italský skladatel operní a chrámové hudby From Wikipedia, the free encyclopedia
Nicola (Antonio) Porpora (17. srpna 1686, Neapol – 3. března 1768, Neapol) byl italský skladatel operní a chrámové hudby, představitel neapolské operní školy.
| Nicola Antonio Porpora | |
|---|---|
 Nicola (Antonio) Porpora | |
| Narození | 17. srpna 1686 Neapol, Neapolské království |
| Úmrtí | 3. března 1768 (ve věku 81 let) Neapol, Neapolské království |
| Povolání | hudební skladatel a hudební pedagog |
| Funkce | kapelník (Katedrála Nanebevzetí Panny Marie; od 1758) |
| Web | www |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Narodil se 17. srpna 1686 v Neapoli jako syn Carla a Cateriny Porporových. Otec byl neapolským knihkupcem. Ve věku 10 let byl přijat na konzervatoř Conservatorio dei Poveri di Gesu Cristo, kde jeho prvním učitelem kompozice byl Gaetano Greco. Aby se udržel na studiích, přivydělával si již od roku 1699 výukou hudby.
První zakázku na operu obdržel v roce 1708. Byla to opera „L'Aggrippina“ a měla okamžitý úspěch. Porporovu kariéru je možno sledovat podle podpisů na partiturách jeho oper. V roce 1711 byl kapelníkem prince Filipa Hesenského, generála rakouské armády v Neapoli. V roce 1713 byl kapelníkem portugalského velvyslance v Římě a v roce 1715 maestrem prestižní konzervatoře Conservatorio di S Onofrio. O rok později obdržel od prince Filipa, který byl v té době již guvernérem mantovským, čestný titul.
V roce 1717 tragicky zahynuli jeho otec i bratr a tak byl donucen znásobit svou pedagogickou činnost, aby mohl podporovat rodinu.
Operní scéna v Neapoli byla v té době ovládána Alessandrem Scarlattim. Porpora využil příležitosti, když Scarlatti odcestoval, a uvedl na scénu krátce po sobě dvě opery u příležitosti jmenin a narozenin císařovny Alžběty (manželky Karla VI.) a o rok později začala jeho spolupráce s dvěma vynikajícími umělci té doby, básníkem Pietrem Metastasiem a později slavným kastrátem Farinellim. V té době bylo Farinellimu pouhých 16 let.
Porpora prorazil i na římských scénách a byl si natolik jist svou kariérou operního skladatele, že se roku 1722 vzdal pedagogické činnosti na neapolských konzervatořích.
V roce 1724 uskutečnil bez většího úspěchu turné do Německa a Rakouska s operou „Damiro e Pitia“. Císař Karel VI. shledal jeho hudbu příliš ozdobnou a vyumělkovanou. Vrátil se tedy do Itálie, kde slavil velké úspěchy v Benátkách. Oceněním jeho umění bylo jmenování „Maestro del pio Ospedale degli'Incurabili“.
I v Benátkách však musel o svou pozici tvrdě bojovat. Nejprve soutěžil o přízeň publika s Leonardem Vincim a po jeho smrti mu vyvstal celoživotní konkurent v Johannu Adolfovi Hassem. V roce 1733 přijal v Londýně pozvání operní společnosti „Opera of the Nobility“, která měla konkurovat obdobné operní společnosti G. F. Händela. Jeho opery byly uváděny v Lincoln's Inn Fields Theatre, po počátečních úspěších se však společnost začala potýkat s finančními problémy. Porpora se v roce 1736 vrátil do Benátek. Útěchou mu mohlo být, že získal přátelství prince Waleského, kterému věnoval několik skladeb, a patrně i to, že Händelova operní společnost skončila obdobně.
Po příjezdu do Benátek obdržel titul „Maestro Incurabili“ a uvedl několik oper v hlavních benátských divadlech. V roce 1738 přesídlil do Neapole, kde dostal zakázku na operu k narozeninám neapolského krále Karla VII. a byl jmenován kapelníkem konzervatoře Conservatorio di S Maria di Loreto.
Po krátké zastávce v Londýně, kde uvedl premiéru své opery „Temistocle“ v Královském divadle (22. února 1743), se vrátil do Benátek a plně se věnoval výuce na konzervatoři Ospedaletto.
V roce 1747 byl pozván do Drážďan k saskému dvoru jako učitel zpěvu princezny Marie Antonie Walpurgis. Zde se opět setkal se svým starým rivalem Johannem Adolfem Hassem. Konflikt byl o to větší, že Porpora se snažil prosadit mladou sopranistku Reginu Mingotti proti manželce J. A. Hasse Faustině Bordoni. Navzdory těmto osobním kontroverzím byl Porpora jmenován dvorním kapelníkem (zatímco Hasse byl vrchním kapelníkem). U saského dvora sloužil až do roku 1752, kdy odešel do Vídně.
Ve Vídni obnovil přátelství s Pietrem Metastasiem a vyučoval řadu prominentních osobností. Mezi jeho žáky patřil i Joseph Haydn, který mu také vypomáhal jako korepetitor. Haydn později prohlásil, že skutečné základy kompozice mu dal právě Nicola Porpora.
V roce 1759 mu saský dvůr s ohledem na vypuknutí sedmileté války přestal vyplácet penzi. Přijal ještě zaměstnání na neapolských konzervatořích a zakázku na operu pro Teatro San Carlo. Ta však skončila neúspěchem. V září roku 1761 ze zdravotních důvodů na pedagogickou činnost rezignoval. Poslední léta svého života prožil v Neapoli.
Po životě plném úspěchů a mezinárodního uznání zemřel v chudobě 3. března 1768. Na jeho zádušní mši v chrámu Ecce Homo účinkovali všichni významní hudebníci Neapole bez nároku na odměnu.
Jeho dílo je velice rozsáhlé. Kromě skladeb uvedených v následujícím seznamu zkomponoval 130 světských kantát, 40 chrámových sborů, 7 mší, 9 sólových motet, 13 mariánských antifon a 22 jiných liturgických skladeb.
Těžiště jeho díla spočívá ve vokální tvorbě, zejména v opeře. Jeho nezanedbatelným vkladem do rozvoje tohoto žánru jsou recitativy, které se svou intonací a rytmem přibližují hovorové řeči. Instrumentální dílo je relativně malé. Dodnes živý je violoncellový koncert a Sinfonie da camera (op. 2).
Obrázky, zvuky či videa k tématu Nicola Porpora na Wikimedia Commons Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
