Otokar Rybář

Otokar Rybář (12. září 1865 Postojna – 12. ledna 1927 Bělehrad^[1]) byl rakouský právník a politik slovinské národnosti, předák Slovinců v Terstu, na počátku 20. století poslanec Říšské rady, po válce diplomat Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.

Otokar Rybář
Otokar Rybář, foto z r. 1927
poslanec Říšské rady
Ve funkci: 1907 – 1918
poslanec Terstského zemského sněmu
Ve funkci: 1900 – ???
Stranická příslušnost
Členství	Edinost
Narození	12. září 1865 Postojna Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	12. ledna 1927 (ve věku 61 let) Bělehrad Království SHS
Alma mater	Vídeňská univerzita
Profese	politik, diplomat a právník
Commons	Otokar Rybář
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie

Jeho otec Jan Rybář byl železničním úředníkem a inženýrem české národnosti. Otokar studoval v letech 1883–1887 právo na Vídeňské univerzitě, kde roku 1889 získal titul doktora práv. Od roku 1890 pracoval jako advokátní koncipient v Pazinu, od roku 1892 v Sežaně. Od roku 1895 vedl vlastní advokátní kancelář v Terstu. Zde byl také veřejně a politicky aktivní. Zastupoval slovinskou menšinu v Terstu. V letech 1907–1910 byl předsedou místní slovinské politické strany Edinost a až do roku 1918 předsedal i místní organizaci Sokola. Od roku 1900 zasedal jako poslanec Terstského zemského sněmu a byl členem obecní rady Terstu.^[1]

Na počátku 20. století se zapojil i do celostátní politiky. Ve volbách do Říšské rady roku 1907, konaných poprvé podle všeobecného a rovného volebního práva, získal mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor) za obvod Terst 5. Byl členem poslanecké frakce Svaz Jihoslovanů. Mandát obhájil za týž obvod i ve volbách do Říšské rady roku 1911, byl nyní nezařazeným poslancem.^[2] K roku 1911 se profesně uvádí jako advokát.^[3] Na Říšské radě se profiloval jako obhájce zájmů Slovinců z Terstu. V roce 1911 prosadil revizi výsledků sčítání lidu v Terstu z roku 1910, když zpochybnil kritérium obcovací řeči. V roce 1917 se podílel na formulování Májové deklarace, kterou se jihoslovanští poslanci přihlásili k utvoření společného jihoslovanského správního útvaru v rámci federalizované monarchie. V roce 1918 předsedal Národní radě v Terstu a byl členem Národní rady v Záhřebu.^[1]

Po válce se zapojil do diplomatických služeb. V letech 1919–1920 reprezentoval Království Srbů, Chorvatů a Slovinců na mírové konferenci v Paříži, kde se podílel na dojednávání hranic mezi jihoslovanským státem a Rakouskem a Maďarskem. V roce 1921 a 1922 pak vedl delegaci Království Srbů, Chorvatů a Slovinců na konferencích nástupnických států v Římě. V letech 1920–1922 žil v Lublani a Bledu. Od roku 1922 byl velvyslancem v různých zemích. Na ministerstvu zahraničních věcí v Bělehradu vedl odbor pro mezinárodní smlouvy.^[1]