojenci? (Praha 1999), která popisuje vývoj řecko-tureckých vztahů, včetně nedořešené tzv. kyperské otázky. V následujícím díle s názvem Řecká komunita v Československu. Její vznik a počáteční vývoj 1948-1954 (Praha 2000) se věnoval integraci řeckých emigrantů do komunistického Československa a pozadí řecké občanské války. Tato publikace, sepsaná na základě nezveřejněných archivních materiálů, vzbudila značný ohlas jak v České republice, tak v Řecku. Nedokončené zůstaly jeho dvě velké knihy, a to Dějiny Albánie, které připravoval pro Nakladatelství Lidové noviny, taktéž do edice Dějiny států, a Kosovská otázka, která měla být vydána ve stejném nakladatelství v edici Dějiny a současnost. Po jeho smrti dokončil Dějiny Albánie Ladislav Hladký. K završení jeho práce přispěli také Virgil Monari s autorovou dcerou Pavlou Burdovou Hradečnou, kteří pojednali vývoj albánské kultury ve 20. století, a František Šístek, který dovedl výklad Dějin Albánie do bezprostřední současnosti.[6]
Významná byla i jeho pedagogická činnost. Vyučoval albánský jazyk a dějiny na Univerzitě Karlově v Praze, přednášel moderní historii Řecka na Masarykově univerzitě v Brně.
Neméně rozsáhlá byla i jeho popularizační činnost. Napsal množství novinových a časopiseckých článků,[7]vystupoval v rozhlase a televizi, spolupracoval s humanitární organizací Člověk v tísni a podílel se na školení příslušníků českého armádního kontingentu KFOR připravujícího se na misi v Kosovu. Publikoval i v zahraničí.[5] Jako jediný český albanista tlumočil českému prezidentovi Václavu Havlovi při jeho cestách do Kosova a při Havlově setkání s albánským prezidentem Redžepem Meidanim v Praze v roce 2000. Při té příležitosti od něj obdržel jedno z nejvyšších albánských státních vyznamenání, Zlatý řád Naima Frashëriho.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.