Miklós Jancsó

Miklós Jancsó (27. září 1921, Vác, Maďarsko – 31. ledna 2014) byl maďarský filmový režisér. Bývá řazen mezi nejoriginálnější světové filmové tvůrce, především pro svůj specifický filmový jazyk založený na eliminaci lineárního příběhu, práci s komparzem a maximálně dlouhých, kruhových záběrech kamery, využívající kontrast mezi vnitřní dynamičností obrazu a jízdy kamery. Jancsóův režijní styl vykrystalizoval na přelomu 60. a 70. let především ve filmech Beznadějní (Szegénylegények, 1965), Ticho a křik (Csend és kiáltás, 1967) a Rudý žalm (Lid dosud mlčí, Psaume rouge, Még kér a nép, 1971).

Tento článek potřebuje úpravy.

Miklós Jancsó
Narození	27. září 1921 Vác
Úmrtí	31. ledna 2014 (ve věku 92 let) Budapešť
Místo pohřbení	Hřbitov Kerepesi
Alma mater	Segedínská univerzita (do 1944) Univerzita divadelního a filmového umění (do 1951)
Povolání	filmový režisér, scenárista, filmový scenárista a filmový herec
Zaměstnavatel	Harvardova univerzita
Ocenění	Cena Balázse Bély (1966) Zasloužilý umělec Maďarska (1970) Cena za nejlepší režii v Cannes (1972) Kossuthova cena (1973) Cena pro vynikajícího umělce Maďarska (1980) … více na Wikidatech
Choť	Márta Mészárosová (1958–1968) Zsuzsa Csákány (1981–2014)
Děti	Nyika Jancsó Dávid Jancsó Gábor Jancsó
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Jancsó pochází z maďarsko / rumunského manželství, v roce 1944 vystudoval práva, v roce 1949 se oženil s Katalin Wowesznyi, s níž má dvě děti. V roce 1950 dokončil studia režie na Budapešťské filmové akademii. Po rozvodu s první ženou se v roce 1958 znovu oženil s maďarskou filmovou režisérkou Mártou Mészáros. Od roku 1959 začíná Jancsóova spolupráce se scenáristou a spisovatelem Gyulou Hernádim, která trvala až do Hernádiho smrti v roce 2005. Na konci 60. let potkal Jancsó italskou novinářku a scenáristku Giovannu Gagliardo, za jejíž spolupráce natočil několik snímků s mezinárodní obsazením v italské produkci. S Gagliardo také žil. V roce 1981 se Jancsó počtvrté oženil s režisérkou Zsuzsou Csákány, s níž má syna Davida.

Dílo

Odvrácená tvář

Jancsó začínal jako režisér dokumentárních filmů. Průlom pro něj znamenal druhý jeho celovečerní film Odvrácená tvář (Oldás és kötés, Cantata, 1963) v němž se silně nechal ovlivnit poetikou tzv. Tetralogie citů italského režiséra Michelangela Antonioniho. Odvrácená tvář tematizuje odcizení jedince jak ve vztahu ke svému povolání (lékař), tak ve vztahu k jeho kořenům a citovým vazbám. Ve filmu se objevuje pozdější typický motiv filmu ve filmu, kterým Jancsó vyjadřoval svůj odstup od prožívané reality. Film rovněž obsahuje scény s hudbou maďarského skladatele Bély Bartóka, podle jehož děl je nazvána pozdější Jancsóova nedokončená filmová trilogie Vitam et sanguinem.

