americký film From Wikipedia, the free encyclopedia
Někdo to rád horké (v anglickém originále Some Like It Hot) je americká kriminální komedie z roku 1959, k níž scénář napsali Billy Wilder s I. A. L. Diamondem. Inspirací se stala německá fraška Fanfaren der Liebe (1951, režie Kurt Hoffmann).
| Někdo to rád horké | |
|---|---|
.png) Americký plakát, 1959 | |
| Základní informace | |
| Původní název | Some Like It Hot |
| Země původu |  Spojené státy americké |
| Jazyk | angličtina |
| Délka | 120 min |
| Žánry | romantická komedie LGBT film kriminální film filmový muzikál Screwballová komedie drag černobílý film |
| Předloha | Fanfares of Love |
| Námět | německá fraška Fanfaren der Liebe |
| Scénář | I. A. L. Diamond Billy Wilder Robert Thoeren |
| Režie | Billy Wilder |
| Obsazení a filmový štáb | |
| Hlavní role | Marilyn Monroe Jack Lemmon Tony Curtis George Raft Pat O'Brien … více na Wikidatech |
| Produkce | Billy Wilder |
| Hudba | Adolph Deutsch |
| Kamera | Charles Lang |
| Střih | Arthur P. Schmidt |
| Výroba a distribuce | |
| Premiéra | 29. březen 1959 |
| Produkční společnosti | Mirisch Company United Artists |
| Distribuce | United Artists |
| Rozpočet | 2,9 mil. $ |
| Tržby | 25 mil. $ |
| Ocenění | Academy Award for Best Costume Design, Black-and-White (1958) National Board of Review: Top Ten Films |
| Někdo to rád horké na ČSFD, Kinoboxu, FDb, IMDb Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Děj je zasazen do Chicaga roku 1929. Dva mladí jazzoví muzikanti se na den svatého Valentýna stanou nechtěnými svědky masakru tamní mafie. Aby svým pronásledovatelům unikli převlečou se za ženy a jako Josefína a Dafné odjíždějí společně s výhradně dívčí jazzovou kapelou na Floridu. Joe se zde však zamiluje do hlavní zpěvačky Sugar a naopak do Dafné se zamiluje postarší milionář Osgood Fielding. Situace se ještě více zkomplikuje, když v závěru dorazí do floridského hotelu také gangsteři, kteří muzikanty pronásledují.
Billy Wilder napsal scénář k filmu společně se spisovatelem I.A.L. Diamondem.[1] Námět vychází ze scénáře Roberta Thoerena a Michaela Logana k francouzskému filmu Fanfáry lásky z roku 1935.[2] Původní scénář k filmu Fanfáry lásky se nepodařilo dohledat, a tak Walter Mirisch našel kopii německého remaku z roku 1951, Fanfáry lásky. Koupil práva na tento scénář a Wilder s ním pracoval a vytvořil nový příběh.Oba filmy sledují příběh dvou hudebníků, kteří hledají práci, Wilder však vytvořil gangsterskou podzápletku, díky níž jsou hudebníci na útěku.[3]
Studio najalo ženskou imitátorku Barbette, aby Lemmona a Curtise trénovala v genderové iluzi pro film. Monroeová pracovala za 10 procent z hrubého zisku nad 4 miliony dolarů, Curtis za 5 procent z hrubého zisku nad 2 miliony dolarů a Wilder za 17,5 procenta z prvního milionu po dosažení rentability a 20 procent poté.[4]
Tonyho Curtise si Billy Wilder všiml při natáčení filmu Houdini. (1953),[5] a myslel si, že Curtis by se na roli Joea skvěle hodil. "Byl jsem si jistý, že Tony se na to hodí," vysvětloval Wilder, "protože byl docela hezký, a když Marilyn řekne, že patří do rodiny Shell Oil, musí tomu být schopná uvěřit." [6] Wilderův první nápad na roli Jerryho byl Frank Sinatra, ale ten na konkurz nepřišel.[7] Do role Jerryho byli zvažováni také Jerry Lewis a Danny Kaye. Nakonec si Wilder vyhlédl Jacka Lemmona v komedii Operace Bláznivý ples[8] a vybral si ho pro roli. Wilder a Lemmon spolu pak natočili řadu filmů, včetně The Apartment a několika filmů, v nichž se objevil i Walter Matthau.
Podle York Film Notes natočili Billy Wilder a I.A.L. Diamond neočekávali, že by roli Sugar přijala tak velká hvězda jako Marilyn Monroe.[1] "Mitzi Gaynor byla ta, kterou jsme měli na mysli," řekl Wilder. "Přišla zpráva, že Marilyn tu roli chce, a pak jsme Šablona:Em mít Marilyn."[9] Wilder a Monroe spolu v roce 1955 natočili film The Seven Year Itch.