Protiválečné snímky

Jancsóův další celovečerní film ...a sedmnáct jim bylo let (My way home, Így jöttem, 1965) je prvním z režisérových protiválečných děl, mezi něž spadají následující jeho filmy Beznadějní (Szegénylegények, 1966), Ticho a křik (Csend és kiáltás, 1967), Hvězdy na čepicích (Csillagosok, katonák, 1967), Beránek boží (Égi bárány, 1970) a s výhradami i další snímky. V předešlých jmenovaných krystalizují hlavní znaky Jancsóovy poetiky, ustaluje se okruh herců s nimiž spolupracuje a stále znovu se objevují i motivy, které postupně vytěsní psychologické motivace postav až k jejich stylizaci do "typů", případně jejich sled nahrazuje děj. Tyto motivy jsou nejčastěji spojeny se vztahem kata a odsouzeného, s mocenskou manipulací fakty i osobami, nejtypičtější z nich je pak exekuce (vražda) propuštěných vězňů ze zálohy. Všechny jmenované filmy se odehrávají v rovinaté krajině maďarské puszty, která je postupně abstrahována do "krajiny nikoho", případně jakési prakrajiny. Jmenované snímky jsou historicky ukotveny buď do doby po porážce revoluce roku 1848 (Beznadějní), do období Horthyovského teroru po roce 1918 (Ticho a křik) anebo do doby 2. světové války (...a sedmnáct jim bylo let). Film Beznadějní byl nominován na Zlatou Palmu v Cannes.

"Antické" filmy

V souvislosti se studentskými hnutími v roce 1968 vznikla další skupina Jancsóových děl, reflektující frustraci z revoluce i kontrarevoluce coby dějinných hnutí, která provází dezintegrace a extrémismus. V souvislosti s těmito díly se dá hovořit o nejzazším stupni Jáncsóovy filmové stylizace, leckdy překračující rámec dějového filmu. Jancsó začíná volit antická témata (La tecnica e il rito (1971), Roma rivuole Cesare (1974), Elektro má lásko (Szerelmem, Elektra, 1974), do filmů se dostávají postmodernisticky interpolované motivy (helikoptéra v Szerelmem, Elektra a jiné), scénář bývá nahrazen texty lidových písní (Lid dosud mlčí, Psaume rouge, Még kér a nép, 1971), případně revolučními texty (Marx, Engels). Filmem často provází hudebník - vypravěč, také práce s často obrovitým komparzem nabývá na stylizaci, často se jedná až o jakési tance mas v krajině, jmenovaná díla jsou pak nezřídka jakýmsi bizarním muzikálem. Film Lid dosud mlčí získal v Cannes Zlatou Palmu za režii.

70. léta

V polovině sedmdesátých let se hovoří o vyčerpání nosnosti a opakování se jancsóových motivů, spolupráce s italskou produkcí navíc vnášela do jeho filmů více a více komerčních aspektů (nahota, plytká dějová kostra). Pozoruhodné nicméně zůstávají z tohoto období přinejmenším filmy Soukromé neřesti, veřejné ctnosti (Vizi privati, pubbliche virtů, 1976), traktující aféru Mayerling jako politickou pomstu za velkou sexuální blasfémii, a nedokončená trilogie Vitam et sanguinem (1979), v jejíchž částech Magyar rapszódia a Allegro barbaro se naplno projevila Jancsóova režisérská virtuozita.

80. léta

V osmdesátých letech ztrácí Jancsó podporu velkých evropských producentů a obrací se k menším, často ateliérovým produkcím, z nichž bývá nejvýše oceňován alegorický snímek Tyranovo srdce, anebo Boccaccio v Uhrách (Zsarnok szíve, avagy Boccaccio Magyarországon, 1981). Film obsahuje stejné motivy, liší se však oproti předchozím výraznou typizací postav a zmíněným užitím filmového ateliéru. Koncem osmdesátých let nalézá Jancsó další ze svých typických motivů - přechod ze záběru do záběru beze střihů pomocí prolnutí skrz všudypřítomnou televizní obrazovku. Předešlé naznačuje i návrat dějů jeho filmů do městského prostředí a do současnosti. Některá jeho díla z této doby (Horoskop Ježíše Krista, Jézus Krisztus horoszkópja, 1988) nesou pro svou enigmatičnost spřízněnost s tvorbou amerického režiséra Davida Lynche.

Přelom tisíciletí

Koncem devadesátých let se Jancsó vrací do povědomí maďarské veřejnosti sérií nečekaně satirických, nízkorozpočtových improvizovaných snímků s titulními postavami dvou budapešťských hrobníků Kapy a Pepeho. Jancsó z těchto snímků za účasti mladých popových hudebníků udělal postupně až jakési satirické pořady nefilmového formátu. Mladická pružnost myšlení, černý humor a všudypřítomná nedůvěra k vládnoucímu establishmentu z Kapy a Pepeho učinila v maďarsku populární postavy u intelektuální mládeže.

V roce 2010 natočil film Oda az igazság (Zemřela spravedlnost) o dvoře Matyáše Korvína, v roce 2012 se podílel na povídkovém snímku 11 režisérů Maďarsko 2011.

Filmy

• 2010 Oda az igazság
• 2006 Ede megevé ebédem
• 2004 Mohácsi vész, A
• 2002 Kelj fel, komám, ne aludjál
• 2001 Utolsó vacsora az Arabs Szürkénél
• 2000 Anyád! A szúnyogok
• 1999 Lucerna Páně v Budapešti
• 1996 Szeressük egymást, gyerekek!
• 1992 Na krásném modrém Dunaji
• 1991 Bůh kráčí pozpátku
• 1988 Horoskop Ježíše Krista
• 1987 Sezóna příšer
• 1985 Aube, L'
• 1984 Muzsika (TV film)
• 1983 Omega, Omega... (TV film)
• 1982 Faustus doktor boldogságos pokoljárása (TV seriál)
• 1981 Tyranovo srdce anebo Boccaccio v Uhrách
• 1979 Allegro barbaro
• 1979 Maďarská rapsódie
• 1978 Életünket és vérünket
• 1976 Soukromé neřesti, veřejné ctnosti
• 1974 Elektra a její pravda
• 1974 Roma rivuole Cesare
• 1972 Lid dosud prosí
• 1971 Tecnica e il rito, La (TV film)
• 1970 Agnus Dei
• 1970 Füst
• 1970 Pacifista, La
• 1969 Sirokkó
• 1969 Svěží vítr
• 1968 Vörös május
• 1967 Hvězdy na čepicích
• 1967 Ticho a křik
• 1966 Beznadějní
• 1966 Közelröl: a vér
• 1965 A sedmnáct jim bylo let...
• 1963 Hej, te eleven fa...
• 1963 Odvrácená tvář
• 1961 Alkonyok és hajnalok
• 1961 Indiántörténet
• 1960 Eladás müvészete, Az
• 1960 Három csillag
• 1960 Idö kereke, Az
• 1960 Szerkezettervezés
• 1959 Halhatatlanság
• 1959 Izotópok a gyógyászatban
• 1958 Derkovitz Gyula 1894–1934
• 1958 Zvony odletěly do Říma
• 1957 Dél-Kína tájain
• 1957 Kína vendégei voltunk
• 1957 Peking palotái
• 1957 Színfoltok Kínából
• 1957 Város peremén, A
• 1956 Móricz Zsigmond 1879–1942
• 1955 Angyalföldi fiatalok
• 1955 Délután Koppánymonostorban, Egy
• 1955 Emlékezz, ifjúság!
• 1955 Varsói világifjúsági talákozó I-III
• 1954 Éltetö Tisza-víz
• 1954 Emberek! Ne engedjétek!
• 1954 Galga mentén
• 1954 Kiállítás képei, Egy
• 1953 Arat az orosházi 'Dózsa'
• 1953 Közös után
• 1952 8. szabad május 1, A
• 1951 Szovjet mezögazdasági küldöttek tanításai, A
• 1950 Kezünkbe vettük a béke ügyét

Odkazy

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Miklós Jancsó na Wikimedia Commons
• Miklós Jancsó v Česko-Slovenské filmové databázi
• Miklós Jancsó v Internet Movie Database (anglicky)

Literatura

• Brachtlová, Ingrid: Miklós Jancsó. Praha: Čs. filmový ústav 1990. ISBN 80-7004-032-7
• Hudec, Zdeněk: Miklós Jancsó a jeho filmy. Dějiny, moc a prostor v historických filmech Miklóse Jancóa (1963-1981). Praha: Casablanca 2016, ISBN 978-80-87292-34-1

Portály: Film | Lidé | Maďarsko | Umění