Byl to první „áčkový“ film George Rafta po několika letech.[10]
Film se natáčel v Kalifornii během léta a podzimu 1958.[11] AFI uvádí data výroby mezi začátkem srpna a 12. listopadem 1958 v Samuel Goldwyn Studios. Mnoho scén se natáčelo v Hotelu del Coronado v Coronadu, který se ve filmu objevil jako Seminole Ritz Hotel v Miami, protože zapadal do doby 20. let a nacházel se nedaleko Hollywoodu.
S Marilyn Monroe bylo mnoho problémů, protože se nesoustředila a trpěla závislostí na prášcích. Neustále chodila pozdě na natáčení a mnoho svých replik si nedokázala zapamatovat, podle Tonyho Curtise měla na jednu repliku v průměru 35-40 záběrů.[12] Správné znění repliky „To jsem já, Sugar“ trvalo 47 záběrů, protože Monroe si neustále pletla pořadí slov a říkala buď „Sugar, to jsem já“, nebo „To jsem já, Sugar“.[ujasnit] Tony Curtis a Jack Lemmon se během natáčení vsadili o to, kolik záběrů bude potřebovat, aby to řekla správně.[13] Na natáčení scény se Shellem Jr. a Sugar na pláži byly naplánovány tři dny, protože Monroe měla mnoho komplikovaných replik, ale scéna byla hotová za pouhých 20 minut.[14] Herecká trenérka Monroeové Paula Strasbergová a manžel Monroeové Arthur Miller se snažili ovlivnit natáčení, což Wilderovi a dalším členům štábu vadilo.[15][16]
Billy Wilder v roce 1959 hovořil o natáčení dalšího filmu s Monroe: „Probíral jsem to se svým lékařem a psychiatrem a ti mi řekli, že jsem příliš starý a příliš bohatý na to, abych to znovu podstoupil.“[17] Wilder ale také přiznal: „Moje teta Minnie byla vždycky dochvilná a nikdy nezdržovala produkci, ale kdo by platil za to, aby viděl mou tetu Minnie?“[18] Také prohlásil, že Monroe hrála svou roli skvěle.[19]
Ikonická závěrečná věta filmu „Nikdo není dokonalý“ se umístila na 78. místě v žebříčku 100 nejoblíbenějších filmových hlášek časopisu The Hollywood Reporter, ale ve finálním sestřihu se nikdy neměla objevit. Diamond a Wilder ji do scénáře zařadili jako „náhradní“, dokud nevymyslí něco lepšího, ale nikdy se jim to nepodařilo.[20]
Co se týče zvukové stránky, ve filmu je „silný hudební prvek“[1], přičemž soundtrack vytvořil Adolph Deutsch. Má autentickou jazzovou atmosféru 20. let a využívá ostré, dechové[ujasnit] smyčce, které v určitých momentech vytvářejí napětí, například kdykoli se objeví Spatsovi gangsteři. Co se týče kinematografie a estetiky, Billy Wilder se rozhodl natočit film černobíle, protože Jack Lemmon a Tony Curtis v plném kostýmu a s make-upem vypadali při prvních barevných testech "nepřijatelně groteskně".[1] Přestože Monroeová ve smlouvě požadovala, aby byl film barevný, souhlasila s tím, aby byl natočen černobíle, když viděla, že Curtisův a Lemmonův make-up jim na barevném filmu dodává „strašidelný“ vzhled.[21] Orry-Kelly, který měl na starosti kostýmy, vytvořil kostýmy i pro Marilyn Monroe[22][23] stejně jako Jack Lemmon a Tony Curtis,[24] poté, co kostýmy, které studio poskytlo pro hlavní mužské role, špatně padly.
Hlavní postavu Sugar si zahrála Marilyn Monroe vyobrazená jako sexuální symbol. Stylizovala se však i do polohy zranitelné osamělé zpěvačky. Hlavní mužské postavy ztvárnili Jack Lemmon (Jerry – Dafné) a Tony Curtis (Joe – Josefína).
Snímek byl nominován na Oscara v kategoriích nejlepší herec v hlavní roli (Jack Lemmon), kostýmy, výprava, kamera, režie a nejlepší adaptovaný scénář. Oscara získal za kostýmy. Obdržel Zlatý glóbus, když byl nominován v kategoriích nejlepší komedie, nejlepší muzikálový a komediální herec (Jack Lemmon) a nejlepší komediální a muzikálová herečka (Marilyn Monroe). Jack Lemmon si odnesl cenu Britské filmové a televizní akademie za nejlepšího nebritského herce.
Film se stal známým také závěrečnou větou Osgooda Fieldinga „Nobody is perfect“ (Nikdo není dokonalý).
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
